První Palestinec, se kterým jsem mluvil mezi čtyřma očima, byl Ahmed. Bylo to až během druhého dne mého pobytu v jeho zemi, nicméně v době, kdy už mnohé z mých představ, s nimiž jsem do Izraele přijížděl, utrpěly hluboký otřes. Stalo se to v Gaze, která byla hlavním cílem naší výpravy, a kam jsem se dostal po obtížích, jak při vstupu do Izraele, tak na přechodu do Gazy, jež jsem nikdy dříve na žádných hranicích nepoznal.

Jel jsem na okupovaná palestinská území s naivitou svobodomyslného středoevropského obyvatele schengenského prostoru. Nic jsem neskrýval, neměl jsem proč. Přijel jsem přece jako celoživotní přítel státu Izrael a na pozvání jedné z nejúctyhodnějších občanských organizací na světě, britského OxFamu. Netušil jsem, že jméno organizace samo, které jindy britské královně slouží jako doporučení koho vyznamenat, znamená v Izraeli přítěž.

Přijel jsem ve skupině čtyř evropských novinářů. Chtěli jsme důkladněji porozumět situaci zde, na vlastní oči vidět současné dopady blokády Gazy Izraelem.

Pásmo Gazy je jedním z nejnepřístupnějších a jistě také nejbizarnějších míst na Zemi. Strašné křivdy tu potkáte na každém kroku. Liberální Židé o Gaze mluví se studem, s lítostí a s hořkostí, jako o „koncentračním táboru“, o „vězení“, o „ghettu“. Gaze samé se budeme podrobněji věnovat za týden. Celá Svatá země zůstává především místem fascinujících příběhů.

Ahmedova úvaha

S Ahmedem jsem mluvil v Gaze během večeře s pracovníky tamějších mezinárodních humanitárních organizací. Byl to Palestinec pracující pro jednu z nich a nechtěl, abych ho jmenoval; jeho jméno zde je tedy změněné, tak jako řada dalších.

Ahmed mluvil angličtinou, po které většině Evropanů nezbývá než toužit. Až později jsem zjistil, že tak díky vzdělávacímu systému v uprchlických táborech, který řídí OSN, mluví mnozí z Palestinců. A jak mluví, tak i myslí: mnoha palestinským uprchlíkům je vlastní, Organizací spojených národů vštěpovaný, humanistický universalismus. To jsem dříve nevěděl a byl to pro mě jeden ze stěžejních objevů.

Netušil jsem tedy ještě, že Ahmed je produktem tohoto skvělého vzdělávacího systému, do nějž i naše země v rámci OSN přispívá. Řekl jsem mu, že nesnáším neštěstí bez příčiny a kalamity bez řešení, takže se každého tu ptám, kde se stala chyba a co se s tím dá udělat.

Ahmed se rozzářil ještě víc, než jak se culil po celou dobu — byl to ten typ vřelého člověka, který samou svou přítomností dokáže zvedat lidem náladu. Řekl: „Myslím, že největší chybu jsme udělali my Palestinci, a to už v roce 1948. Měli jsme tehdy říct Židům: my víme, co strašného vám udělali v Evropě. Jestli chcete, přijďte sem žít s námi. Klidně všichni. Budeme tu žít spolu a bude to fajn.“

Těžko jsem skrýval úžas, a on pokračoval: „Palestinci nikdy žádný stát neměli, vždycky to tu někdo okupoval. Byli tu Římani, Turci, Britové, z každého tu kus zůstal. Palestina byla vždy prostor otevřený všem. Židé by ten stát řídili líp než my sami, myslím, že jsme jim prostě měli maximálně vyjít vstříc. A myslím si dokonce, že to k tomu směřovalo, než začal tak zvaný ‚mírový proces‘. Tím se všechno pokazilo. Do té doby, než začal mírový proces, tu totiž byl mír.“

