Nekritická podpora Izraele je druhou stranou téže mince jako antisemitismus

Zuzana Schreiberová

Autorka rozebírá několik základních mýtů, které se objevují v českých debatách o Izraeli a jimž sama vesměs věřila, než měla možnost konfrontovat je s realitou.

Izrael neumožňuje legální sňatky mezi lidmi různých náboženských denominací. Když si Židovka Maral Malka chtěl vzít izraelského Araba Mahmúda Mansúra, musela nejprve konvertovat k islámu. Pár posléze musel požádat o policejní ochranu. Repro DR

Není mnoho zemí, kde by byla někdy až nekritická podpora Izraele něčím tak samozřejmým, jako v České republice. Patří to k dobrému tónu, asi podobně, jako je pro mnohé s odkazem na neblahou zkušenost komunistické totality, nemyslitelná podpora jakýchkoliv levicových myšlenek. Navíc k tomu přistupuje obava, že kritika kroků současné izraelské vlády, je útokem na sám stát Izrael, možná dokonce na Židy jako takové — a tudíž antisemitismus.

Podívejme se tedy blíže na několik argumentů, kterým jsem i já sama dlouho věřila. Mohu reflektovat vlastní zkušenost změny názoru, právě z pozice bývalé podporovatelky všech kroků Izraele. To pro mě však neznamená, že bych se vzdala své židovské identity, vnučky přeživšího Osvětimi, která v sobě na základě „práva návratu“ nese i nárok na izraelské občanství.

„Když bráníme Izrael, zastáváme se toho slabšího“

Mnozí známe příběhy z izraelského boje za nezávislost. Nově vzniklý demokratický stát obklopený arabskými nepřáteli, kteří jej chtějí vymazat z mapy. Obrovská převaha několika naráz útočících sousedních států a statečné překvapivé vítězství. To je první narativ, který jsem měla s Izraelem spojený.

To, co ale snad platilo do šedesátých let, už dávno neplatí. Okolní arabské státy už dávno přijaly „status quo“, od vysloveně Izraeli nakloněného Jordánska až po Egypt, jehož pozici trefně popsal můj egyptský známý: „Egypt se rozhodne podle toho, kdo mu zaplatí víc.“

Skutečnost je taková, že Palestinci už téměř nikoho z ostatních arabských států nezajímají a mocnější státy neváhají okamžitě upřednostnit své vlastní zájmy — včetně hegemona v oblasti, poměrně jasně proamerické Saúdské Arábie. Odsouzení Izraele za jeho počínání vůči Palestincům už dávno zůstává jen ve verbální rovině. 

Před válkou v Sýrii používala dynastie Bašára Asada spor s Izraelem o Golanské výšiny jako slaměného panáka, za kterým schovávala například skutečnost, že veškeré zisky ze syrské ropy (věděli jste, že má Sýrie ropu?), končily v jejích kapsách. Přesto se představa Izraele jako země v neustálém ohrožení přesilou s obrovskou vehemencí dál prosazuje.

Nepopírám v žádném případě raketové útoky z Gazy, které jsou zbytečným utrpením, vlastně na obou stranách. Vzhledem k perfektní protiraketové obraně i vojenskému arzenálu izraelského státu je ale situace mezi Izraelem, okupovanou, obklíčenou a zcela izolovanou Gazou asymetrická. A jak už to bývá, odpovědnost za její řešení je především na straně silnějšího. Nehodí se ale Izraeli situace v Gaze právě pro budování argumentu, že je země v neustálém ohrožení?

Izrael nemá pouze vojenskou, technologickou a ekonomickou převahu. Má také neuvěřitelnou převahu mediální. Palestinská samospráva se může snažit, jak chce, ale z hlediska velikosti týmů i finančních prostředků na plné čáře vítězí Izrael. Všichni s napětím sledujeme ruskou a čínskou dezinformační kampaň, a nezamýšlíme se nad tím, že i v případě Izraele se analogicky někdo velmi pečlivě stará o to, co doputuje k našim uším. 

