Izrael vytáhl do války proti míru
Eva NovákováNenásilné demonstrace Palestinců spolu s jejich rostoucí mezinárodní podporou se pro Izrael zdají být důvodem k panice. Nasvědčují tomu noční armádní zásahy, zatýkání lídrů a vykonstruované vojenské soudy.
V případech, kdy Palestinci sahají k násilí jako způsobu boje proti okupaci, se to Izraeli hodí. Nenásilný odpor, který je stále více zastoupen, je pro Izrael mnohem méně uchopitelný. Proto se snaží vrátit konflikt do polohy, kdy bude legitimní užití vojenské síly. Tak například izraelská armáda přiznala, že jenom během prvního měsíce druhého palestinského povstání (intifády), které v roce 2000 začalo nenásilnými demonstracemi, vystřílela v Gaze a na Západním břehu přes milion nábojů. Cílem bylo vyprovokování násilí ze strany Palestinců a jeho následné vojenské potlačení.
Izrael moc dobře ví, jak potlačit odpor vedený násilnou formou. Ví i jak přesvědčit svět o tom, že toto jednání je jediné správné, motivované sebeobranou. Odpovědí je vždy násilí, téměř vždy nepřiměřené. 27. prosince 2009 Izraelská armáda mimosoudně popravila tři údajné militanty, kteří se podle slov armádních představitelů podíleli na vraždě ilegálního osadníka. Při vojenské operaci, na kterou armáda nasadila několik stovek izraelských vojáků, vtrhly izraelské jednotky v ranních hodinách do tří domů v centru Nablusu, palestinského města na severu Západního břehu Jordánu. Nejméně v jednom případě ostřelovali vojáci raketami ze střech sousedních domů budovu v domnění, že v ní přebývá jeden z podezřelých. Ve všech případech pak zastřelili podezřelé z velmi krátké vzdálenosti, před očima jejich rodin.
Až později se zjistilo, že nejméně dva z mrtvých Palestinců nebyli ozbrojeni a nejevili známky odporu. Na povrch také vyplulo, že armáda střílela i přesto, že rozkazy nařizovaly podezřelé zatknout. Až na několik málo článků v levicovém tisku a prohlášení Izraelského informačního centra pro lidská práva na okupovaných územích B’Tselem, které přirovnávalo zásah k mimosoudním popravám porušujícím mezinárodní právo, nevzbudil tento ‘incident‘ větší pozornost. Tento případ nebyl nijak výjimečným. Během dlouhé historie mimosoudních poprav si tři sta čtyřicet osm podobných operací izraelské armády na okupovaných palestinských územích mezi prosincem 2000 a červnem 2008 vyžádalo sedm set obětí. Palestinské centrum pro lidská práva ve své zprávě z července 2008 uvedlo, že dvě stě třicet tři mimosoudně popravených osob v tomto období (mezi nimi sedmdesát jedna dětí a dvacet žen) byli civilisté, kteří nepatřili mezi hledané osoby.
Přestože Izrael používá vojenské metody i k potlačení nenásilného hnutí, situace v tomto případě není pro státní a vojenské orgány tak jednoduchá. I izraelská armáda si je vědoma toho, že nemůže vybombardovat vesnici, která již pět let nenásilně protestuje proti výstavbě nelegální zdi. I ti, jež od svých stolů nařizují noční zásahy, které mají za cíl zatknout všechny, kteří se na organizaci těchto demonstrací podílejí, vědí, že podobná mimosoudní poprava hlavních představitelů nenásilného hnutí zdola by jim jen tak neprošla.
Vrazi rabína Meira Chaje (podle paní Novákové ovšem jen „údajní militanti“) se proti zatčení bránili střelbou, skončili tedy jako každý zločinec, který odmítne kapitulovat. Jejich jména jsou známá a jejich teroristická minulost rovněž, svůj osud si zvolili sami. Nevím, proč by si jejich rodiny zasloužily větší soucit než sedm dětí rabína Chaje, který na rozdíl od nich nikdy nikomu neublížil.
Dalo by se tak pokračovat dál, ale nemá to smysl. Kdo chce psa bít, nějakou hůl si vždycky najde a židovský národ je vždycky vděčný objekt k otloukání. Že izraelští záchranáři byli v Port au Prince jako první ze všech, zatímco bohaté arabské nepřispěly na pomoc postiženým ani zlámaným grošem, to je také jedna z ukázek „nepřiměřenosti“ izraelských reakcí, o kterých se ovšem ve světovém tisku nepíše.