než těm, na které ji vyléváte. Stejně tak Palestinci: kdyby nenasávali nenávist k Židům už s mateřským mlékem, mohli mít svůj stát už v r. 1948. Jenže oni chtěli VŠECHNO, takže nemají NIC. A nestojí o ně ani jejich arabští soukmenovci, proto je drží v táborech. Zkuste si z toho vzít ponaučení a místo u Herakleita hledejte inspiraci raději u Epikteta.
Dokument „Kairos-Palestina“ -
Klasická teologie náhrady a křesťanské štvaní proti Izraeli
Od nejjižnějšího cípu až po nejsevernější výběžek Německé spolkové republiky se už několik měsíců diskutuje o kontroversním dokumentu, jenž se zrodil ve Svaté zemi. Ekumenická rada církví jej výslovně podporuje a nejvyšší církevní představitelé jej doporučují. Propaguje ho mezinárodní katolické mírové hnutí Pax Christi, evangelická misie v jihozápadním Německu i Jeruzalémský spolek Berlínské misie: Jedná se o Dokument Kairos-Palestina (KP).[1]
Jakožto „Slovo víry, naděje a lásky ze srdce palestinského utrpení“ byl zveřejněn 11. prosince 2009 s výslovnou oporou o výzvu jihoafrických církví z r. 1985. Odtud název „Kairos Dokument“. Počátkem 90. let byl v Jižní Africe zrušen systém apartheidu – když byl předtím úspěšně diskreditován a znemožněn. Podobně jako před dvěma desetiletími Jižní Afrika se prý dnešní židovský stát Izrael vyznačuje rasovou nenávistí, diskriminací a brutalitou. Tak jako si kdysi bílá menšina Jižní Afriky podrobila černošskou většinu – ideologicky poháněná a posedlá pocitem rasové nadřazenosti, podporovaná policií, armádou i soudnictvím – tak prý dnes Židé ve svém státě potlačují palestinský národ. To vše v sobě zahrnuje název dokumentu „Kairos-Palestina“. Skutečností však je, že kdo dnes moderní Izrael srovnává s rasistickou Jižní Afrikou, buďto ani jednu z těchto zemí v příslušném časovém rámci nezná – anebo neslavně proslulými způsoby štve proti židovskému národu a jeho státu na Blízkém východě.
Mezi autory dokumentu KP se objevují jména jako např. Michel Sabbah, bývalý latinský patriarcha, Atallah Hanna, řecko-ortodoxní arcibiskup, Mitri Raheb, luteránský farář, anglikánský duchovní Naim Ateek nebo vysokoškolský děkan Betlémské biblické školy Yohanna Katanacho. Rozmanitá církevní příslušnost skupiny autorů má zřejmě naznačovat, že zastupují převážnou většinu palestinského křesťanstva. Navíc je list rozšiřován s „úvodem“ blízkovýchodních biskupů, takže vyvolává dojem, že výzvu podporuje celá řada jeruzalémských církevních představitelů. Jeruzalémský novozákoník Malcom Lowe však přesvědčivě ukázal, že jména církevních vůdců byla vydavateli KP zneužita. Vyjma luterského biskupa Muniba A. Younana se na formulaci dokumentu žádná uznávaná vedoucí osobnost církevního společenství v Jeruzalémě nepodílela. A Younan, který byl koncem července ve Stuttgartu zvolen předsedou Luterského světového svazu, svůj původní podpis mezitím opět odvolal. Autoři KP jsou svými politicky rozhodnými a protiizraelskými postoji dobře známi.
Nepřekvapuje tedy, že uvedený dokument odívá palestinskou politickou propagandu do zbožného hávu. Charakteristickým způsobem zaměňuje následky s příčinami a zároveň totéž vytýká Izraeli. Izraelská okupace je pranýřována jako příčina veškeré bídy na Blízkém východě – aniž je třeba jen mimochodem zmíněno vytrvalé odmítání Arabů uznat právo Izraele na existenci. Oplakává se tu bída palestinských uprchlíků – arabské odmítání jakékoli humanitární pomoci a péče o uprchlíky však nestojí ani za slovo. Neuvádí se, že koncem 40. a začátkem 50. let proběhla mezi Izraelem a arabskými státy de facto výměna obyvatelstva, jako ostatně v mnoha dalších zemích v té době. Jsou tu stížnosti na „zeď“ – ani slovo nepadne o tom, že by mohla být důsledkem arabského terorismu proti Izraeli. Vykřikuje se tu o blokádě Gazy – ovšem její příčiny, únos izraelského vojáka Gilada Šalita a neustálé raketové ostřelování izraelských měst a vesnic, nestojí za úvahu.
