Pět důvodů, proč to Hamás dělá

Petr Jedlička

Snahy militantního palestinského hnutí útočit na Izrael končí vždy jeho vojenským oslabením a odpovědí, při níž je zabito mnoho nevinných. Přesto mají svá racionální vysvětlení. Zde pět nejpodnětnějších, na než lze v analýzách narazit.

Palestinské gafiti z města Rafáh v Gaze oslavující ozbrojené křídlo Hamásu. Nápisy v arabštině slibují znovuzískání Jeruzaléma. Foto Said Khatib, AFP
Palestinské gafiti z města Rafáh v Gaze oslavující ozbrojené křídlo Hamásu. Nápisy v arabštině slibují znovuzískání Jeruzaléma. Foto Said Khatib, AFP

Čerstvě utichlá eskalace izraelsko-palestinského konfliktu má samozřejmě řadu příčin. Těm hlubším se věnujeme v DR soustavně. Ty bezprostřední jsme rozebírali například zde. Nejviditelněji ovšem bojovali — a příměří uzavírali — především dva aktéři: stát Izrael a hnutí Hamás. Každý má přitom dlouhodobě k boji i svoje vlastní motivy.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

U Izraele není třeba příliš pátrat — skalní stoupenci a kritikové tohoto státu se nad izraelskými motivy sváří stále dokola. Dle skalních obhájců Izraele se židovský stát jen brání a nemůže jinak, protože Hamás ukrývá svoje odpalovače, zbrojnice a tak dále v civilní zástavbě. Podle vlažnějších obhájců by se dala zajišťovat bezpečnost i citlivěji, ale taktika rychle nič, a až pak řeš důsledky se ukazuje prostě nejefektivnější.

Podle kritiků chce potom Izrael Palestince především zlomit a krvavě zastrašit, nebo si skrze bomby řeší svou domácí politiku — že stávající eskalace pohřbila průlomové protinetanjahuovské spojenectví není mimochodem žádná konspirační teorie, ale skutečnost.

Jak je tomu však u Hamásu? Proč vždy začíná střílet rakety, když ví, že v Izraeli poboří maximálně pár domů, s jeho politikou nepohne, a v následné reakci přijdou o život jeho velitelé, bojovníci i zcela nevinní civilisté, za něž nese jako síla ovládající Gazu odpovědnost?

„Proč Hamás stále začíná války, které pak vždycky prohrává?“, ptá se návodně například Eli Lake z agentury Bloomberg. Je zde, řekl bych, pět nejpodnětnějších vysvětlení, na něž lze v textech hledajících odpovědi narazit.

Prestiž, ideologie, legitimita

První zdůvodnění je nejjednodušší a zároveň nejrozšířenější — Hamás tvoří teroristé a fanatikové, kterým na životech nesejde. Buď jsou zcela ve vleku své náboženské zaťatosti, nebo jim jde jen o ideologicko-politické cíle bez ohledu na důsledky, případně o prestiž či o peníze. Také se řídí pokyny z Íránu, od islamistických donorů a tak dále.

Těžko rozsuzovat, jaký je v uvedených tvrzeních podíl pravdy a jaký předsudků, případně protiideologie. Kus je zde bez pochyb od obojího. Hamás skutečně nejsou žádní kladní hrdinové — navzdory reformní debatě před pár lety jde stále o islamistickou skupinu využívající i teroristických metod boje, o skupinu, jež stála za druhé intifády i za sebevražednými útoky v hotelech, autobusech a barech a s touto skutečností se dosud necítí potřebu vyrovnávat.

Na druhou stanu však tato skupina také už čtrnáct let Gazu každodenně spravuje a s Izraelem je schopna dodržovat dohody o příměří. Není tedy neracionální.

Vliv ze zahraničí i finanční transfery jsou fakt, ale nevíme, jak relativně významný. I faktor prestiže roli jistě hraje, ale významněji ještě v jiném kontextu.

Hamás totiž vznikl — a zde se dostáváme ke druhému zdůvodnění — i jako alternativa k vyjednávací strategii Arafatova Fatahu. Odpor a oboj proti okupantovi za jakýchkoliv okolnosti u něj není ani tak otázkou jen fanatické víry, racionální volby či věhlasu, ale přímo legitimity.

Označení Hamás je ostatně zkratkou pro Hnutí islámského odporu. A za své pilíře považuje právě jak aspekt odporu, tak aspekt islámu — s odkazy na víru, čistotu, tedy nezkorumpovanost, a pomoc potřebným, ale i na džihád.

Patří se připomenout, že první rakety byly tentokrát vypuštěny v kontextu vysídlování palestinských rodin z Východního Jeruzaléma a poté, co se izraelská policie nepodřídila ultimátu vyklidit do určené hodiny muslimský okrsek na Chrámové hoře — jednoho z nejsvětějších míst islámu.

Je zde jedno, jak moc upřímně tuto věc pohlaváři Hamásu prožívali. Podstatné je, že v dané situaci Hamás musel jednat už z logiky své existence — podobně jako u mnoha předchozích konfrontací. Jak by se mohlo vedení Hnutí islámského odporu ospravedlnit před frakcemi, kdyby nedokázalo zareagovat na příslušné bezpráví, kombinované ještě s tím, co pokládali za urážku Mešity al-Aksá a Skalního dómu?

Může zde působit jak islamistická a odbojářská identita, tak racionální úvaha současně. Víme, že v Gaze byly už pokusy vytvořit „odhodlanější“ konkurenci, a to pod hlavičkou Al-Káidy i Islámského státu. Důležité je jistě i to, že Palestinci stále řeší, zda letos konečně zorganizují volby, přičemž Hamás vykázal před aktuální konfrontací nějaký výraznější odpor proti Izraeli naposledy v roce 2018.

