Čerstvě utichlá eskalace izraelsko-palestinského konfliktu má samozřejmě řadu příčin. Těm hlubším se věnujeme v DR soustavně. Ty bezprostřední jsme rozebírali například zde. Nejviditelněji ovšem bojovali — a příměří uzavírali — především dva aktéři: stát Izrael a hnutí Hamás. Každý má přitom dlouhodobě k boji i svoje vlastní motivy.

U Izraele není třeba příliš pátrat — skalní stoupenci a kritikové tohoto státu se nad izraelskými motivy sváří stále dokola. Dle skalních obhájců Izraele se židovský stát jen brání a nemůže jinak, protože Hamás ukrývá svoje odpalovače, zbrojnice a tak dále v civilní zástavbě. Podle vlažnějších obhájců by se dala zajišťovat bezpečnost i citlivěji, ale taktika rychle nič, a až pak řeš důsledky se ukazuje prostě nejefektivnější.

Podle kritiků chce potom Izrael Palestince především zlomit a krvavě zastrašit, nebo si skrze bomby řeší svou domácí politiku — že stávající eskalace pohřbila průlomové protinetanjahuovské spojenectví není mimochodem žádná konspirační teorie, ale skutečnost.

Jak je tomu však u Hamásu? Proč vždy začíná střílet rakety, když ví, že v Izraeli poboří maximálně pár domů, s jeho politikou nepohne, a v následné reakci přijdou o život jeho velitelé, bojovníci i zcela nevinní civilisté, za něž nese jako síla ovládající Gazu odpovědnost?

„Proč Hamás stále začíná války, které pak vždycky prohrává?“, ptá se návodně například Eli Lake z agentury Bloomberg. Je zde, řekl bych, pět nejpodnětnějších vysvětlení, na něž lze v textech hledajících odpovědi narazit.

Prestiž, ideologie, legitimita

První zdůvodnění je nejjednodušší a zároveň nejrozšířenější — Hamás tvoří teroristé a fanatikové, kterým na životech nesejde. Buď jsou zcela ve vleku své náboženské zaťatosti, nebo jim jde jen o ideologicko-politické cíle bez ohledu na důsledky, případně o prestiž či o peníze. Také se řídí pokyny z Íránu, od islamistických donorů a tak dále.

Těžko rozsuzovat, jaký je v uvedených tvrzeních podíl pravdy a jaký předsudků, případně protiideologie. Kus je zde bez pochyb od obojího. Hamás skutečně nejsou žádní kladní hrdinové — navzdory reformní debatě před pár lety jde stále o islamistickou skupinu využívající i teroristických metod boje, o skupinu, jež stála za druhé intifády i za sebevražednými útoky v hotelech, autobusech a barech a s touto skutečností se dosud necítí potřebu vyrovnávat.

Na druhou stanu však tato skupina také už čtrnáct let Gazu každodenně spravuje a s Izraelem je schopna dodržovat dohody o příměří. Není tedy neracionální.

Vliv ze zahraničí i finanční transfery jsou fakt, ale nevíme, jak relativně významný. I faktor prestiže roli jistě hraje, ale významněji ještě v jiném kontextu.

Hamás totiž vznikl — a zde se dostáváme ke druhému zdůvodnění — i jako alternativa k vyjednávací strategii Arafatova Fatahu. Odpor a odboj proti okupantovi za jakýchkoliv okolnosti u něj není ani tak otázkou jen fanatické víry, racionální volby či věhlasu, ale přímo legitimity.

Označení Hamás je ostatně zkratkou pro Hnutí islámského odporu. A za své pilíře považuje právě jak aspekt odporu, tak aspekt islámu — s odkazy na víru, čistotu, tedy nezkorumpovanost, a pomoc potřebným, ale i na džihád.

Patří se připomenout, že první rakety byly tentokrát vypuštěny v kontextu vysídlování palestinských rodin z Východního Jeruzaléma a poté, co se izraelská policie nepodřídila ultimátu vyklidit do určené hodiny muslimský okrsek na Chrámové hoře — jednoho z nejsvětějších míst islámu.

Je zde jedno, jak moc upřímně tuto věc pohlaváři Hamásu prožívali. Podstatné je, že v dané situaci Hamás musel jednat už z logiky své existence — podobně jako u mnoha předchozích konfrontací. Jak by se mohlo vedení Hnutí islámského odporu ospravedlnit před frakcemi, kdyby nedokázalo zareagovat na příslušné bezpráví, kombinované ještě s tím, co pokládali za urážku Mešity al-Aksá a Skalního dómu?

Může zde působit jak islamistická a odbojářská identita, tak racionální úvaha současně. Víme, že v Gaze byly už pokusy vytvořit „odhodlanější“ konkurenci, a to pod hlavičkou Al-Káidy i Islámského státu. Důležité je jistě i to, že Palestinci stále řeší, zda letos konečně zorganizují volby, přičemž Hamás vykázal před aktuální konfrontací nějaký výraznější odpor proti Izraeli naposledy v roce 2018.

Životní hrozba, „alespoň něco“ a reálné výsledky

O třetím zdůvodnění se mluví v západních masmédiích vzácně, o to častěji však na ně lze narazit například na sociálních sítích — mezi Palestinci a jejich skalními sympatizanty je velmi rozšířeno přesvědčení, že cílem izraelských útoků není zasáhnout nebo zastrašit Hamás, ale zničit a znovu obsadit celou Gazu, případně docílit úplného vysídlení Palestinců ze všech sporných území.

Právě se zřetelem k této představě — a ne k tvrzení, že příměřím přiznává Izrael porážku či ukazuje slabost — se Hamás vždy po ukončení izraelských náletů prohlašuje za vítěze. Právě se zřetelem k tomuto výkladu je vždy řadou lidí oceněn.