Pro tradiční palestinskou politickou propagandu je stejně typické nehorázné přehánění vlastního utrpení jako naprostý nedostatek sebekritičnosti. Faktem je, že palestinští křesťané v arabských zemích, natož v mezinárodním srovnání, mají bezpříkladné možnosti využívat mezinárodních zdrojů a těšit se mezinárodní pozornosti. V žádné jiné zemi Blízkého východu absolutní počet křesťanů v uplynulém půlstoletí nestoupl tak silně jako v Izraeli. Nikde v islámském světě nemají křesťané takové svobody, jako pod izraelskou okupací.
V této souvislosti je zajímavé porovnat původní anglické znění dokumentu KP ze 17.11.2009 s konečnou verzí, která měla uzávěrku až 11.12.2009. Při této revizi byla každá ještě rozeznatelná známka sebekritiky nebo pochopení pro izraelskou stranu vymýcena. A konečně německý překlad, zhotovený překladatelským oddělením Ekumenické rady církví – ještě více zostřuje formulace KP a je snad ještě skandálnější než samo původní prohlášení palestinských křesťanů. V protikladu k německému překladu vykazuje anglická verze jakési porozumění pro obavy židovské strany, naznačuje stopy palestinsko-křesťanské sebekritičnosti a připouští možnost, že křesťanům na Blízkém východě hrozí možná jisté nebezpečí i ze strany muslimů.
V úvodu obviňuje KP jednostranně mezinárodní společenství, že blízkovýchodní krizi pouze řídí, místo aby ji řešilo. Pak se rozjíždí do čelního útoku na „biblický fundamentalismus“ „jistých západních teologů“ (2.2.2; 2.3.3; 6.1). Tím popírá oprávněnost jakéhokoli doslovného výkladu Písma a jakékoli křesťanské podpory návratu židovského národa do země jeho otců. Souhrnně řečeno, KP pod nadpisem „víry, naděje a lásky“ židovský stát a jeho křesťanské přátele na celém světě démonizuje.
Vysocí palestinští hodnostáři, jako např. Bernard Sabella z Betlémské univerzity, palestinská ministryně turistiky Chulud Daibesová, evangelikálové Alex Awad z Betlémské biblické školy a jeho synovec Sami Awad z Holy Land Trustu, ale i řada dalších palestinských poslanců se svým podpisem k dokumentu připojila. Evangelicko-luteránský farář Džadaláh Šihade z Bejt Džalla, zakladatel a ředitel Abrahamova útulku, shledává KP „velmi dobrým“ a staví se za něj „zcela a beze zbytku“! Tři pracovní setkání nad formulací textu KP se konaly v Abrahamově útulku – jak si můžeme přečíst na internetové stránce této instituce.
Palestinský teror je v KP ospravedlňován jako oprávněný odpor proti izraelské okupaci – údajně jediným pramenem zla na Blízkém východě. Tak např. v oddíle 4.3 je slovo „terorismus“ dáváno do uvozovek. Kdyby nebylo izraelské okupace, sugeruje se čtenáři, zmizel by i oprávněný odpor proti ní. Skutečností však je, že arabský teror proti Izraeli existoval již před Šestidenní válkou. Hamás a další islamistické organizace mají širokou podporu mezi arabským obyvatelstvem a zapřisáhly se k „odporu“ až do úplné likvidace židovského Izraele.
Dokument KP je klasickým dokladem teologie náhrady, která má v církevní historii dlouhou a vlivnou tradici. Všechny biblické výroky ohledně zvláštního vztahu mezi izraelským národem a Bohem se odbývají jako „mrtvá litera“. Zaslíbení určená původně Izraeli – jako např. vyvolení za Boží národ nebo přislíbená území – byla podle názoru autorů KP Kristem přenesena na všechny národy. Tak je Izrael zbaven svého dědictví, nahrazen církví a židovský národ oloupen o své biblicky podložené kvality. Jelikož se Izraeli a židovskému národu nadále nepřiznává žádné Bohem určené postavení, je jen důsledné, že KP „izraelskou okupaci palestinského území“ prohlašuje za „hřích proti Bohu a lidstvu“ (2.5).
