Právník a spisovatel Raja Shehadeh pochází z křesťanské palestinské rodiny z přímořské Jaffy, která po vzniku Izraele musela (jako tolik dalších původních obyvatel) najít nový domov jinde. Potomek několika generací právníků se tak v roce 1951 narodil již v Ramalláhu na Západním břehu Jordánu.

Raja pokračoval v rodinné tradici a získal právnické vzdělání. Nejprve po boku svého otce Azize, po jeho smrti sám se již déle než tři desítky let zabývá právními aspekty izraelské okupace palestinských území, především praxí konfiskace palestinských pozemků jako státní půdy Izraelem.

Současně s právní praxí a publikační činností na tomto poli se Shehadeh v posledních letech prosadil jako uznávaný anglicky píšící autor. Ve svých knihách přibližuje především západním čtenářům život na okupovaných palestinských územích, v situaci, kterou Shehadeh bez nejmenší pochybnosti označuje za systém apartheidu.

Procházky mizející krajinou a pamětí

V autobiografické knize Cizinci v domě (Strangers in the House, 2002) se vrací k traumatu svého života. V roce 1985 byl jeho otec, jeden z prvních zastánců dvoustátního řešení Aziz Shehadeh zavražděn, jak se později ukázalo, jedním z palestinských kolaborantů s izraelskou okupační mocí. V pozdější knize Deníky okupace (Occupation Diaries, 2012) sleduje detailně průběh dvou let před palestinským podáním žádosti o plné členství v OSN v září 2011.

V knize Palestinské procházky (Palestinian Walks, 2007) dokumentuje v průběhu několika desetiletí mizející krásu a kouzlo palestinské krajiny, která se na Západním břehu nenávratně ztrácí pod betonem židovských „osad“. Palestincům je odepírána i samotná možnost procházet se tak jako dříve svobodně po místech, která jim byla tak drahá.

Ztrácejí tím pouto se zemí, ve které žijí, a ta se tak i symbolicky stává majetkem nových obyvatel. Jediné, co po Palestincích nakonec zbývá, jsou letáky izraelských developerských firem lákající židovské osadníky na „vyhlídku do pravé neporušené biblické krajiny“. Její biblický ráz ovšem obstarávali místní palestinští obyvatelé, a právě jen do toho okamžiku, než se po dobytí a zabetonování krajiny stali zcela přebytečnými.

Za poeticky laděnou knihu získal Shehadeh v roce 2008 prestižní britskou Orwellovu cenu. Sám přiznává, že teprve poté, co opustil věcný právnický styl a začal psát více beletristicky, s propojováním osobních vzpomínek, poetických líčení krajiny a historie jejích nedávných obyvatel, podařilo se mu pro věc, o kterou mu jde, získat pozornost západní veřejnosti.

Konečně poslední a čerstvá Shehadehova kniha Jazyk války, jazyk míru (Language of War, Language of Peace, 2015) podává jakousi aktuální zprávu o stavu palestinských nadějí na spravedlivé a mírové uspořádání vlastních záležitostí. Zpráva to je nepříliš povzbudivá a břitce kritická i do vlastních řad, zároveň ale ne zcela beznadějná ve výhledu do budoucna.