Ahmed je grafik. Sobě a podobně smýšlejícím přátelům pro radost navrhl vlajku Svaté země — viz infobox. Když jsem se ho ptal, zda ani k ní nechce napsat své jméno, odpověděl: „Radši ne, víš co... Je tady spousta lidí strašně háklivých na svoje vlajky.“

Kostova ironie

Pro jednu z mezinárodních organizací v Gaze pracoval Řek Kostas. Když líčil, jak mu práci komplikuje vnitřní konflikt mezi palestinskými frakcemi, Fatahem ovládajícím v Izraelem dosti omezeném režimu Západní břeh Jordánu, a Hamásem, který vládne obleženému pásmu Gazy, podotkl: „Já si tady Palestince občas trochu dobírám. Říkám jim, poslyšte, vy jste snad jediný národ na světě, který dokázal uspořádat občanskou válku ještě předtím, než měl vlastní stát.“

Pak doplnil: „Myslím, že my Řeci jsme Palestincům trochu podobní. Taky jsme dlouho žili v porobě, taky jsme přišli o hlavní město, a tak jsme si vytvořili jiné. Ale občanskou válku jsme rozpoutali až potom, co jsme měli svůj stát. V tom se lišíme.“

Leylino ponížení

Leyla je palestinská novinářka pracující v současném hlavním městě tak zvané palestinské samosprávy v Ramalláhu. Žurnalistiku vystudovala na jedné z řady palestinských univerzit na okupovaném Západním břehu Jordánu. Pracovala pro prestižní mezinárodní novinářské organizace tištěné i audiovizuální, nyní působí v jedné z nejlepších pozic, jaké lze v místě jako novinář zastávat.

Na večeři v restauraci umístěné v nejvyšším patře výškové budovy přichází dokonale upravená a dokonale připravená, zosobněný klid a kompetence. Přesto slovo, které používá nejčastěji, zní „ponížení“.

Jakkoli má díky zaměstnání u prestižní světoznámé organizace možnosti, o nichž se většině jejích ramallážských spoluobčanů vůbec nesní, restriktivní opatření se vztahují i na ni. „Do Jeruzaléma to bývalo dvacet minut v autě, dnes ale, pokud mě chtějí přátelé vidět, říkám jim, že musí přijet sem za mnou,“ vypráví.

Na místě poblíž Betléma, kde bývala vesnice Bejt Džebrín, v níž do roku 1949 žili Palestinci, dnes není takřka nic. Foto Mohammad Al-Azza

„Přes linii vymezenou segregační zdí (Izrael jí říká „separační“, většina Palestinců „apartheidová“ — poznámka jp) se nelze dostat bez propustky. To znamená ztratit půl dne ve frontě na úřadu spravovaném okupační vojenskou posádkou. Když na vás přijde řada, sedí tam nějaký dvaadvacetiletý fracek, který na vás čumí jako na kus masa a každým gestem dává najevo, že vám propustku nemusí dát a že vám ani nemusí nic vysvětlovat. A na její vyřízení čekáte minimálně deset dní. Těžko se bráníte dojmu, že je to celé uspořádané tak, aby to vystavovalo žadatele ponížení,“ říká.

Tím ovšem útrapy zdaleka nekončí. Do Jeruzaléma nemůže odjet ve vlastním autě — vozidla s palestinskou poznávací značkou Izrael přes linii vymezenou segregační zdí nepouští. Má tedy dvě možnosti: buď jet autobusem, anebo si zavolat z Jeruzaléma taxíka. V obou případech ji ale čeká to, čemu říká „pochod klecí jako pro drůbež skrze bezpečnostní rámy“.

„Garantuju vám, že jsou to podmínky, při kterých vás spolehlivě přejde chuť na párty, pokud by vás už někdo pozval s dostatečným předstihem, abyste si vůbec mohli vyřídit propustku. A to mám ve svém postavení oproti ostatním mnohem lepší výchozí podmínky. A víte co nejhorší? Že jsem si už ani neuvědomovala, jak ponižující je to zacházení, než jsem začala pracovat v mezinárodních médiích, kde mí zahraniční kolegové nepřestávají žasnout nad tím, čemu jsme tu vystaveni,“ říká.