Politicky dokument zpochybňuje dvojstátové řešení a tím i existenční právo Izraele jako židovského státu. Organizace Naima Ateekse „Sabeel“ usiluje přesvědčit svět, že dvojstátové řešení je neprůchodné a že spravedlnosti může být dosaženo jen tak, že se Izrael rozplyne v jediném dvojnárodním státě s arabskou většinou. Tento postoj je vyjádřen jednoznačně i v KP (9.3). Současně dokument zcela ignoruje popírání a existenční ohrožení státu Izrael arabským a islámským světem od jeho založení až dodnes.
A na konec: autoři prohlášení KP nepředkládají svou situaci a své názory na ni s nějakou skromností jako téma k rozhovoru, nýbrž vyzvedají přímo fundamentalisticky svůj prorocký nárok být nositeli Božího hlasu pro přítomnost i budoucnost (3.4). Nárokují si pro sebe toto: „Rozvažujeme a vykládáme Písma přesně tak, jako to dělal Ježíš Kristus“ (2.2.1). Pod tímto znamením vyzývají členy církví na celém světě k bojkotu proti Izraeli. Je při tom pozoruhodné, jak se „bojkot zboží z okupovaných území“ (4.2.6) nakonec v dokumentu samém rozšiřuje na zcela všeobecný požadavek „hospodářských sankcí a bojkotu Izraele“ (7).
snad jsem to pochopil správně: jde o enklávy na Západním břehu, které Izrael dosud nepředal pod plnou pravomoc Palestinské samosprávy. Tam dává plurál smysl.
Jenže po zkušenosti s Gazou, kde Hamás po odchodu izraelské armády a vyklizení osad teroristické útoky proti Izraeli nejen nezastavil, ale ještě vystupňoval, si Izrael analogický vývoj na Západním břehu nemůže dovolit - ponechat i zde volné pole Hamásu by bylo národní sebevraždou. Dokud se Hamás nezřekne cíle zlikvidovat židovský stát, je okupace Západního břehu nejen logická a nutná, ale i další válka se současným Hamastánem je bohužel neodvratitelná.
Dokud byla Gaza okupována Egyptem a Západní břeh Jordánskem (1948-1967), nikdo proti okupaci těchto území neprotestoval. A to ani přesto, že obě území byla od Židů násilně vyčištěna. Teprve když Egypt a Jordánsko válku proti Izraeli prohrály, máme tu najednou „ilegálně okupovaná palestinská území“. V Gaze dnes není jediný izraelský voják, Golany jsou bývalé syrské, nikoli palestinské území, zbývá tedy pouze Západní břeh. Přesto kdekdo neustále papouškuje „okupovaná palestinská území“ v plurálu (dvakrát i v předchozí zprávě) - kolik jich tedy vlastně je?
Hanobení aneb o Izraeli jinak
Adam Borzič
Klasická teologie náhrady a křesťanské štvaní proti Izraeli
Od nejjižnějšího cípu až po nejsevernější výběžek Německé spolkové republiky se už několik měsíců diskutuje o kontroversním dokumentu, jenž se zrodil ve Svaté zemi. Ekumenická rada církví jej výslovně podporuje a nejvyšší církevní představitelé jej doporučují. Propaguje ho mezinárodní katolické mírové hnutí Pax Christi, evangelická misie v jihozápadním Německu i Jeruzalémský spolek Berlínské misie: Jedná se o Dokument Kairos-Palestina (KP).[1]
Jakožto „Slovo víry, naděje a lásky ze srdce palestinského utrpení“ byl zveřejněn 11. prosince 2009 s výslovnou oporou o výzvu jihoafrických církví z r. 1985. Odtud název „Kairos Dokument“. Počátkem 90. let byl v Jižní Africe zrušen systém apartheidu – když byl předtím úspěšně diskreditován a znemožněn. Podobně jako před dvěma desetiletími Jižní Afrika se prý dnešní židovský stát Izrael vyznačuje rasovou nenávistí, diskriminací a brutalitou. Tak jako si kdysi bílá menšina Jižní Afriky podrobila černošskou většinu – ideologicky poháněná a posedlá pocitem rasové nadřazenosti, podporovaná policií, armádou i soudnictvím – tak prý dnes Židé ve svém státě potlačují palestinský národ. To vše v sobě zahrnuje název dokumentu „Kairos-Palestina“. Skutečností však je, že kdo dnes moderní Izrael srovnává s rasistickou Jižní Afrikou, buďto ani jednu z těchto zemí v příslušném časovém rámci nezná – anebo neslavně proslulými způsoby štve proti židovskému národu a jeho státu na Blízkém východě.
