Před časem jsem na tomto místě psal o lidech, kteří žalovali naše město za to, že jim lípa, asi dvě stě let rostoucí, kvetoucí a na podzim také opadávající na městském pozemku, zamořuje svými imisemi pozemek jejich, sousední. Ačkoliv lípa je patrně starší než jejich dům, přesto podle nich omezuje jejich práva, a čím je lípa větší, tím více. Její blahodárný stín nemůže vyvážit příkoří, jež jim působí, jednak když dokvétá, ale hlavně na konci každého vegetačního období, kdy lipino listí zamořuje jejich zahradu. Celá desetiletí lípu snášeli, tolerovali, ale nyní kalich trpělivosti, ba hořkosti přetekl a lípa se stala nepřítelem. Jejich advokát dokonce dovodil, kolik života jim lípa vzala při hrabání listí a luxování trávníku. Město, když odmítlo lípu porazit, vzalo jim iluze o spravedlnosti, o tom, že je ochotno nebo schopno hájit zájmy občanů, vehnalo je nejprve do deprese a pak i do soudního sporu, který nyní musí s městem vést. Podstatnou část svého životního úsilí věnovali zvelebování své zahrady, a město nejen že tuto jejich investici neochránilo, ale mařilo ji prostřednictvím své lípy. Lípa negativně poznamenala víru ve smysl jejich díla, narušila vzájemné soužití, vzala jim štěstí, které nebýt zatvrzelého postoje města jevilo se nadosah.

Zajímavé je, že v tomto sporu soudce stojí spíše na straně žalobců, protože mají zdravotní handicap a představují nerovný spor občana s mocnou institucí. To jinak není nesympatický rys. Soudce nabídl městu smírné řešení: Nemusíme lípu přímo kácet, ale máme učinit opatření zamezující negativním projevům lípy, což však neznamená lípě domluvit, ale obalit ji ochrannými sítěmi nebo v pravý čas a míře dostatečné chodit žalobcům uklízet zahradu, tedy účinným způsobem sanovat lipiny imise. - Berete?

Nebereme. Naše vcelku nekrásné město má jednu přednost: ze dvou stran je vroubí vzrostlé stromy; stromy jako solitéry zkrášlují mnohá veřejná prostranství. Máme se smířit s tím, že od nynějška si stromy nezasluhují respektu, ale za předpokladu, že samospráva pod vedením starosty v míře dostatečné a v pravý čas shrabe a odvozí občanům listí, budou alespoň tolerovány? Ani nejde o tu potupu, že každému hejhulovi budeme chodit zdarma odklízet listí (protože proč by na to měl doplácet veřejný rozpočet), ale o tu porobu stromů, o ztrátu jejich přirozeného majestátu, který v historii soužití člověka s přírodou získaly. Budeme se muset dále soudit, ach jo.

Podobným případem je také povolení demolice pražského domu na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí. Přestal být hoden respektu, ačkoli neztratil ani svou funkci, ani svou hodnotu. Naopak, od vzniku republiky, kdy získal svou nynější podobu díky architektu Bohumíru Kozákovi, se sympatickým způsobem podílí na vžitém rázu Václavského náměstí a prolínáním neoklasicismu do kubismu doplňuje vývoj architektury této části města. Nikdy nikdo proti němu neprotestoval ani nepochyboval o jeho hodnotě. A náhle se stal nežádoucím a má býti odstřelen jenom pro to, že o to jeho vlastník usiluje. Takovým způsobem by ovšem mohla být rozebrána podstatná část Václavského náměstí a zničena jeho stylová vrstevnatost, která je jeho hodnotou a kterou vytváří soubor domů architektonicky více či méně hodnotných. Vždyť v kvalitní řadové zástavbě architektonická hodnota netkví jenom v jednotlivých domech, ale v jejich kompozici se sousedními domy, v rámci urbanistického celku. Nejhodnotnější díla moderní architektury nedominují, ale nenápadně kultivují prostředí, do něhož nevtíravě vrůstají. (Přednost funkcionalismu.) Takové domy jsou očividně vzdělané, protože respektují původní hodnotu prostředí včetně společenských zvyklostí.

Odstřelení domu na rohu Opletalovy znamená více než pouhou náhradu zastaralé budovy za budovu moderní. Je to záměrné popření onoho principu respektu k původním hodnotám prostředí a společenského odkazu, jež každé vzdělané dílo vytváří. Je to demoliční zásah do vzácné kultury pospolitosti, která bez vzájemných ohledů nemůže vzniknout. To, že člověk je schopen brát ohled na lípu jako výsostnou představitelku přírody, i když z ní padá listí, nebo na dům, který sice maří naše investorské záměry, ale stal se součástí obecně sdíleného architektonického odkazu, svědčí o naší schopnosti „tvořit kompozici se sousedy“. Odepřít si mnohé soukromé „investiční záměry“ kvůli ohledům k „původnímu prostředí“ může být větší hodnotou než jejich případná realizace.

Na obranu Kozákova domu na rohu Opletalovy ulice Kateřina Bečková z Klubu Za starou Prahu napsala: „Jsme si vědomi, že nemusíme být vyškolenými historiky architektury, abychom oprávněně požadovali zachování domu. Památky se totiž nechrání z vůle památkářů či úředníků, ale z vůle občanů. Z naší vůle!“

V zájmu zachování kultury pospolitosti a naší schopnosti „tvořit kompozici se sousedy“.