Jehudův stud

Jehuda Šaul je bývalý izraelský voják, který vyrůstal v ortodoxní židovské rodině v Jeruzalémě. Jeho rodiče přišli do Izraele ze Spojených států. Jehuda sloužil posledních čtrnáct měsíců své základní vojenské služby před patnácti lety v Hebronu. V té době tam žilo asi 150 tisíc Palestinců a několik set Židů, v ilegálních osadách založených v centru města. Na jejich ochranu tu působila i vojenská posádka o zhruba stejné početní síle — na jednoho osadníka jeden voják.

Pár týdnů předtím, než měl Jehuda odejít do civilu, začal o svém konání v rámci armády přemýšlet už z perspektivy své nové role v civilním životě. Najednou mu začalo připadat počínání izraelské armády v místě ničím neospravedlnitelné. Svěřil se svými pocity několika přátelům a zjistil, že v jeho jednotce jeho smýšlení sdílí většina z nich.

Co tak strašného dělali? „Tak třeba noční služba spočívala v tom, čemu se armádním žargónem říkalo udržet nepřítele ve střehu. To znamená vpadnout o půlnoci, ale taky třeba ve dvě nebo ve čtyři ráno, do libovolně zvolené domácnosti a vykonat tam kompletní domovní prohlídku. Jinak řečeno všechno vyházet a zpřeházet. Umíte si představit, jak to vypadalo, když tam třeba byly malé děti. Takové prohlídky se dělaly jako součást rutiny čtyři za noční službu. Noc co noc. Ale jako voják nad tím nepřemýšlíte. Je to prostě rozkaz. Když v armádě vojáci začnou moc přemýšlet, je to její konec,“ povídá.

S přáteli založili organizaci Prolomit ticho, která shromažďuje svědectví aktivních i bývalých vojáků o počínání, jež podle jejich přesvědčení ohrožuje morální kvality izraelské armády. Na začátku se setkali s příznivým přijetím. Jejich první výstava byla dokonce umístěna na čas i v izraelském parlamentu — Knesetu. Vážné potíže přišly až později — a budeme o nich zanedlouho podrobněji psát.

Co mu na to řekla jeho ortodoxní rodina? „Nemůžu říct, že bych se všemi vycházel skvěle, ale důležité bylo, jak se k tomu postavil můj otec. Přišel na naši vernisáž. Viděl tam svědectví vojáka, který popisoval, jak se ve starém Hebronu konal palestinský pohřeb a do toho přišel okamžitý zákaz vycházení. Tak řešil, jestli má pohřeb zrušit, anebo počkat, až obřad skončí, a nakonec udělal to, co udělá každý voják v takové situaci — zavolal nadřízeným, aby odpovědnost přenesl na ně. Po chvíli přišel verdikt pohřeb zrušit. Můj otec je ortodoxní žid a toto pro něj bylo nepředstavitelné. Přišel pomalu za mnou a ptá se mě: ‚Jehudo, tys taky rušil pohřby?‘ Co jsem měl dělat? Jsme židi a v takových situacích si umíme pomoct černým humorem. A tak jsem mu řekl: ‚Nejen pohřby, táto, i svatby.‘ Otci to trvalo ještě několik měsíců, ale pak mi řekl, že ví, proč dělám to, co dělám.“

Ben Zionovy důvody

Vidět na vlastní oči režim panující ve starém Hebronu je kulturní šok. Několik židovských osad rozmístěných přímo ve starém městě či na jeho okraji vypadá jako pevnosti. Mezinárodní společenství je stejně tak jako všechny další osady na okupovaném Západním břehu Jordánu pokládá za nelegální.