Mezi autory dokumentu KP se objevují jména jako např. Michel Sabbah, bývalý latinský patriarcha, Atallah Hanna, řecko-ortodoxní arcibiskup, Mitri Raheb, luteránský farář, anglikánský duchovní Naim Ateek nebo vysokoškolský děkan Betlémské biblické školy Yohanna Katanacho. Rozmanitá církevní příslušnost skupiny autorů má zřejmě naznačovat, že zastupují převážnou většinu palestinského křesťanstva. Navíc je list rozšiřován s „úvodem“ blízkovýchodních biskupů, takže vyvolává dojem, že výzvu podporuje celá řada jeruzalémských církevních představitelů. Jeruzalémský novozákoník Malcom Lowe však přesvědčivě ukázal, že jména církevních vůdců byla vydavateli KP zneužita. Vyjma luterského biskupa Muniba A. Younana se na formulaci dokumentu žádná uznávaná vedoucí osobnost církevního společenství v Jeruzalémě nepodílela. A Younan, který byl koncem července ve Stuttgartu zvolen předsedou Luterského světového svazu, svůj původní podpis mezitím opět odvolal. Autoři KP jsou svými politicky rozhodnými a protiizraelskými postoji dobře známi.
Nepřekvapuje tedy, že uvedený dokument odívá palestinskou politickou propagandu do zbožného hávu. Charakteristickým způsobem zaměňuje následky s příčinami a zároveň totéž vytýká Izraeli. Izraelská okupace je pranýřována jako příčina veškeré bídy na Blízkém východě – aniž je třeba jen mimochodem zmíněno vytrvalé odmítání Arabů uznat právo Izraele na existenci. Oplakává se tu bída palestinských uprchlíků – arabské odmítání jakékoli humanitární pomoci a péče o uprchlíky však nestojí ani za slovo. Neuvádí se, že koncem 40. a začátkem 50. let proběhla mezi Izraelem a arabskými státy de facto výměna obyvatelstva, jako ostatně v mnoha dalších zemích v té době. Jsou tu stížnosti na „zeď“ – ani slovo nepadne o tom, že by mohla být důsledkem arabského terorismu proti Izraeli. Vykřikuje se tu o blokádě Gazy – ovšem její příčiny, únos izraelského vojáka Gilada Šalita a neustálé raketové ostřelování izraelských měst a vesnic, nestojí za úvahu.
Pro tradiční palestinskou politickou propagandu je stejně typické nehorázné přehánění vlastního utrpení jako naprostý nedostatek sebekritičnosti. Faktem je, že palestinští křesťané v arabských zemích, natož v mezinárodním srovnání, mají bezpříkladné možnosti využívat mezinárodních zdrojů a těšit se mezinárodní pozornosti. V žádné jiné zemi Blízkého východu absolutní počet křesťanů v uplynulém půlstoletí nestoupl tak silně jako v Izraeli. Nikde v islámském světě nemají křesťané takové svobody, jako pod izraelskou okupací.
V této souvislosti je zajímavé porovnat původní anglické znění dokumentu KP ze 17.11.2009 s konečnou verzí, která měla uzávěrku až 11.12.2009. Při této revizi byla každá ještě rozeznatelná známka sebekritiky nebo pochopení pro izraelskou stranu vymýcena. A konečně německý překlad, zhotovený překladatelským oddělením Ekumenické rady církví – ještě více zostřuje formulace KP a je snad ještě skandálnější než samo původní prohlášení palestinských křesťanů. V protikladu k německému překladu vykazuje anglická verze jakési porozumění pro obavy židovské strany, naznačuje stopy palestinsko-křesťanské sebekritičnosti a připouští možnost, že křesťanům na Blízkém východě hrozí možná jisté nebezpečí i ze strany muslimů.
V úvodu obviňuje KP jednostranně mezinárodní společenství, že blízkovýchodní krizi pouze řídí, místo aby ji řešilo. Pak se rozjíždí do čelního útoku na „biblický fundamentalismus“ „jistých západních teologů“ (2.2.2; 2.3.3; 6.1). Tím popírá oprávněnost jakéhokoli doslovného výkladu Písma a jakékoli křesťanské podpory návratu židovského národa do země jeho otců. Souhrnně řečeno, KP pod nadpisem „víry, naděje a lásky“ židovský stát a jeho křesťanské přátele na celém světě démonizuje.
