Není mnoho zemí, kde by byla někdy až nekritická podpora Izraele něčím tak samozřejmým, jako v České republice. Patří to k dobrému tónu, asi podobně, jako je pro mnohé s odkazem na neblahou zkušenost komunistické totality, nemyslitelná podpora jakýchkoliv levicových myšlenek. Navíc k tomu přistupuje obava, že kritika kroků současné izraelské vlády, je útokem na sám stát Izrael, možná dokonce na Židy jako takové — a tudíž antisemitismus.

Podívejme se tedy blíže na několik argumentů, kterým jsem i já sama dlouho věřila. Mohu reflektovat vlastní zkušenost změny názoru, právě z pozice bývalé podporovatelky všech kroků Izraele. To pro mě však neznamená, že bych se vzdala své židovské identity, vnučky přeživšího Osvětimi, která v sobě na základě „práva návratu“ nese i nárok na izraelské občanství.

„Když bráníme Izrael, zastáváme se toho slabšího“

Mnozí známe příběhy z izraelského boje za nezávislost. Nově vzniklý demokratický stát obklopený arabskými nepřáteli, kteří jej chtějí vymazat z mapy. Obrovská převaha několika naráz útočících sousedních států a statečné překvapivé vítězství. To je první narativ, který jsem měla s Izraelem spojený.

To, co ale snad platilo do šedesátých let, už dávno neplatí. Okolní arabské státy už dávno přijaly „status quo“, od vysloveně Izraeli nakloněného Jordánska až po Egypt, jehož pozici trefně popsal můj egyptský známý: „Egypt se rozhodne podle toho, kdo mu zaplatí víc.“

Skutečnost je taková, že Palestinci už téměř nikoho z ostatních arabských států nezajímají a mocnější státy neváhají okamžitě upřednostnit své vlastní zájmy — včetně hegemona v oblasti, poměrně jasně proamerické Saúdské Arábie. Odsouzení Izraele za jeho počínání vůči Palestincům už dávno zůstává jen ve verbální rovině. 

Před válkou v Sýrii používala dynastie Bašára Asada spor s Izraelem o Golanské výšiny jako slaměného panáka, za kterým schovávala například skutečnost, že veškeré zisky ze syrské ropy (věděli jste, že má Sýrie ropu?), končily v jejích kapsách. Přesto se představa Izraele jako země v neustálém ohrožení přesilou s obrovskou vehemencí dál prosazuje.

Nepopírám v žádném případě raketové útoky z Gazy, které jsou zbytečným utrpením, vlastně na obou stranách. Vzhledem k perfektní protiraketové obraně i vojenskému arzenálu izraelského státu je ale situace mezi Izraelem, okupovanou, obklíčenou a zcela izolovanou Gazou asymetrická. A jak už to bývá, odpovědnost za její řešení je především na straně silnějšího. Nehodí se ale Izraeli situace v Gaze právě pro budování argumentu, že je země v neustálém ohrožení?

Izrael nemá pouze vojenskou, technologickou a ekonomickou převahu. Má také neuvěřitelnou převahu mediální. Palestinská samospráva se může snažit, jak chce, ale z hlediska velikosti týmů i finančních prostředků na plné čáře vítězí Izrael. Všichni s napětím sledujeme ruskou a čínskou dezinformační kampaň, a nezamýšlíme se nad tím, že i v případě Izraele se analogicky někdo velmi pečlivě stará o to, co doputuje k našim uším. 

„Izrael je jediná demokracie na Blízkém východě.“

V porovnání s okolními státy ovládanými diktátorskými dynastiemi jako Egypt nebo Sýrie, občanskou válkou zmítaným Libanonem nebo „středověkou teokracií“ Saúdskou Arábii není zas tak obtížné tuto pozici získat. V Izraeli se konají pravidelné, svobodné volby, volit mohou i izraelští Arabové, kteří mají i své politické strany.

Bohužel právě ve svobodných volbách byla zvolena strana Likud premiéra Benjamina Netanyahua. Pokud bychom k ní hledali paralelu v Evropě, jasným kandidátem je orbánovské Maďarsko, každým dnem se více a více vzdalující demokracii. Není náhodou, že právě Orbánovo Maďarsko je dnes největším spojencem Izraele v Evropské unii.

V obou případech jde o země v zajetí vyhroceného pravicového nacionalismu, ve stylu devatenáctého století, snažící se vyloučit z veřejného života menšiny a často také schovávající korupci vrcholných představitelů. Smutným ilustrujícím detailem je například fakt, že antisemitskou kampaň proti údajnému úhlavnímu nepříteli Maďarska židovskému finančníkovi Georgi Sorosovi, pomohl vymyslet jiný Žid — mediální poradce Benjamina Netanyahu George Birnbaum.