Na každém kroku je střeží vojáci systematicky šikanující místní obyvatele. Na hlavní třídu je zatarasený vstup a to i z čelních vchodů domů, takže jejich obyvatelé si zbudovali bizarní konstrukce, schůdky a žebříčky, jimiž se do svých obydlí dostávají zezadu. Příchod na bývalou hlavní třídu lemující hřbitov z bočních ulic znemožňují armádou vztyčené zdi.

Jednou z mála památek po Bejt Džebrínu je ruina místní svatyně. Foto Mohammad Al-Azza

Historické centrum města se izraelské armádě podařilo před čtvrt stoletím prakticky vylidnit. V DR jsme o tom psali už v roce 2010. Ale před čtyřmi lety popsal Guardian v reportáži, jak se občanské organizaci Hebron Restoration Committee daří do města vracet život. A skutečně na opravené budovy z podpory různých evropských vlád s cedulkou Hebron Restoration Committee narazíte často.

Přesto nelze přehlédnout ústrky, jimž jsou palestinští obyvatelé na každém kroku vystaveni. Přehrazené cesty a check-pointy je nutí vzdálenost pár desítek metrů obcházet několikanásobnými oklikami.

Město je stěžejním posvátným místem jak pro judaismus, tak pro islám i křesťanství, neboli pro všechna abrahámovská náboženství. V jeho centru se totiž nachází legendami opředená Jeskyně patriarchů, v níž je zřejmě pohřben i sám Abrahám.

Kousek od svatyně se nachází informační centrum státu Izrael. Chci znát, jaký pohled na věc tu nabízí, a jdu si tedy zjistit, jaké mají informace v angličtině. Paní vedoucí mi doporučuje knihu Ben Ziona Zavgera Můj Hebron. „Je to velmi dobrá kniha,“ říká. A nic jiného v angličtině beztak nemají.

Kolegové se mi pak posmívají, že jsem za knihu vydal osmdesát šekelů. Prý: „Není divu, že mají nelegální osady tolik peněz.“ Osobně si ale myslím, že to bylo dost možná nejlépe vydaných osmdesát šekelů během celé cesty. Ben Zion Tavger v úvodu knihy nazvané Význam Hebronu pro židovský národ nárok svých souvěrců na Hebron zdůvodňuje mimo jiné takto:

• „Dějiny nám připomínají, že kolébka našeho lidu je v Hebronu. V tomto městě jsme začali být pokládáni za národ, a odsud pochází naše první dějinná paměť.
• V Hebronu byla uzavřena první smlouva mezi stvořitelem a lidskou bytostí, předkem židovského národa.
• V Hebronu byl učiněn posvátný slib, že tato země bude patřit našim předkům, nám a našim potomkům.
• V Hebronu vznikla první hebrejská armáda pod vedením Abraháma.
• A bylo to v Hebronu, kde si první Hebrejec na Zemi odstranil obřízkou předkožku.
• A bylo to v Hebronu, kde byl Ezau, zvrhlý a pokřivený muž, jenž se pokusil zabránit pohřbení Jákoba, zlikvidován. (Jedná se o starozákonní příběh — pozn. JP)
• Bylo to v Hebronu, kde vzniklo Davidovo království.
• A k Hebronu se upíraly oči židů nesčetných generací, kteří toužili pocítit požehnání svých předků.
• V Hebronu vznikla zdravotnická organizace Hadasa.
• V Hebronu po jednoznačném vítězství v šestidenní válce zapustilo své kořeny osadnické hnutí.
• A konečně: první boj započatý jednotlivými Židy proti odcizenému židovskému režimu, který odmítá ctít skvělou minulost našeho lidu a pokouší se přetnout řetěz dějin se odehrál rovněž — ano, v Hebronu.“

24. února 1994 Baruch Goldstein, izraelský lékař a obyvatel ilegální osady Kirjat Arba přišel do Jeskyně patriarchů a ve snaze zmařit mírový proces zahájil palbu do modlících se palestinských muslimů. Devětadvacet jich zabil a 125 zranil předtím, než byl sám usmrcen přeživšími.

