První Palestinec, se kterým jsem mluvil mezi čtyřma očima, byl Ahmed. Bylo to až během druhého dne mého pobytu v jeho zemi, nicméně v době, kdy už mnohé z mých představ, s nimiž jsem do Izraele přijížděl, utrpěly hluboký otřes. Stalo se to v Gaze, která byla hlavním cílem naší výpravy, a kam jsem se dostal po obtížích, jak při vstupu do Izraele, tak na přechodu do Gazy, jež jsem nikdy dříve na žádných hranicích nepoznal.

Jel jsem na okupovaná palestinská území s naivitou svobodomyslného středoevropského obyvatele schengenského prostoru. Nic jsem neskrýval, neměl jsem proč. Přijel jsem přece jako celoživotní přítel státu Izrael a na pozvání jedné z nejúctyhodnějších občanských organizací na světě, britského OxFamu. Netušil jsem, že jméno organizace samo, které jindy britské královně slouží jako doporučení koho vyznamenat, znamená v Izraeli přítěž.

Přijel jsem ve skupině čtyř evropských novinářů. Chtěli jsme důkladněji porozumět situaci zde, na vlastní oči vidět současné dopady blokády Gazy Izraelem.

Pásmo Gazy je jedním z nejnepřístupnějších a jistě také nejbizarnějších míst na Zemi. Strašné křivdy tu potkáte na každém kroku. Liberální Židé o Gaze mluví se studem, s lítostí a s hořkostí, jako o „koncentračním táboru“, o „vězení“, o „ghettu“. Gaze samé se budeme podrobněji věnovat za týden. Celá Svatá země zůstává především místem fascinujících příběhů.

Ahmedova úvaha

S Ahmedem jsem mluvil v Gaze během večeře s pracovníky tamějších mezinárodních humanitárních organizací. Byl to Palestinec pracující pro jednu z nich a nechtěl, abych ho jmenoval; jeho jméno zde je tedy změněné, tak jako řada dalších.

Ahmed mluvil angličtinou, po které většině Evropanů nezbývá než toužit. Až později jsem zjistil, že tak díky vzdělávacímu systému v uprchlických táborech, který řídí OSN, mluví mnozí z Palestinců. A jak mluví, tak i myslí: mnoha palestinským uprchlíkům je vlastní, Organizací spojených národů vštěpovaný, humanistický universalismus. To jsem dříve nevěděl a byl to pro mě jeden ze stěžejních objevů.

Netušil jsem tedy ještě, že Ahmed je produktem tohoto skvělého vzdělávacího systému, do nějž i naše země v rámci OSN přispívá. Řekl jsem mu, že nesnáším neštěstí bez příčiny a kalamity bez řešení, takže se každého tu ptám, kde se stala chyba a co se s tím dá udělat.

Ahmed se rozzářil ještě víc, než jak se culil po celou dobu — byl to ten typ vřelého člověka, který samou svou přítomností dokáže zvedat lidem náladu. Řekl: „Myslím, že největší chybu jsme udělali my Palestinci, a to už v roce 1948. Měli jsme tehdy říct Židům: my víme, co strašného vám udělali v Evropě. Jestli chcete, přijďte sem žít s námi. Klidně všichni. Budeme tu žít spolu a bude to fajn.“

Těžko jsem skrýval úžas, a on pokračoval: „Palestinci nikdy žádný stát neměli, vždycky to tu někdo okupoval. Byli tu Římani, Turci, Britové, z každého tu kus zůstal. Palestina byla vždy prostor otevřený všem. Židé by ten stát řídili líp než my sami, myslím, že jsme jim prostě měli maximálně vyjít vstříc. A myslím si dokonce, že to k tomu směřovalo, než začal tak zvaný ‚mírový proces‘. Tím se všechno pokazilo. Do té doby, než začal mírový proces, tu totiž byl mír.“

Ahmed je grafik. Sobě a podobně smýšlejícím přátelům pro radost navrhl vlajku Svaté země — viz infobox. Když jsem se ho ptal, zda ani k ní nechce napsat své jméno, odpověděl: „Radši ne, víš co... Je tady spousta lidí strašně háklivých na svoje vlajky.“

Kostova ironie

Pro jednu z mezinárodních organizací v Gaze pracoval Řek Kostas. Když líčil, jak mu práci komplikuje vnitřní konflikt mezi palestinskými frakcemi, Fatahem ovládajícím v Izraelem dosti omezeném režimu Západní břeh Jordánu, a Hamásem, který vládne obleženému pásmu Gazy, podotkl: „Já si tady Palestince občas trochu dobírám. Říkám jim, poslyšte, vy jste snad jediný národ na světě, který dokázal uspořádat občanskou válku ještě předtím, než měl vlastní stát.“

Pak doplnil: „Myslím, že my Řeci jsme Palestincům trochu podobní. Taky jsme dlouho žili v porobě, taky jsme přišli o hlavní město, a tak jsme si vytvořili jiné. Ale občanskou válku jsme rozpoutali až potom, co jsme měli svůj stát. V tom se lišíme.“

Leylino ponížení

Leyla je palestinská novinářka pracující v současném hlavním městě tak zvané palestinské samosprávy v Ramalláhu. Žurnalistiku vystudovala na jedné z řady palestinských univerzit na okupovaném Západním břehu Jordánu. Pracovala pro prestižní mezinárodní novinářské organizace tištěné i audiovizuální, nyní působí v jedné z nejlepších pozic, jaké lze v místě jako novinář zastávat.

