Není mnoho zemí, kde by byla někdy až nekritická podpora Izraele něčím tak samozřejmým, jako v České republice. Patří to k dobrému tónu, asi podobně, jako je pro mnohé s odkazem na neblahou zkušenost komunistické totality, nemyslitelná podpora jakýchkoliv levicových myšlenek. Navíc k tomu přistupuje obava, že kritika kroků současné izraelské vlády, je útokem na sám stát Izrael, možná dokonce na Židy jako takové — a tudíž antisemitismus.

Podívejme se tedy blíže na několik argumentů, kterým jsem i já sama dlouho věřila. Mohu reflektovat vlastní zkušenost změny názoru, právě z pozice bývalé podporovatelky všech kroků Izraele. To pro mě však neznamená, že bych se vzdala své židovské identity, vnučky přeživšího Osvětimi, která v sobě na základě „práva návratu“ nese i nárok na izraelské občanství.

„Když bráníme Izrael, zastáváme se toho slabšího“

Mnozí známe příběhy z izraelského boje za nezávislost. Nově vzniklý demokratický stát obklopený arabskými nepřáteli, kteří jej chtějí vymazat z mapy. Obrovská převaha několika naráz útočících sousedních států a statečné překvapivé vítězství. To je první narativ, který jsem měla s Izraelem spojený.

To, co ale snad platilo do šedesátých let, už dávno neplatí. Okolní arabské státy už dávno přijaly „status quo“, od vysloveně Izraeli nakloněného Jordánska až po Egypt, jehož pozici trefně popsal můj egyptský známý: „Egypt se rozhodne podle toho, kdo mu zaplatí víc.“

Skutečnost je taková, že Palestinci už téměř nikoho z ostatních arabských států nezajímají a mocnější státy neváhají okamžitě upřednostnit své vlastní zájmy — včetně hegemona v oblasti, poměrně jasně proamerické Saúdské Arábie. Odsouzení Izraele za jeho počínání vůči Palestincům už dávno zůstává jen ve verbální rovině. 

Před válkou v Sýrii používala dynastie Bašára Asada spor s Izraelem o Golanské výšiny jako slaměného panáka, za kterým schovávala například skutečnost, že veškeré zisky ze syrské ropy (věděli jste, že má Sýrie ropu?), končily v jejích kapsách. Přesto se představa Izraele jako země v neustálém ohrožení přesilou s obrovskou vehemencí dál prosazuje.

Nepopírám v žádném případě raketové útoky z Gazy, které jsou zbytečným utrpením, vlastně na obou stranách. Vzhledem k perfektní protiraketové obraně i vojenskému arzenálu izraelského státu je ale situace mezi Izraelem, okupovanou, obklíčenou a zcela izolovanou Gazou asymetrická. A jak už to bývá, odpovědnost za její řešení je především na straně silnějšího. Nehodí se ale Izraeli situace v Gaze právě pro budování argumentu, že je země v neustálém ohrožení?

Izrael nemá pouze vojenskou, technologickou a ekonomickou převahu. Má také neuvěřitelnou převahu mediální. Palestinská samospráva se může snažit, jak chce, ale z hlediska velikosti týmů i finančních prostředků na plné čáře vítězí Izrael. Všichni s napětím sledujeme ruskou a čínskou dezinformační kampaň, a nezamýšlíme se nad tím, že i v případě Izraele se analogicky někdo velmi pečlivě stará o to, co doputuje k našim uším. 

„Izrael je jediná demokracie na Blízkém východě.“

V porovnání s okolními státy ovládanými diktátorskými dynastiemi jako Egypt nebo Sýrie, občanskou válkou zmítaným Libanonem nebo „středověkou teokracií“ Saúdskou Arábii není zas tak obtížné tuto pozici získat. V Izraeli se konají pravidelné, svobodné volby, volit mohou i izraelští Arabové, kteří mají i své politické strany.

Bohužel právě ve svobodných volbách byla zvolena strana Likud premiéra Benjamina Netanyahua. Pokud bychom k ní hledali paralelu v Evropě, jasným kandidátem je orbánovské Maďarsko, každým dnem se více a více vzdalující demokracii. Není náhodou, že právě Orbánovo Maďarsko je dnes největším spojencem Izraele v Evropské unii.