Chalídovo přání

„To víte, dětem v Gaze, se těžko vysvětluje rozdíl mezi Izraelci a Židy, pro ně je to totéž. Dvanáct let se neměly z Gazy jak hnout, blokáda výlety dětí neumožňuje. Vidí jen vojáky střílející ze zdi, případně tanky a letadla. A mluví o tom jako o židovských tancích a letadlech,“ vyprávěl palestinský zaměstnanec OSN, co vysvětloval americkým diplomatům židovského vyznání v Jeruzalémě, když mu nabídli, že by jeho desetiletého syna Chalída pozvali na návštěvu.

Během neformální části akce, jíž se účastnil, přišla řeč i na děti a Američanům se zželelo desetiletého hocha, který tuze touží vidět Jeruzalém, o němž se učí ve škole a o němž ví z vyprávění svého otce, jenž se tam občas dostane jako pracovník OSN. Američtí diplomaté zdvořilé varování Chalídova otce sice vyslechli, ale řekli: „My to chápeme, avšak stejně bychom ho chtěli pozvat.“ Poděkoval tedy a řekl, že to s ním probere.

Území bývalé vesnice Bejt Džebrín si bere zpět příroda, je tu prostor, klid, čas. Foto Mohammad Al-Azza

Když se Chalíd dozvěděl, jaká se mu naskýtá možnost, měl oči navrch hlavy. Mohlo se mu splnit přání, o kterém prý mlel pořád dokola: „Hurá! hurá! Pojedu do Jeruzaléma!“

Kolegové na americké ambasádě se ozvali, že za dva dny pro syna pošlou na hraniční přechod Erez — jediný mezi Gazou a Izraelem — auto, které tu na něj počká, neboť žádná přímá doprava není běžně možná.

Tu se to ale Chalídovi začalo honit hlavou: „Táto, a jak do Jeruzaléma pojedu?“ Když mu otec vysvětlil, že pojede taxíkem na hraniční přechod Erez, tam přejde přes hranici, kde na něj budou čekat, Chalída se zmocnila hrůza: „Nikam nejedu, oni mě zastřelí.“ Otec ho konejšil: „Neblázni, proč by tě zabíjeli, všechno je dojednané.“ Ale Chalíd propadl panice: „Zabili Aliho, mého spolužáka. Nikam nejedu, oni mě zastřelí.“

Otec se snažil vysvětlit, že Aliho zabili za jiných okolností. „Jeď do Jeruzaléma, přece ses tak těšil, je to životní šance.“ Ale Chalíd byl neoblomný. „Víš, co jsem zač, občas zlobím, to oni nebudou chápat a zastřelí mě,“ trval na svém.

Otec zaváhal. „Říkal jsem si, že bych mu moc přál, aby jel, ale zase nechci, aby z toho měl trauma. Rozhodl jsem se, že ho zkusím postupně během dvou dní, co zbývaly, obměkčit,“ vysvětloval nám.

Pak nastal den D. A táta Chalídovi řekl: „Poslyš, je to šance, jaká se nemusí opakovat. A já tě opravdu prosím, abys jí využil. Nikdy bych tě neposílal někam, kde by ti hrozilo, že ti někdo ublíží.“ Hoch vzdoroval, ale když mu táta řekl, že ho na hranici doprovodí osobně, nakonec souhlasil.

„Jenomže na hranici máte koridor, kam už doprovod nesmí, prošli jste si tím nakonec sami, víte, jak to tam vypadá. Hoch se na mě díval se slzami v očích, jako by mi vyčítal, že ho posílám smrti vstříc. Musel jsem ho zase dlouze přemlouvat a uklidňovat. Nakonec jsme se domluvili, že si dá k uchu telefon, budeme si povídat, dokud neprojde přes kontrolu,“ líčil.