Na večeři v restauraci umístěné v nejvyšším patře výškové budovy přichází dokonale upravená a dokonale připravená, zosobněný klid a kompetence. Přesto slovo, které používá nejčastěji, zní „ponížení“.

Jakkoli má díky zaměstnání u prestižní světoznámé organizace možnosti, o nichž se většině jejích ramallážských spoluobčanů vůbec nesní, restriktivní opatření se vztahují i na ni. „Do Jeruzaléma to bývalo dvacet minut v autě, dnes ale, pokud mě chtějí přátelé vidět, říkám jim, že musí přijet sem za mnou,“ vypráví.

Na místě poblíž Betléma, kde bývala vesnice Bejt Džebrín, v níž do roku 1949 žili Palestinci, dnes není takřka nic. Foto Mohammad Al-Azza

„Přes linii vymezenou segregační zdí (Izrael jí říká „separační“, většina Palestinců „apartheidová“ — poznámka jp) se nelze dostat bez propustky. To znamená ztratit půl dne ve frontě na úřadu spravovaném okupační vojenskou posádkou. Když na vás přijde řada, sedí tam nějaký dvaadvacetiletý fracek, který na vás čumí jako na kus masa a každým gestem dává najevo, že vám propustku nemusí dát a že vám ani nemusí nic vysvětlovat. A na její vyřízení čekáte minimálně deset dní. Těžko se bráníte dojmu, že je to celé uspořádané tak, aby to vystavovalo žadatele ponížení,“ říká.

Tím ovšem útrapy zdaleka nekončí. Do Jeruzaléma nemůže odjet ve vlastním autě — vozidla s palestinskou poznávací značkou Izrael přes linii vymezenou segregační zdí nepouští. Má tedy dvě možnosti: buď jet autobusem, anebo si zavolat z Jeruzaléma taxíka. V obou případech ji ale čeká to, čemu říká „pochod klecí jako pro drůbež skrze bezpečnostní rámy“.

„Garantuju vám, že jsou to podmínky, při kterých vás spolehlivě přejde chuť na párty, pokud by vás už někdo pozval s dostatečným předstihem, abyste si vůbec mohli vyřídit propustku. A to mám ve svém postavení oproti ostatním mnohem lepší výchozí podmínky. A víte co nejhorší? Že jsem si už ani neuvědomovala, jak ponižující je to zacházení, než jsem začala pracovat v mezinárodních médiích, kde mí zahraniční kolegové nepřestávají žasnout nad tím, čemu jsme tu vystaveni,“ říká.

Jehudův stud

Jehuda Šaul je bývalý izraelský voják, který vyrůstal v ortodoxní židovské rodině v Jeruzalémě. Jeho rodiče přišli do Izraele ze Spojených států. Jehuda sloužil posledních čtrnáct měsíců své základní vojenské služby před patnácti lety v Hebronu. V té době tam žilo asi 150 tisíc Palestinců a několik set Židů, v ilegálních osadách založených v centru města. Na jejich ochranu tu působila i vojenská posádka o zhruba stejné početní síle — na jednoho osadníka jeden voják.

Pár týdnů předtím, než měl Jehuda odejít do civilu, začal o svém konání v rámci armády přemýšlet už z perspektivy své nové role v civilním životě. Najednou mu začalo připadat počínání izraelské armády v místě ničím neospravedlnitelné. Svěřil se svými pocity několika přátelům a zjistil, že v jeho jednotce jeho smýšlení sdílí většina z nich.

Co tak strašného dělali? „Tak třeba noční služba spočívala v tom, čemu se armádním žargónem říkalo udržet nepřítele ve střehu. To znamená vpadnout o půlnoci, ale taky třeba ve dvě nebo ve čtyři ráno, do libovolně zvolené domácnosti a vykonat tam kompletní domovní prohlídku. Jinak řečeno všechno vyházet a zpřeházet. Umíte si představit, jak to vypadalo, když tam třeba byly malé děti. Takové prohlídky se dělaly jako součást rutiny čtyři za noční službu. Noc co noc. Ale jako voják nad tím nepřemýšlíte. Je to prostě rozkaz. Když v armádě vojáci začnou moc přemýšlet, je to její konec,“ povídá.