Nevěřím na mezníky. Jen za pět let, co píšu o událostech ve světě, jsem narazil ve zprávách na tolik „křižovatek“, „zlomových momentů“ a „bodů obratu“, že kdyby platila alespoň setina z nich, měli bychom už padesátkrát válku s Íránem, Evropskou unii v troskách, z Venezuely druhé Portoriko a samozřejmě nový systém, namísto kapitalistické světoekonomiky.

Celistvý kontext jednotlivých událostí vytváří stále nesčetně faktorů, přičemž těch nejdůležitějších je vždycky alespoň desítka. Soustředí-li se několik v jediném časovém bodě, zůstane vždy řada dalších, dlouhodobě či jindy působících. Když se zohlední, rázem se stane z rozhodujícího okamžiku jen drobné vychýlení trendu, kontinua. Takový bod dílčího ohybu.

Nádherně je to vidět na současném pozdvižení okolo útoku izraelských vojáků na humanitární konvoj mířící do pásma Gazy. Z agenturních informací se může událost jevit jako milník: poprvé byl konvoj prorážející izraelskou blokádu tak velký, poprvé bylo na palubách tolik novinářů, poprvé akci podpořila více než formálně vláda silné nearabské země (turecká) a poprvé došlo při podobné plavbě k podobnému zabíjení. Všechny velmoci útok odsoudily. Celý týden se konaly po světě demonstrace. A Spojené státy po letech nevetovaly, jenom zmírnily, rezoluci Bezpečnostní rady OSN, která Izrael kritizuje.

Přesto však, troufám si tvrdit, skutečný milník z události nebude. Hnutí islámského odporu zůstane vládcem Gazy, a svou ideologii boje proti židovskému státu pouze zatvrdí. Izraelská vláda blokádu nezruší, a pokud ano, nahradí ji jen jiným režimem dohledu, který při nejbližším incidentu opět utuží. Postoj nezmění ani Washington, neboť realpolitická zkušenost nejjistějšího spojence přežívá v Bílém domě navzdory všem politickým i sociálním změnám a i kdyby všechno řečené neplatilo, zůstane strach, opor a nenávist k protivníku, v níž jsou v posledních letech na území obou celků vychovávány děti.

Stejně jako se milníkem nestala operace Lité olovo na přelomu let 2008 a 2009, při které zahynulo stokrát (opravdu stokrát) více Palestinců, než kolik Izraelců zabili odvetné rakety Hamásu, stejně jako jen málo změnila smrt Jásira Arafata či Ariela Šarona a stejně jako nic nepomohly odsuzující rezoluce Rady bezpečnosti, nezlomí vztahy mezi izraelskou a palestinskou entitou ani smrt devíti (devatenácti) humanitárních pracovníků, respektive aktivistů.

Všem významným posunům v izraelsko-paletinském soužití předcházel zřejmý společenský pohyb. Ať už jde o rozmach izraelského mírového hnutí na počátku osmdesátých let či palestinského neozbrojeného odboje na jejich konci, o krizi důvěry v druhé polovině let devadesátých nebo o podrážděnost ze všudypřítomné korupce, na níž vyrostl dnešní Hamás, vždy se jednalo o dlouhodobý proces. Dnes je palestinská společnost rozdělená v podpoře mocenských hnutí, ale jednotná v kritice Izraele, a lidé v Izraeli skeptičtí k čemukoliv, co přesahuje jednoduchou vojenskou (bezpečnostní) logiku. Náhlý obrat by hraničil se zázrakem.

Přesto se domnívám, že cosi zásadního se přeci jen změnit může. Ne však v Kanánu, ale u nás. Zásluhou lidí jako Břetislav Tureček či Marek Čejka je českým příjemcům zahraničního zpravodajství známo z pozadí izraelsko-palestinského sporu víc než jen klasická fanouškovská schémata Hamás versus IDF. Zásluhou lidí jako Jiří Schneider, Jan Fingerland anebo Jana Hybášková se dokáže český divák a posluchač daleko lépe vcítit do postoje Izraelců, kteří jsou přesvědčeni o permanentní hrozbě záhuby svého národa a rodin, přestože z pohledu z vnější se něco podobného jeví jako nesmysl. A díky Tereze Spencerové má člověk k dispozici i informace z druhé strany.

Přesto zde doposud jedna velevýznamná perspektiva chyběla — zkušenost z drobných, ale neustálých ústrků, výhrůžek, naschválů moci a buzerace, kterou zažívají lidé žijící na okraji, za zdí a mezi dráty; zkušenost, jíž je z významné části ovlivněna například blízkovýchodní publicistika ve Francii. Je to zkušenost spíše pocitová. Obtížně se popisuje, leč život ztrpčuje víc než leckterá forma otevřené represe.

Pominou-li se texty aktivistů, kterým se u nás bohužel nevěří, protože neumí (nechtějí) používat věcný a neutrální jazyk, je výpověď zadrženého reportéra ČT Petra Zavadila prvním svědectvím uvedeného druhu v našich masmédiích. Zavadil okusil špetku každodenního bezpráví, jehož vinou se během života v Palestině nedá na permanentní tlak zapomenout — zažil si trochu onen pocit zoufalé bezmoci, kdy je člověk, jenž podle zdravého rozumu nic neudělal, vydán na milost a nemilost autoritě, o níž ví, že je vůči němu předpojatá a že si s ním může hrát, jak je libo.

Pokud si našinec spojí výpověď Petra Zavadila s rok a půl starým výstupem policistky Pavlíny Reš v Moravcových otázkách, získá úplně jiný druh informace, než jaký nabízejí klasické komentáře, opírající se etnocentrický, i když formálně věcný popis, nebo o přirozené právo státu Izraele na obranu. Pocítí skutečný pohled zevnitř; perspektivu, která vytváří základ k přemýšlení kvalitativně nového typu.

Mám naději, že se tvůrcům masmediálního zobrazení izraelsko-palestinských témat nezdaří na tuto zkušenost zapomenout. Jestliže se mi potvrdí, jsme právě svědky bodu ohybu.