Jenomže to bylo zrovna v den, kdy se na hranicích tvořila fronta. Není to běžné, propustek úřady vydávají tak málo, že skrumáže vznikají vzácně. Malý Chalíd zmizel za turnikety, ocitl se v tlačenici, znervózněl a začal do telefonu křičet: „Tati, tady je děsně moc lidí, já budu utíkat dopředu...“ To se pochopitelně zmocnila naopak hrůza jeho otce. „Prosím tě, všechno je v pohodě, jenom rozhodně nikam neutíkej, jo?“ —„Proč nemám utíkat? Oni mě zastřelí?“ — „Nezastřelí tě, ale hlavně prosím tě nikam neutíkej.“

Otce následující půlhodinu popisuje jako čas, kdy málem zešedivěl. Vyvrcholila tím, že chlapec musel projít bezpečnostní prohlídkou, během níž deset až patnáct minut neměl telefon u sebe. Ale neozýval se ani pak. Vyděšenému otci zavolal až z auta americké ambasády.

„Táto, představ si, my jsme v Izraeli a tady jsou čisté ulice! Táto, představ si, oni tady normálně nejezdí v tancích, ale v autech!“ hoch nevycházel z údivu...

Domů se Chalíd vrátil se spoustou telefonních čísel a emailových adres, Palestinců i Izraelců, a od té doby se touží podívat do Jeruzaléma znovu. „Naše žádost ale byla zamítnuta. Přesně řečeno, nebyla ani přijata, protože pro návštěvu přátel neexistuje na formuláři žádná kategorie,“ vysvětlil Chalídův táta.

Mohammadova výprava

„Moře? Byl jsem u moře dvakrát v Haifě. Přešel jsem načerno hranici. Samozřejmě, že je to riskantní, mohli by mě chytit, zavřít, případně i zabít. Ale já nebudu nikoho žádat o propustku, abych se mohl pohybovat po zemi, na kterou mám stejný nárok jako Židé,“ říká Mohammad v komunitním centru Lajee v uprchlickém táboře Aida v biblickém Betlémě. Od roku 1949 tu žijí vyhnanci ze sedmadvaceti palestinských vesnic, jež se nalézají na území zabraném Izraelem.

Mohammad patří ke třetí generaci zdejších uprchlíků. Jeho babička se ještě narodila ve vesnici Bejt Džebrín; v roce 1936 tak jako Václav Havel, Alena Wagnerová a celá jedna silná generace českých spisovatelů. V táboře Aida dnes žije na ploše 355 krát 200 metrů přes pět tisíc obyvatel. Podle studie University of California je to místo, na které bylo svrženo největší množství slzného plynu na planetě.

Pod Bejt Džebrínem jsou jeskyně, kam dnes jezdí z Izraele turistické výpravy. Foto Mohammad Al-Azza

Mohammad v centru Lajee pracuje s dětmi, vede kroužek fotografování a sám fotí. Má palestinský novinářský průkaz a jeho fotografie publikovala i agentura AFP. Nic z toho mu ale nepomohlo, když mu izraelský voják 8. dubna 2013 plastikovým projektilem rozdrtil lícní kost. Střela uvízla v hlavě pod uchem, ale operace se zdařily: „Místo kosti tam mám sedm kousků platiny,“ vypráví, když nám ukazuje místo, kde tehdy na balkóně stál a kde stála skupinka vojáků, kterou fotil.

„Oznámení jsem samozřejmě podal, jméno vojáka neznám, trest žádný nepadl,“ shrnuje lakonicky případ Mohammad. „Rozumíte, já jsem ani neházel kameny, já jsem jenom fotil,“ říká. Žádná velká média o případu nepsala, do zpravodajství se nedostanou ani všechny incidenty končící úmrtím. Případ v angličtině popsal našim novinám podobný internetový časopis +972.

Vloni v létě se Mohammad rozhodl, že pro svou dvaaosmdesátiletou babičku připraví překvapení. Načerno přešel hranici a prošel do míst, kde stávala její rodná vesnice Bejt Džebrín. Riskoval vězení či smrt, ale cesta nebyla dlouhá, dokázal ji urazit za pouhých pětatřicet minut.

