Kdo by nechtěl alespoň pár dní pobývat ve vile na Vinohradech. Při jeho návštěvě Prahy se právě tohle poštěstilo izraelskému rabínovi Jeremymu Milgromovi, zakladateli organizace Rabíni za lidská práva (RLP), jejímu bývalému výkonnému řediteli a dodnes řadovému členovi. Organizace Rabíni za lidská práva se snaží pomáhat Palestincům, budovat mosty mezi izraelskou a palestinskou společností. Okupace Palestiny však tyto mosty s neomylnou důsledností pálí. Milgrom je jejím tvrdým kritikem. Politika jeho vlády, která vede k porušování lidských práv Palestinců, je pro něj zdrojem studu. Rabín Milgrom zároveň sám sebe označuje za menšinu mezi členy organizace RLP a dodává, že nemluví jejich jménem.

Jeremy, v minulosti jste mluvil o důležitosti budování mostů usmíření mezi izraelskou a palestinskou společností. Jak tyto mosty vypadají dneska?

Usmíření je něčím, čeho není možné dosáhnout bez míru. Co se týče Izraelců, většina z nich by řekla, že touží po míru i po usmíření. Ale co se týče kroků a ústupků, které by bylo třeba z jejich strany učinit, situace je jiná, než by bylo třeba, aby bylo možné toho míru dosáhnout.

Proč?

Mnoho Izraelců odmítá žít vedle Palestinců. Jenže v tom malém prostoru mezi Středozemním mořem a řekou Jordánu není něco takového možné. Není možné postavit zdi mezi jedním a druhým národem. Proto není možné se nějakému soužití vyhnout.

Já mám mnoho pozitivních zážitků s Palestinci. Zároveň podle judaismu není třeba, abychom žili odděleně od ostatních, ten nás naopak spíše vyzývá ke společnému soužití. Proto jsem přesvědčen, že bychom měli žít společně. Pro mě je soužití snem, ale v současné době si myslím, že snem nereálným.

Jak tedy vnímáte současnou situaci v tom malém prostoru mezi Středozemním mořem a řekou Jordán?

Současná situace, dnešní statut quo je takový, že jsme to my, kdo stojí v té vzájemné hierarchii nad Palestinci. My, Izraelci, máme moc nad nimi. To způsobuje vzájemné napětí, protože situace, kdy jedna skupina má moc nad druhou, v sobě zahrnuje určitou míru utlačování.

Když Palestinci chtějí tuto situaci změnit, je jejich snaha popisována tak, že nás, Izraelce, chtějí zahnat do moře. Jenže současný status quo je spíš takový, že my naháníme do moře je. Když jsou naše ústupky popisovány tak, že jsme naháněni do moře, povede současná situace k tomu, že my do moře naženeme Palestince.

Někteří Palestinci by dokonce rádi odešli, někteří už tak udělali, jiní na něco takového nemají prostředky. Každopádně tu však jsme spolu zaseknutí a současná situace není dobrá, obsahuje jak utlačování, tak vykořisťování z naší strany a lze ji tak vlastně nazvat kolonialismem.

A jaké jsou podle vás vyhlídky na ukončení tohoto statu quo? Bude nová izraelská vláda ochotná podniknout potřebné kroky?

I kdyby naše vláda například byla ochotná stáhnout izraelské osady z palestinského území, je nepředstavitelné, aby něco takového přijala naše veřejnost. Vzpomeňme si na rok 2005, kdy vláda stahovala pár tisíc osadníků z Pásma Gazy. Tehdy tento krok neměl podporu veřejnosti, a proto bylo nutné, aby ho podnikl někdo tak tvrdý a bezohledný jako Ariel Šaron. Jinak by k tomu stažení možná ani nedošlo.

Jenže zatímco v Gaze bylo několik tisíc osadníků, na Západním břehu jsou to statisíce a další statisíce jsou ve Východním Jeruzalémě. To znamená, že zdůvodnit takový krok izraelské veřejnosti by bylo nesmírně obtížné, což je jasně rozpoznatelné také z chování našich vlád.

Vždyť co všichni považují za největší překážku míru? Budování dalších osad, ale naše vláda není ochotna s tím přestat, buduje další a dokonce ještě finančně podporuje osadníky na okupovaných palestinských územích. Lidé žijící v osadách dostávají od izraelské vlády mnohem větší finanční podporu než lidé žijící v Izraeli. Není možné od vlád, které takovým způsobem osady podporují, čekat jejich stažení.