Muslimský okrsek na jeruzalémské Chrámové hoře. Skalní dóm se žlutou kopulí, Mešita al-Aksá s šedou. Foto Andrew Shiva, WmC
Muslimský okrsek na jeruzalémské Chrámové hoře. Skalní dóm se žlutou kopulí, Mešita al-Aksá s šedou. Foto Andrew Shiva, WmC

Životní hrozba, „alespoň něco“ a reálné výsledky

O třetím zdůvodnění se mluví v západních masmédiích vzácně, o to častěji však na ně lze narazit například na sociálních sítích — mezi Palestinci a jejich skalními sympatizanty je velmi rozšířeno přesvědčení, že cílem izraelských útoků není zasáhnout nebo zastrašit Hamás, ale zničit a znovu obsadit celou Gazu, případně docílit úplného vysídlení Palestinců ze všech sporných území.

Právě se zřetelem k této představě — a ne k tvrzení, že příměřím přiznává Izrael porážku či ukazuje slabost — se Hamás vždy po ukončení izraelských náletů prohlašuje za vítěze. Právě se zřetelem k tomuto výkladu je vždy řadou lidí oceněn.

„Už čtyřikrát se pokusil Izrael Gazu dobýt. Čtyřikrát byl odražen. Může se snažit, jak chce. Palestinu nezničí,“ píše na Twitteru typicky dívka s nickem Rida Fatima.

Za čtvrté je zde zbytkové hledisko — argument „dělá alespoň něco“. Palestinci jsou v postavení okupovaného národa již desítky let. Pozvolný mírový proces spojovaný s Fatahem se přitom už čtvrtstoletí nehýbe.

Standardní možnosti tlaku, jako jsou protesty, diplomacie nebo vyjednávání, přestaly objektivně působit. Izrael má za sebou čtvery volby, v nichž se palestinské téma vůbec neřešilo. Demonstrace Palestinců jsou rozháněny takřka každý týden. A arabské státy — dlouho alespoň symboličtí ochránci palestinských zájmů — mění jeden po druhém pozice.

Stát Izrael se zároveň stal natolik vojensky silným, že s ním nemůže bojovat účinně ani libanonský Hizballáh se svou armádou konkurující státní, natožpak nějaká palestinská skupina. Co zbývá radikálněji uvažujícím, kteří současně zažívají trvalou systémovou nespravedlnost? K čemu se upínat?

Tuhý dohledový režim s prvky vojenské šikany, okupační správy a apartheidu je fakt, a i když působí v Gaze, na Západním břehu, ve Východním Jeruzalémě a ve vlastním Izraeli po každé trochu jinak, cítit je všude. Podivný odboj Hamásu v podobě odpalování raket tam, kde mohou alespoň nějak ublížit, zde budí vzdáleně připomínku zapalování stohů skupinou bratří Mašínů...

A konečně za páté — jsou analytikové, kteří tvrdí, že i popsaný pomýlený a zaťatý způsob odboje Hamásu nese výsledky; tedy, samozřejmě, v jistém ohledu. Například:

  • po válce a blokádě Gazy v letech 2008-2009 (oparace Cast Lead, 1400 mrtvých) se Palestincům výrazně přiblížily agentury OSN,
  • po eskalaci v listopadu 2012 (operace Pillar of Defense, asi sto mrtvých) zpřístupnil Izrael palestinským rybářům větší část moře,
  • po válce v létě 2014 (operace Protective Edge, 2300 mrtvých) se uvolnila blokáda pro určité typy zboží a materiálu,
  • po roce soustavného rozhánění pravidelných protestů u hranic Gazy v letech 2018 a 2019 násilím (183 mrtvých) zůstal Izrael na černé listině takřka všech lidskoprávních organizací.

Těžko prohlásit přístupy Hamásu odpovědně za účinné. Těžko je neodsuzovat. Určitý pohyb a určité změny ale objektivně vyvolávají, což ve strnulosti, v níž se palestinská otázka v posledních mnoha letech nachází, může být pro leckoho rozhodující.

V souvislosti s aktuálně skončenou eskalací (operace Guardian of the Walls, 250 mrtvých) se mluví o vnitropalestinském sjednocení, probuzení Arabů v Izraeli i příležitosti konečně pohnout se statem quo. Uvidíme, do jaké míry dá další vývoj této perspektivě za pravdu.

Další informace:

Diskuse

Zde byly vypočteny - objektivně a vyváženě - některé konkrétní důvody pro vojenské aktivity obou stran. Je však zapotřebí si uvědomit ještě příčinu základní: že zde stále proti sobě stojí dvě síly, dva tábory, jejichž zájmy jsou prakticky absolutně protikladné. A které je téměř nemožné smířit.

Za těchto okolností jsou znovu a znovu se navracející výbuchy akutního násilí prakticky nevyhnutelné. Je to jako vulkán s periodickými erupcemi: po každém výbuchu se vnitřní napětí uvolní, pak je nějaký čas klidu - ale až se vnitřní tlak nahromadí nad kritickou mez, pak opět dojde k erupci. A to třeba i ze zdánlivě nicotných příčin.

Každá z obou stran má své oprávněné zájmy; a každá z nich se dopouští aktů bezpráví a násilí, které opět dodávají munici protistraně, zvyšují její přesvědčení že ona se přece jenom brání útokům svého protivníka.

Z této spirály násilí a protinásilí není vidět východiska; alespoň v dohledné době ne.