Vysocí palestinští hodnostáři, jako např. Bernard Sabella z Betlémské univerzity, palestinská ministryně turistiky Chulud Daibesová, evangelikálové Alex Awad z Betlémské biblické školy a jeho synovec Sami Awad z Holy Land Trustu, ale i řada dalších palestinských poslanců se svým podpisem k dokumentu připojila. Evangelicko-luteránský farář Džadaláh Šihade z Bejt Džalla, zakladatel a ředitel Abrahamova útulku, shledává KP „velmi dobrým“ a staví se za něj „zcela a beze zbytku“! Tři pracovní setkání nad formulací textu KP se konaly v Abrahamově útulku – jak si můžeme přečíst na internetové stránce této instituce.
Palestinský teror je v KP ospravedlňován jako oprávněný odpor proti izraelské okupaci – údajně jediným pramenem zla na Blízkém východě. Tak např. v oddíle 4.3 je slovo „terorismus“ dáváno do uvozovek. Kdyby nebylo izraelské okupace, sugeruje se čtenáři, zmizel by i oprávněný odpor proti ní. Skutečností však je, že arabský teror proti Izraeli existoval již před Šestidenní válkou. Hamás a další islamistické organizace mají širokou podporu mezi arabským obyvatelstvem a zapřisáhly se k „odporu“ až do úplné likvidace židovského Izraele.
Dokument KP je klasickým dokladem teologie náhrady, která má v církevní historii dlouhou a vlivnou tradici. Všechny biblické výroky ohledně zvláštního vztahu mezi izraelským národem a Bohem se odbývají jako „mrtvá litera“. Zaslíbení určená původně Izraeli – jako např. vyvolení za Boží národ nebo přislíbená území – byla podle názoru autorů KP Kristem přenesena na všechny národy. Tak je Izrael zbaven svého dědictví, nahrazen církví a židovský národ oloupen o své biblicky podložené kvality. Jelikož se Izraeli a židovskému národu nadále nepřiznává žádné Bohem určené postavení, je jen důsledné, že KP „izraelskou okupaci palestinského území“ prohlašuje za „hřích proti Bohu a lidstvu“ (2.5).
Politicky dokument zpochybňuje dvojstátové řešení a tím i existenční právo Izraele jako židovského státu. Organizace Naima Ateekse „Sabeel“ usiluje přesvědčit svět, že dvojstátové řešení je neprůchodné a že spravedlnosti může být dosaženo jen tak, že se Izrael rozplyne v jediném dvojnárodním státě s arabskou většinou. Tento postoj je vyjádřen jednoznačně i v KP (9.3). Současně dokument zcela ignoruje popírání a existenční ohrožení státu Izrael arabským a islámským světem od jeho založení až dodnes.
A na konec: autoři prohlášení KP nepředkládají svou situaci a své názory na ni s nějakou skromností jako téma k rozhovoru, nýbrž vyzvedají přímo fundamentalisticky svůj prorocký nárok být nositeli Božího hlasu pro přítomnost i budoucnost (3.4). Nárokují si pro sebe toto: „Rozvažujeme a vykládáme Písma přesně tak, jako to dělal Ježíš Kristus“ (2.2.1). Pod tímto znamením vyzývají členy církví na celém světě k bojkotu proti Izraeli. Je při tom pozoruhodné, jak se „bojkot zboží z okupovaných území“ (4.2.6) nakonec v dokumentu samém rozšiřuje na zcela všeobecný požadavek „hospodářských sankcí a bojkotu Izraele“ (7).
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
www.israelnetz.com
Překlad Pavel Mareš
Demolice pospolitosti
Ondřej Vaculík
Jestřáb Netanjahu v Praze: velké přátelství i demonstrace
Dušan Radovanovič
Jenže po zkušenosti s Gazou, kde Hamás po odchodu izraelské armády a vyklizení osad teroristické útoky proti Izraeli nejen nezastavil, ale ještě vystupňoval, si Izrael analogický vývoj na Západním břehu nemůže dovolit - ponechat i zde volné pole Hamásu by bylo národní sebevraždou. Dokud se Hamás nezřekne cíle zlikvidovat židovský stát, je okupace Západního břehu nejen logická a nutná, ale i další válka se současným Hamastánem je bohužel neodvratitelná.