„Izrael je jediná demokracie na Blízkém východě.“

V porovnání s okolními státy ovládanými diktátorskými dynastiemi jako Egypt nebo Sýrie, občanskou válkou zmítaným Libanonem nebo „středověkou teokracií“ Saúdskou Arábii není zas tak obtížné tuto pozici získat. V Izraeli se konají pravidelné, svobodné volby, volit mohou i izraelští Arabové, kteří mají i své politické strany.

Bohužel právě ve svobodných volbách byla zvolena strana Likud premiéra Benjamina Netanyahua. Pokud bychom k ní hledali paralelu v Evropě, jasným kandidátem je orbánovské Maďarsko, každým dnem se více a více vzdalující demokracii. Není náhodou, že právě Orbánovo Maďarsko je dnes největším spojencem Izraele v Evropské unii.

V obou případech jde o země v zajetí vyhroceného pravicového nacionalismu, ve stylu devatenáctého století, snažící se vyloučit z veřejného života menšiny a často také schovávající korupci vrcholných představitelů. Smutným ilustrujícím detailem je například fakt, že antisemitskou kampaň proti údajnému úhlavnímu nepříteli Maďarska židovskému finančníkovi Georgi Sorosovi, pomohl vymyslet jiný Žid — mediální poradce Benjamina Netanyahu George Birnbaum.

×
Diskuse
JP
June 3, 2020 v 11.37

Velké uznání autorce za schopnost kritickým pohledem zhodnotit činnost a kroky té strany v izraelsko-palestinském konfliktu, s kterou ji spojuje její rodová identita. Je jen velmi málo takových, kteří jsou takto kritického pohledu do vlastních řad schopni.

V jednom bodě ale autorku musím poněkud poopravit; je to ale právě bod klíčový. Totiž ohledně jejího tvrzení, že Izraeli dnes už od jeho arabských sousedů nehrozí žádné reálné nebezpečí, neboť ti se prý už definitivně "smířili se statem quo".

Tato věta by sice mohla opravdu platit - kdybychom ji pojali skutečně doslova. Totiž že je tu řeč výhradně a pouze o dnešku, a momentálním stavu. Jenže - jak rychle a dramaticky se situace v blízkovýchodním regionu respektive v arabském světě může změnit prakticky ze dne na den, toho jsme znovu a znovu svědky. Libanon, Sýrie, Irák, ale i taková Libye - i v zemích či regionech které se zdály být předtím zcela stabilizované ze dne na den může dojít k erupci násilí. A i u velkého bezprostředního souseda Izraele, v Egyptě, se na čas dostali k moci fundamentalističtí radikálové. A kdoví, jaké by byly vztahy mezi Izraelem a Egyptem dnes, kdyby se Muslimské bratrstvo udrželo u moci.

Zkrátka: ano, je docela dobře možné že mnohým izraelským "jestřábům" je toto latentní ohrožení zvenčí jenom vítanou záminkou pro jejich nacionalistické choutky. Ale - i přes to všechno tato hrozba pro Izrael zůstává stále reálnou, a jakékoli vedení izraelského státu s ní musí i do budoucna počítat.

IH
June 3, 2020 v 13.28
Poznámka

Žijeme ve světě, kde lidé a státy přijali za svou politiku jasného a nepokrytého stranění sobě podle hesla košile bližší než kabát. Izraelci se ovšem ochotně přidali. Za daného stavu je celkem logické, že si státy tuto politiku obecně příliš nevyčítají, leda ve vzájemných vztazích.

Dodal bych, že autorkou nastíněné poměry v Izraeli jsou nemálo otázkou perspektivy. Jistě, z větší vzdálenosti se zdá být země relativně v bezpečí. Jak bychom to však vnímali, kdyby byl v podobné situaci náš stát? Trochu si to představit umíme, neboť 1. republika byla obklopena vesměs nepřejícími sousedy. Snad zde je tedy možno spatřovat prvotní důvod, proč

u nás nebyl a není antisemitismus z nejsilnějších a proč jsme spíše proizraelští.