Tímto průhlem z budovy neznámého účelu, která na místě vyrostla, ale dnes ji nikdo nevyužívá, a zůstalo z ní jen obvodové zdivo, hleděl Mohammad Al-Azza na pozemky, jež ve vesnici Bejt Džebrín až do roku 1949 obhospodařovali jeho předci. Že je to půda, na níž jeho rodina hospodařila, se dověděl až zpět v uprchlickém táboře od své babičky. Foto Mohammad Al-Azza

Na místě bývalé vsi dnes není nic, jen přírodní park. „Pod naší vesnicí byly jeskyně, takže tam teď chodí výpravy s průvodci. Viděl jsem školní výlet, průvodkyně jim vykládala, jak to území Izrael osvobodil. Nemohl jsem samozřejmě ani ceknout, ale musel jsem se ovládat, abych jim neřekl, že nic neosvobodili, ale ukradli to nám. Strávil jsem tam několik hodin, jen jsem chodil sem a tam a byl jsem opravdu šťastný. Tolik prostoru a tak krásná krajina. Babička mi pak ukazovala, kde co ve vsi stálo,“ vyprávěl Mohammad.

Janina kniha

Jana Kotaishová je novinářka z jižní Moravy, která napsala prostou a působivou knihu Studená řeka. Vypráví v ní čtyři životní příběhy, obou rodičů svého muže, jeho a svůj. Její muž je Palestinec.

První část, o tchánovi, končí takto: „A že ses narodil jako utečenec? To je chlapče tvůj osud. Proti osudu se nedá bojovat! Já tě nevyháním, je to tvůj dům. Chtěl jsem tě zlomit, aby se ti nežilo tak těžko, ale asi jsem se zmýlil. Dělej si, co chceš, jen nezapomeň, že máš mladší sourozence a oni tě budou potřebovat, až já budu slabý a bezmocný. Už teď jsem unavený. Myslíš, že se mi žije lehce? Přešlo jednadvacet let a neviděl jsem sestru ani bratry. Zůstali v Palestině. Už je nikdy neuvidím. Vím to. Strašně se mi po nich stýská. Myslíš, že jsem se smířil s vyhnanstvím? Myslíš, že jsem se narodil bez hrdosti? Dal bych zbytek života za jeden den v Palestině, ale co můžu dělat?“ Odmlčel se. Už se na nás nedíval. Seděl opět s hlavou hluboce skloněnou mezi rameny.

Pohlédl jsem na matku, zlobila se. Když jsme vyšli na zápraží, řekla: „Už jsi spokojený? Už máš duši na místě? Urazit ho a ponížit, to jsi chtěl? On si to nezaslouží, udělal, co mohl. Kdo ví, co bys dělal ty, na jeho místě.“ „Mami, mě to tak mrzí,“ řekl jsem. Zvedla ke mně hlavu: „Já vím, ty jsi hodný chlapec a srdce máš na pravém místě. Řeknu ti jenom jednu věc — mě Abú Omar nikdy nezklamal!“

Je to memoárová kniha, o řád až dva lepší než převážná většina toho, co u nás v daném žánru vychází. Příběh poválečných osudů tří Palestinců a jedné Češky neklade nikde v textu nárok být něčím víc, nežli právě tím: osobním příběhem, vyprávěním. Knihu jsem přečetl během své cesty a nepochopil jsem, proč tak dobrý text autorka vydává ve vlastním nákladu.

Tak jsem se zeptal. „Už si bohužel nevzpomenu, kam všude jsem to v bláhové naději posílala, brala jsem to podle internetu a vím jen, že to byla všechna renomovaná nakladatelství, která jsem znala z minulosti. Téměř nikdo mi neodpověděl, popřípadě napsali, že se to tématicky nehodí do jejich plánu. Jedno malé nakladatelství už mělo i návrh obálky, ale v poslední chvíli odřekli s tím, že kniha je velmi jednostranná a neodráží pozici druhé strany. Hahaha. Tak se moje dcera slitovala a ve vězeňské tiskárně v Praze mi to vydala,“ napsala mi. Sluší se poznamenat, že o knize v našich novinách už před lety psali kolegové Filip Outrata a Zuzana Vlasatá.