V obou případech jde o země v zajetí vyhroceného pravicového nacionalismu, ve stylu devatenáctého století, snažící se vyloučit z veřejného života menšiny a často také schovávající korupci vrcholných představitelů. Smutným ilustrujícím detailem je například fakt, že antisemitskou kampaň proti údajnému úhlavnímu nepříteli Maďarska židovskému finančníkovi Georgi Sorosovi, pomohl vymyslet jiný Žid — mediální poradce Benjamina Netanyahu George Birnbaum.

I z ostatních hledisek je ona „demokratičnost“ Izraele poměrně problematická. Země není teokracií jako Saúdská Arábie, ale například celé rodinné právo odpovídá principům židovského náboženského práva halachy.

Navíc je svým způsobem rasistické, jelikož náboženský sňatek tam mohou uzavřít pouze žid a židovka, a též v případě všech menšinových náboženských denominací jsou legální sňatky možné pouze v jejich rámci. Možnost civilního sňatku dosud není legální. A náboženským právem je určována i celá agenda rozvodů. Proto mnoho sekulárních Izraelců jezdí uzavřít manželství například na Kypr. A svého času se mnoho párů nechalo oddávat i v České republice.

Izrael nerespektuje mezinárodní právo v oblasti žadatelů o azyl. Falašové, etiopští židé tmavé pleti jsou vystaveni rasismu. A v počátcích státu Izrael byla zaznamenána praxe převýchovy a odebírání dětí iráckých a jiných Mizrachim židů, kteří byli příliš „arabští a orientální“. V každé zemi, včetně té naší, najdeme obdobné paralely, ale většinou jsme je schopni vidět a nemáme nasazeny tak růžové brýle.

„Stát Izrael je vyrovnáním za utrpení Židů během holocaustu.“

Schválně jsem si to během psaní článku pustila, a i když jsem se to chystala zkritizovat, stejně jsem to obrečela. Poslední minuty filmu „Schindlerův seznam“. Natočené je to totiž mistrovsky. Osvobození vězni z továrny v Brněnci, kráčí s nově nabytou hrdostí a svobodou a zní zpěv písně „Yerushalayim Shel Zahav“, která má status „neoficiální izraelské hymny“.

Myslím, že dojem vyvolaný i touto písní (ač použitou ahistoricky, jelikož vznikla až v roce 1967), je jasný. Vznik státu Izrael je spravedlivou odpovědí na utrpení Židů během holocaustu. 

Ale spojitost mezi sionismem a holocaustem dlouho nebyla ani v samém Izraeli ničím samozřejmým. Za prvé sionismus je čistokrevný nacionalismus 19. století, který vznikl především jako reakce na Dreyfusovu aféru ve Francii, jež znamenala poměrně závažnou ránu asimilantskému hnutí, když ukázala, že Židé budou i přes všechnu jejich snahu o přizpůsobení, vždy nakonec označeni jako „ti jiní“. 

Sionistické hnutí a s ním spjaté židovské osídlování Palestiny probíhalo intenzivně už od samého závěru devatenáctého a počátku dvacátého století, kdy hlavně po první světové válce přidělalo mnoho vrásek britské mandátní správě, která území převzala po zaniklé Osmanské říši. Během I. světové války totiž Brity poměrně zásadním způsobem v boji proti Osmanům podpořili Arabové, a v několika případech se stalo, že britská vláda často přislíbila Židům i Arabům to samé. Zda to byla neopatrnost nebo i v jiných koloniích používaná taktika „Rozděl a panuj“, si netroufám říct.  

Snahy o vznik státu Izrael jsou tedy mnohem starší než holocaust. Co mě ale šokovalo, byla skutečnost, že v prvních letech vzniku Izraele, nebyli přeživší holocaustu zahrnuti úctou, ale naopak pohrdáním a despektem. Ve srovnání se sionistickou představou „nového Izraelce“, drsného a odolného (dodnes se pro ně používá označení „sabra“ — kaktusy), zpodobňoval přeživší holocaustu tragickou postavičku „pogromy týraného slabého židáčka z ghetta vedeného jako ovce na porážku“. 

