Právník a spisovatel Raja Shehadeh pochází z křesťanské palestinské rodiny z přímořské Jaffy, která po vzniku Izraele musela (jako tolik dalších původních obyvatel) najít nový domov jinde. Potomek několika generací právníků se tak v roce 1951 narodil již v Ramalláhu na Západním břehu Jordánu.

Raja pokračoval v rodinné tradici a získal právnické vzdělání. Nejprve po boku svého otce Azize, po jeho smrti sám se již déle než tři desítky let zabývá právními aspekty izraelské okupace palestinských území, především praxí konfiskace palestinských pozemků jako státní půdy Izraelem.

Současně s právní praxí a publikační činností na tomto poli se Shehadeh v posledních letech prosadil jako uznávaný anglicky píšící autor. Ve svých knihách přibližuje především západním čtenářům život na okupovaných palestinských územích, v situaci, kterou Shehadeh bez nejmenší pochybnosti označuje za systém apartheidu.

Procházky mizející krajinou a pamětí

V autobiografické knize Cizinci v domě (Strangers in the House, 2002) se vrací k traumatu svého života. V roce 1985 byl jeho otec, jeden z prvních zastánců dvoustátního řešení Aziz Shehadeh zavražděn, jak se později ukázalo, jedním z palestinských kolaborantů s izraelskou okupační mocí. V pozdější knize Deníky okupace (Occupation Diaries, 2012) sleduje detailně průběh dvou let před palestinským podáním žádosti o plné členství v OSN v září 2011.

V knize Palestinské procházky (Palestinian Walks, 2007) dokumentuje v průběhu několika desetiletí mizející krásu a kouzlo palestinské krajiny, která se na Západním břehu nenávratně ztrácí pod betonem židovských „osad“. Palestincům je odepírána i samotná možnost procházet se tak jako dříve svobodně po místech, která jim byla tak drahá.

Ztrácejí tím pouto se zemí, ve které žijí, a ta se tak i symbolicky stává majetkem nových obyvatel. Jediné, co po Palestincích nakonec zbývá, jsou letáky izraelských developerských firem lákající židovské osadníky na „vyhlídku do pravé neporušené biblické krajiny“. Její biblický ráz ovšem obstarávali místní palestinští obyvatelé, a právě jen do toho okamžiku, než se po dobytí a zabetonování krajiny stali zcela přebytečnými.

Za poeticky laděnou knihu získal Shehadeh v roce 2008 prestižní britskou Orwellovu cenu. Sám přiznává, že teprve poté, co opustil věcný právnický styl a začal psát více beletristicky, s propojováním osobních vzpomínek, poetických líčení krajiny a historie jejích nedávných obyvatel, podařilo se mu pro věc, o kterou mu jde, získat pozornost západní veřejnosti.

Konečně poslední a čerstvá Shehadehova kniha Jazyk války, jazyk míru (Language of War, Language of Peace, 2015) podává jakousi aktuální zprávu o stavu palestinských nadějí na spravedlivé a mírové uspořádání vlastních záležitostí. Zpráva to je nepříliš povzbudivá a břitce kritická i do vlastních řad, zároveň ale ne zcela beznadějná ve výhledu do budoucna.

Marný boj právníka, kterému nenaslouchali

Právník z Ramalláhu by přitom neměl mít příliš důvodů k optimismu. Jeho mnohaletý právní boj proti praxi zabírání (či přesněji řečeno loupeží) palestinské půdy izraelským státem a násilnému jednání ze strany židovských osadníků vůči Palestincům nepřinesl příliš úspěchů.

Praxe, na niž Shehadeh a jeho lidskoprávní organizace Al-Haq založená v roce 1979 upozorňují již přes tři desítky let, neskončila, ale je izraelským státem prováděna v neztenčené míře dodnes. Ani palestinská samospráva s tím nedokáže či nechce nic udělat.

Velmi trpkou příchuť pro Shehadeha má to, že jeho nenásilný právnický boj nenašel mnoho uznání u oficiálních představitelů Palestiny. Jeho kritika přístupu představitelů OOP k jednáním s Izraelem od počátku devadesátých let je velmi ostrá. Podle Shehadeha se političtí zástupci Palestinců vyznačovali neporozuměním pro situaci na místě, na okupovaných územích, nepochopením pro právní aspekty a upřednostňováním velkých slov a frází před skutečnými výsledky.

Na začátku jednání vedoucích k dohodám z Osla v roce 1993 — jednání, která Shehadeh považuje za předurčená k nezdaru — byl právním poradcem palestinské delegace. Na svou roli ale rezignoval poté, co zjistil, že palestinští vyjednavači nemají o jeho právní expertizy zájem. Fatální bylo podle Shehadeha především to, že palestinští zástupci neučinili nic proti tomu, aby pro obyvatele okupovaných území dále platilo vojenské právo, které pro ně Izrael zavedl po obsazení palestinských území v roce 1967.

To je přitom naprosto klíčové, protože dvojí právní režim pro Palestince a Židy žijící na témže území je základním kamenem režimu, který Shehadeh označuje jako apartheid. Upozorňuje přitom na bizarní okolnost — krátce předtím, než Izrael obsadil Západní břeh a Gazu, přestalo po téměř dvaceti letech vojenské právo platit pro arabské obyvatele Izraele. Ti, kdo ho nad nimi vykonávali, se pouze přesunuli na nová působiště na Západním břehu. Po zřízení Palestinské samosprávy se pak Palestinci stali sami sobě dohlížiteli a nástrojem okupační moci. Z pohledu právníka vskutku bizarní situace.