Jakubovo prozření

Na okupovaná palestinská území jsem přijel jako celoživotní přítel státu Izrael. Je mým hlubokým přesvědčením, že úcta k Židům, jejich kultuře a vnitřní síle, se kterou dokázali projít dějinami, by měla patřit k základní výbavě každého člověka, který věří, že lepší svět je možný.

Hluboce zakořeněné sympatie k Židům pramení jistě z toho, že snad žádný jiný národ nebyl vystaven tak strašným zkouškám, jež vyvrcholily apokalypsou holocaustu. Pamatuji si dobře, jak nám otec kdysi četl doma Babelovu Historii mého holubníku či jak jsem se směsí fascinace a hrůzy zhltl Malamudova Správkaře, což je jistě jedna z nejmocnějších knih, jaké jsem v životě vzal do ruky.

Příběh státu Izrael se vypráví v takovéto linii. Jako státu obklopeného nepřátelskou přesilou, proti které se dokázal uhájit a rozvinout. Dnes už vím, že je to jen jeden díl celkového obrazu.

Pokud neupíráme právo na dějiny, vlastní příběh a perspektivu krymským Tatarům, Ujgurům či Tibeťanům, ba i sudetským Němcům, nemůžeme ho upírat ani Palestincům. I jejich příběhům je třeba naslouchat a brát je v potaz se stejnou vahou, jakou dáváme každému člověku, jejž potkala nějaká nespravedlnost či neštěstí.

Průhled z podzemí jeskyně pod bývalým Bejt Džebrínem. Foto Mohammad Al-Azza

A nemůžeme přehlížet, že i státy se vyvíjejí. Přesně před padesáti lety v březnu 1969 vystoupil v Jeruzalémě na konferenci „o válce a míru“ mladý pražský politolog Petr Pithart. Jeho projev vyšel tehdy v měsíčníku New Outlook. Je to výborná úvaha, prodchnutá úctou ke státu Izrael, ale také reflexí naší čerstvé zkušenosti okupace.

Petr Pithart přemýšlí o nevyhnutelně dialektickém vztahu mezi okupantem a okupovaným, jeho text se jmenuje Československo-izraelská paralela. Píše tu mimo jiné: „Izrael stojí před dilematem: okupovat či neokupovat, anektovat či nikoli. Jeho motivy k diskusi nad těmito či dalšími možnostmi jsou zásadně jiné, než které má velká ruská moc, ale motivy určují jen první politické kroky, dříve či později příčiny k okupaci zmizí, stav okupace však trvá, a nevyhnutelně působí demoralizaci.

Okupace nutí okupované k činům, jež jsou motivovány spíše emocemi, nežli zdravým rozumem, což nutí okupanta být ještě ráznější ve svých reakcích, a tak dále. Jak bude takovýto stav působit na mladou generaci, která dospěje do okupace jako neměnné skutečnosti? Jak budou přijímat vznik stavu, na němž se nepodíleli?“

Málokterá úvaha, bohužel, takto obstojí ve zkoušce času. Izrael jako stát se vyvinul do nesouměřitelně horšího stavu, než v jakém byl před padesáti lety. Okupace demoralizuje.

A hledá-li dnes někdo pochopení pro perspektivu Palestinců, pak to může činit s totožnou motivací, jaká v nás vyvolává hluboké sympatie k dějinami tak těžce zkoušeným Židům. Příběh Chalída z Gazy přece probouzí tytéž emoce jako vzpomínka na Babelova hocha z chersonské oblasti, který tolik toužil po tom mít svůj holubník.