Více o tom si můžete přečíst v knize Toma Segeva „Sedmý milion“ přeložené i do češtiny. Možnost využít holocaust argumentačně pro vznik nového státu se objevila až na samém konci padesátých let (Yom Hashoa byl uzákoněn až v roce 1959), narůstala během celosvětově sledovaného procesu s Adolfem Eichmannem a eskalovala během šestidenní války v roce 1967. 

Když byl svět šokován hrůzami holocaustu, proč místo toho, že jde v izraelsko-arabských válkách o klasický boj o území a zdroje, spíše nezdůraznit, že nepřátelům Izraele jde o vyhlazení Židů, tedy o to samé, co Adolfu Hitlerovi? A když se rozhodnu kritizovat Izrael, nestojím po boku nepřátel Židů a nejsem vlastně antisemita a nacista?

„Západní břeh Jordánu a další okupovaná území jsou nutné pro obranu Izraele.“

Jednou jsem viděla video izraelské armády vysvětlující přítomnost na okupovaných územích. Byla to názorná animace, s dopady raket, přejezdy tanků, které zastavilo údolí Jordánu. Na rovinu? Velice přesvědčivé a mě to v tu chvíli skutečně potvrdilo mé tehdejší mínění, že je nutné, aby daná území Izrael chránila jako jakési „nárazníkové pásmo“. 

Vlastně až dnes mi došlo, že skutečně nevím, od jakého státu by v tuto chvíli skutečně hrozil příjezd tanků, protože jak jsem psala výše, okolní arabské státy se sice deklaratorně staví proti Izraeli, ale v praxi vlastně dávno přijaly status quo. A pokud někoho pohoršuje používání slov „anektovaná“ či „okupovaná“ území, tak podle všech zásad mezinárodního práva i rezolucí Rady Bezpečnosti OSN Západní břeh Jordánu, Golanské výšiny a další území, prostě okupovaná jsou.

Přiznat to není zpochybňování existence státu Izrael, ale konstatování, že v tomto porušuje mezinárodní právo, které znemožňuje vznik Radou OSN přislíbeného Palestinského státu. Halasně odmítat a protestovat proti okupaci Krymu a zároveň obhajovat okupaci západního břehu Jordánu je opravdu zvláštní a pro českou politickou scénu i veřejnost velmi typická schizofrenie.

A osady? Dobrá, přijměme argumentaci, že se jedná o vojensky důležité, strategické území, kde by, i podle onoho animovaného videa, měly probíhat ty nejhorší boje při případném obsazení Izraele. Čistě logicky — ač s tím osobně nesouhlasím — by dávala smysl výstavba vojenských základen, ale proč tam proboha stěhovat civilisty?

Jak často se Izrael zaklíná tím, že Palestinci v Gaze používají civilisty jako živé štíty? Tak proč je izraelské civilní obyvatelstvo přesouváno na potencionální bojiště? Nehledě na to, že podle ženevské konvence je válečným zločinem stěhovat civilní obyvatelstvo na okupované území.

Představte si to, že s kamarádem máte oba puzzle, a kamarád rychle složí to své, a pak vám jako naschvál začne krást kostičky, abyste to vaše nikdy nesložili celé. Nejdřív nenápadně, pak už neskrývaně a okatě. Toto jsou izraelské osady v konceptu dvoustátního řešení. Něco, co má navždy znemožnit vybudování palestinského státu.

Zároveň se zde musím zmínit o náboženském sionismu. Vždycky si všimnu, že zastánci izraelské přítomnosti na okupovaných území často také velmi halasně brojí proti „politickému islámu“ a varují přes směšováním politiky a náboženství. Omlouvám se, ale osadnický náboženský sionismus je přesně totéž v bledě modrém.

Lidé se tam usazují, protože věří, že je osidlovat daná území seslal Bůh, a oni tak plní jeho vůli. Pomineme-li ne zas tak dobrovolně usazené imigranty židovského původu z bývalých zemích Sovětského svazu, pro které je to často jediná šance na důstojné bydlení.