Kafkovský a orwellovský svět okupace

Raja Shehadeh popisuje realitu palestinského života z mnoha stran. Některé jsou pouze tragické, jiné v sobě mají porci černého humoru. Sám přirovnává realitu okupace ke kafkovskému světu. Podobně klikatá je i geneze jeho poslední knihy. Plánována byla v době ještě probíhajících blízkovýchodních jednání pod patronací Johna Kerryho jako nadějně otevřená, vypuknutí války v Gaze ale ze svazku s optimistickým názvem Jazyk míru téměř proti vůli autora rázem učinilo podstatně pochmurnější Jazyk války, jazyk míru.

Kafkovský či snad ještě spíše orwellovský je svět, kde silnice mění názvy a stávají se najednou neprůjezdnými pro nikoho kromě vybraných VIP; kde je k cestě na několik kilometrů vzdálený vlastní pozemek třeba čekat několik hodin ponižujícím způsobem na „checkpointu“, kde se okupační síly zaměřují na získávání spolupracovníků či kolaborantů z řad Palestinců s bezskrupulózním využíváním všech možných informací o jejich zdravotním stavu, osobních problémech či třeba sexuální orientaci.

Vrcholně kafkovská je situace Palestinců, kterým i při dočasném vzdálení („absenci“, jazykem okupace) se ze svého pozemku hrozí jeho nenávratná ztráta, zatímco Židé z druhého konce světa bez jakýchkoli kořenů v Palestině se mohou kdykoli přistěhovat a jejich půdu zabrat.

Ryze orwellovské musí být pocity Palestinců sledujících, jak i celým světem respektovaný mírotvorce, jako je bývalý izraelský prezident Šimon Peres, opakuje ve veřejných prohlášeních zakládající mýtus (či spíše lež) Izraele o tom, že území dnešního židovského státu bylo pouští, kde nikdo nežil a kterou až židovští příchozí proměnili v kvetoucí ráj.

Nositele Nobelovy ceny míru Perese přitom Raja Shehadeh rozhodně nepovažuje za hrdinu či dokonce mírotvorce; za jeho vlády se postavilo více ilegálních osad než kdy dříve a Peres také hrál klíčovou roli ve sporném izraelském získání jaderných zbraní. Jak už to ale v kafkovsko-orwellovském světě bývá, i takový státník může být obdivován jako velký otec míru.

Mrazivě humorné jsou také některé detaily ze života Palestinců žijících v režimu okupace. Když jednou za dlouhý čas Izrael otevře nakrátko hranice a umožní Palestincům ze Západního břehu dostat se do východního Jeruzaléma či na území vlastního Izraele, kam je většině z nich vstup trvale zapovězen, mnozí Palestinci tak mají příležitost poprvé v životě uvidět moře. Pravidelně se někteří z nich v euforii z nezvyklého zážitku ve vlnách neznámého živlu utopí.

Čas pro odvetný bojkot

Kořen zhoubného vývoje k větší a větší radikalizaci postojů na obou stranách izraelsko-palestinské bariéry vidí Raja Shehadeh v tom, že na původně nenásilné protesty z palestinské strany, tak jako za první převážně nenásilné intifády, bylo ze strany Izraele odpovídáno násilím a ponižováním palestinských mužů před zraky jejich synů. Ti se tak logicky stávali a stávají stále radikálnějšími.

Operace Hamásu za zničující války v Gaze, připomíná Shehadeh, byly po dlouhé době první aspoň částečně úspěšnou a efektivní palestinskou odpovědí na zdrcující izraelskou převahu, vojenskou i jakoukoli jinou. Není divu, že za téměř naprosté bezvýslednosti všech nenásilných projevů odporu se metody Hamásu pro mnoho Palestinců jeví jako snad jediná cesta k vůbec nějakému cíli.

Raja Shehadeh ale stále upřednostňuje nenásilný způsob řešení. Tím je podle něj bojkot Izraele, symbolizovaný mezinárodní kampaní BDS (Boycott, Divest, Sanction — bojkotovat, neinvestovat, podrobit sankcím). Shehadeh ovšem mluví o odvetném bojkotu — podle něj Palestinci na okupovaných územích žijí již bezmála padesát let v situaci bojkotu v podobě izraelské okupace.

Tento bojkot palestinského života má řadu podob, od omezení svobody pohybu a dalších svobod až třeba po zákaz dovozu arabskojazyčných knih ze zemí, které neuzavřely s Izraelem mírovou smlouvu. Takovou zemí je například Libanon, kde vychází knih v arabštině nejvíce.

Bojkot Izraele nemůže být podle Shehadeha zaměňován za antisemitismus. Antisemitismus je ohavná podoba rasismu, ale to neznamená, že ti Židé (a kdokoli další), kteří aktivně podporují finančně či jinak dnešní Izrael, nenesou vinu za jeho rasistickou politiku.

Naději nelze spojovat s vládami, ale s lidmi a jejich touhou po spravedlnosti. Tak jako tato touha a úsilí mnoha aktivistů po celém světě přivedla k pádu rasistický režim jihoafrického apartheidu a tím přinesla svobodu a důstojnost pro bílé i černé Jihoafričany, může tato mezinárodní solidarita přinést změnu i v kafkovském a orwellovském světě palestinského apartheidu, věří navzdory všem negativním zkušenostem právník z Ramalláhu.

Raja Shehadeh, Language of War, Language of Peace, Profile Books, London 2015.

Rozhovor s Rajou Shehadehem k jeho nové knize v pořadu HardTalk televize BBC