Pět důvodů, proč to Hamás dělá
Petr JedličkaSnahy militantního palestinského hnutí útočit na Izrael končí vždy jeho vojenským oslabením a odpovědí, při níž je zabito mnoho nevinných. Přesto mají svá racionální vysvětlení. Zde pět nejpodnětnějších, na než lze v analýzách narazit.
Čerstvě utichlá eskalace izraelsko-palestinského konfliktu má samozřejmě řadu příčin. Těm hlubším se věnujeme v DR soustavně. Ty bezprostřední jsme rozebírali například zde. Nejviditelněji ovšem bojovali — a příměří uzavírali — především dva aktéři: stát Izrael a hnutí Hamás. Každý má přitom dlouhodobě k boji i svoje vlastní motivy.
U Izraele není třeba příliš pátrat — skalní stoupenci a kritikové tohoto státu se nad izraelskými motivy sváří stále dokola. Dle skalních obhájců Izraele se židovský stát jen brání a nemůže jinak, protože Hamás ukrývá svoje odpalovače, zbrojnice a tak dále v civilní zástavbě. Podle vlažnějších obhájců by se dala zajišťovat bezpečnost i citlivěji, ale taktika rychle nič, a až pak řeš důsledky se ukazuje prostě nejefektivnější.
Podle kritiků chce potom Izrael Palestince především zlomit a krvavě zastrašit, nebo si skrze bomby řeší svou domácí politiku — že stávající eskalace pohřbila průlomové protinetanjahuovské spojenectví není mimochodem žádná konspirační teorie, ale skutečnost.
Jak je tomu však u Hamásu? Proč vždy začíná střílet rakety, když ví, že v Izraeli poboří maximálně pár domů, s jeho politikou nepohne, a v následné reakci přijdou o život jeho velitelé, bojovníci i zcela nevinní civilisté, za něž nese jako síla ovládající Gazu odpovědnost?
„Proč Hamás stále začíná války, které pak vždycky prohrává?“, ptá se návodně například Eli Lake z agentury Bloomberg. Je zde, řekl bych, pět nejpodnětnějších vysvětlení, na něž lze v textech hledajících odpovědi narazit.
Prestiž, ideologie, legitimita
První zdůvodnění je nejjednodušší a zároveň nejrozšířenější — Hamás tvoří teroristé a fanatikové, kterým na životech nesejde. Buď jsou zcela ve vleku své náboženské zaťatosti, nebo jim jde jen o ideologicko-politické cíle bez ohledu na důsledky, případně o prestiž či o peníze. Také se řídí pokyny z Íránu, od islamistických donorů a tak dále.
Těžko rozsuzovat, jaký je v uvedených tvrzeních podíl pravdy a jaký předsudků, případně protiideologie. Kus je zde bez pochyb od obojího. Hamás skutečně nejsou žádní kladní hrdinové — navzdory reformní debatě před pár lety jde stále o islamistickou skupinu využívající i teroristických metod boje, o skupinu, jež stála za druhé intifády i za sebevražednými útoky v hotelech, autobusech a barech a s touto skutečností se dosud necítí potřebu vyrovnávat.
Zde byly vypočteny - objektivně a vyváženě - některé konkrétní důvody pro vojenské aktivity obou stran. Je však zapotřebí si uvědomit ještě příčinu základní: že zde stále proti sobě stojí dvě síly, dva tábory, jejichž zájmy jsou prakticky absolutně protikladné. A které je téměř nemožné smířit.
Za těchto okolností jsou znovu a znovu se navracející výbuchy akutního násilí prakticky nevyhnutelné. Je to jako vulkán s periodickými erupcemi: po každém výbuchu se vnitřní napětí uvolní, pak je nějaký čas klidu - ale až se vnitřní tlak nahromadí nad kritickou mez, pak opět dojde k erupci. A to třeba i ze zdánlivě nicotných příčin.
Každá z obou stran má své oprávněné zájmy; a každá z nich se dopouští aktů bezpráví a násilí, které opět dodávají munici protistraně, zvyšují její přesvědčení že ona se přece jenom brání útokům svého protivníka.
Z této spirály násilí a protinásilí není vidět východiska; alespoň v dohledné době ne.