„Když Arabové viděli, jaký hospodářský zázrak tam Židé udělali, vzpomněli si, že to území chtějí zpátky. A přitom jim ty pozemky sami prodali.“

Tenhle argument jsem slyšela na vlastní uši. Zaujal mě tím, že v sobě nese hned dvě klišé. První věcí je tolik obdivovaný izraelský „budovatelský zázrak“, kterak se na poušti vybudovala zelená kvetoucí oáza. Píle a inteligence izraelského lidu, je dávána do kontrastu s leností a nepořádností Palestinců.

Stejně jako izraelská propagandistická mašinerie podporuje narativ o „zemi v ohrožení“, moc ráda nám také připomíná zásluhy o rozkvět země. Ale podobně se budovala infrastruktura a rozvíjelo zemědělství využívající nejnovější vědecké poznatky prakticky na všech územích kolonizovaných evropskými státy.

Argument o prodeji půdy dává smysl až do doby, kdy se dozvíte, že skutečně nějaká půda byla Araby Židům prodána, ale peníze získali bohatí vlastníci — něco jako aristokracie. Na pozemcích ale žili a hospodařili jejich nájemci, drobní zemědělci. Při vzniku státu Izrael byli případy takovýchto vypovězených nájemníků ve výrazné menšině, velká většina vyhnaných či těch, kteří uprchli z obavy před terorem, byli lidé, kteří žili ve svých domech a pracovali na své půdě. Tu stát Izrael různými způsoby zkonfiskoval.

Pro stovky tisíc Palestinců znamenal vznik státu Izrael ztrátu všeho a vyhnání, které si připomínají slovem „Nakbaa“, což v arabštině znamená katastrofa. Týká se to dnes milionů uprchlíků, kteří podle mezinárodního práva mají nárok na návrat či spravedlivou kompenzaci. Své klíče od ztracených domovů přechovávají jako rodinnou relikvii statisíce Palestinců. 

„Ale Židé jsou přece vyvolený národ!“

Argumentaci vyvoleným národem zaznamenávám hlavně od svých křesťanských sionistických, filosemitských přátel. Křesťanští sionisté, většinou radikální příznivci republikánské strany, nikoliv američtí Židé, jsou hlavním důvodem pro podobně nekritickou podporu Izraele ze strany USA. 

Bohužel podpora státu Izrael ze strany různých skupin především evangelikálních křesťanů, není nezištnou láskou k Židům jako ke „starším bratrům ve víře“. Podle jejich teologie, je shromáždění celého židovského národa v Izraeli podmínkou k druhému příchodu Kristově. Mimochodem shromáždění Židé si budou muset zvolit přijetí Ježíše nebo zatracení.

V Čechách je nejviditelnějším zastáncem tohoto hnutí česká pobočka ICEJ (International Christian Embassy Jerusalem). Jejich každoroční akce v zahradách Senátu, plná izraelských vlajek a vyjádření podpory Izraeli, se příznačně zkratkovitě jmenuje „Kulturou proti antisemitismu“. Nemít rád Izrael podle nich asi totiž antisemitismem zavání.

Každý upřímně věřící Žid vám řekne, že ono spojení „vyvolený národ“, vnímá jako vědomí obrovského závazku být prvním, kdo od Boha slyšel přikázání a závazku žít tak, aby se na vašich činech zjevovala velikost Boží. Když jste konvertita, případně někdo, kdo čerstvě objevil své židovské kořeny, samozřejmě vám dělá dobře, když někdo nad tím, že jste Žid či Židovka obdivně vzdychá, miluje všechno židovské a potažmo izraelské a má pocit, že i vzhledem k tragédií holocaustu nemůžete udělat nic špatně.

Postupem času dojdete k tomu, že tahle přehnaná láska a nekritická podpora, je druhou stranou stejné mince jako antisemitismus. Jiná forma přesvědčení, že jste „ti jiní“.

Prosím, nežádám nic jiného, než abychom se ke státu Izrael chovali stejně jako ke státům ostatním. Včetně upozornění a varování, ale i sankcí, když se tam děje něco nesprávného a nespravedlivého.