Šest nejzásadnějších knih mého života? A není to moc osobní? Nemůžu tím na sebe prozradit víc, než bych chtěla? Samozřejmě můžu, a tak vyberu knihy, které na mě mohou prozradit jen to, co chci.

Mnoho pamětihodných děl se mi sem nevejde. Například vše od Kundery. Toho nepokrytě zbožňuji a obdivuji. Vždy, když ho dočtu, dolehne na mě až závist. Anebo trilogie Milénium od Stiega Larssona. I s takovým počinem bych se jako autorka spokojila… Anebo Mistr a Markétka, Sto roků samoty, Pán much, Ostrov modrých delfínů, Velmi modré oči, Poloviční bratr, Harry Potter, Invalidní sourozenci, Zámek, Meyrinkův Golem a mnoho a mnoho dalších.

Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness

Do výběru té nejzásadnější životní četby samosebou patří něco z dětství. Děti z Bullerbynu — kniha, kterou jsem četla tolikrát, že se to snad ani nesluší říkat nahlas — už se objevili v několika výběrech přede mnou. Milovala jsem na ní všechno. Každý jeden den a každé dobrodružství, které podnikali Lasse, Bosse, Lisa, Britta, Anna a Ole. A pak, když přišly letní prázdniny u babičky a dědy v Beskydech, snažila jsem se je s bratrancem Michalem a sestřenicemi Simonou, Monikou a Danielou trávit, jako by je napsala Lindgrenová.

Kdybych ale byla dítětem dnes, kdo ví, jestli bych tolikrát jako Děti z Bullerbynu — dobře, bylo to asi tak patnáctkrát — nečetla Tobiáše Lolnesse. První díl, Život ve větvích, u nás vyšel v roce 2007, druhý, Elíšiny oči, rok na to. Ačkoliv jde o dětskou knihu, čtou ji ochotně a s očekávání i rodiče. A nejen ti… Je to totiž ve skutečnosti příběh o nás a o světě v němž žijeme. Timothée de Fombelle o něm v jednom rozhovoru řekl: „Dával jsem si velké nároky: nedělat z dětí hlupáky a zůstat věrný literatuře. Děti jsou totiž chytřejší než dospělí…“

Tobiáš Lolness měří asi milimetr a bydlí na stromě, který je metaforou světa. Odehrávají se zde dramata jako ekologická katastrofa, diktatura, mocenské boje, nerovné zacházení s menšinami, ale i příběhy opravdové lásky a přátelství.

Tobiáš Lolness je hravá kniha plná krásné fantazie, má neskutečný spád, je chytrá a neškolometská. Vtahuje do děje tak, že chcete místy až zakřičet: Pozor!

Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Kniha s tak zvláštním názvem u mě musela dostat šanci. Táhlo mě k ní i to, že ji napsala žena, navíc Polka. A k Polsku a polštině máme my ze severomoravských končin, kde se v televizi automaticky ladily vedle českých i polské kanály, zvláštní, nostalgický vztah.

Knihu jsem četla v závěsu za výborným Urbanovým Hastrmanem, který nese podtitul „zelený román“, a považuji to za šťastnou konstelaci. I Tokarczuková řeší vztah společnosti k přírodě, na můj vkus však originálněji.

Hlavni hrdinkou je roztomile cáklá starší žena, vášnivá astroložka, milovnice zvířat a obdivovatelka Williama Blakea. Žije na česko-polském pomezí v Kladské kotlině. Jednoho dne zemře její soused. A následují další vraždy. Pytláků, prominentů. Vše nasvědčuje tomu, že se na nich pomstila sama příroda…

Jana Kotaishová: Studená řeka

Tuto knihu napsala matka mé přítelkyně. Je to pohled do historie rodiny jejího muže, který se narodil palestinským rodičům vyhnaným z Izraele v uprchlickém táboře Studená řeka v Libanonu. Ve vyhnanství v různých koutech světa žije rozvětvená rodina dodnes.

O uprchlících sice můžeme číst každý den v novinách, ale něco jiného je, když ty lidi známe osobně a oni nás nechají nahlédnout hlouběji do svého života. Některé dějinné události, odehrávající se na pozadí generací našich vlastních rodin, se pak mohou zdát bohužel banální. Často, když sedím se svou přenádhernou a moudrou přítelkyní třeba u oběda, připadá mi nepatřičné hovořit o malicherných historkách, zkrátka jen tak klábosit.

Příběh rodiny Kotaishových má množství hořkých epizod. Jak mohl Ahmed překonat všechny překážky, které se mu v životě postavily do cesty, mi zůstává záhadou. Nikdy nepoznat svou vlast, většinou zůstávat v pozici občana druhé kategorie, zažít skutečný hlad a chudobu, živit rodiče a početné sourozence, učinit obtížné rozhodnutí odpoutat se od nich a vystudovat v zahraničí, narážet na nová a nová nepřijetí a předsudky…

Pokud budete mít možnost tuto knihu číst, neváhejte.

Michal Ajvaz: Druhé město

Patří k mým vlastnostem zabíhat myslí k ne zrovna podstatným historkám a pamatovat si prostředí, atmosféru a co jsem měla na sobě při některých událostech lépe, než události samotné.

Druhé město jsem četla asi sedm let nazpět během jednoho lezeckého výletu do Slovinska — po večerech u krbu v podnájmu u jakéhosi Dušana… Ten krb se k příběhu dost dobře hodil.

Druhé město mě uchvátilo a pohltilo. Ještě dlouho poté, vlastně občas i dodnes, narážím na různé atributy Druhého města — v podobě stavebních prvků nejasného účelu, soch, ornamentů a zapomenutých kolejí — ve světě kolem sebe.

Takový rozběh fantazie, hra s jazykem a svévolné nakládání s fyzikálními zákony! Pohádkový svět pro dospělé. Od Michala Ajvaze jsem četla ještě Lucemburskou zahradu a Zlatý věk. A pokaždé to přišlo: tetelivá radost nad tím, že má někdo tak vyšinutou představivost:

„Příští noci jsem šel Mosteckou ulicí, přede mnou unaveně kráčel starý muž, viděl jsem plandavé kalhoty a sehnutá záda ve vatové bundě, která připomínala oblečení metařů z naší části města. Tlačil před sebou dvoukolový vozík, který byl plný různých plechovek a pytlů a ze kterého trčely dřevěné násady nějakého náčiní. Když došel na most, zastavil se před sousoším svatého Kosmy a Damiána a otevřel nenápadná dvířka, skrytá v podstavci. Jak je to zvláštní, celý život jsem chodil skoro každý den po Karlově mostě a nikdy jsem si nevšiml, že podstavec sousoší je otevírací. Za dvířky byl vyhloubený prostor, vycházelo z něj světlo a dopadalo na sníh. Vyleze ze sochy skřet, vysune se z otvoru hlava draka nebo se z něho vyvalí rudý proud lávy, stoupající z podzemního jezera?

Ze světlého otvoru vyskočil malý, asi půl metru vysoký los s fosforeskujícím parožím. Začal vesele poskakovat po sněhu, snažil se strčit hlavu do pytle, ve kterém bylo asi krmení…“

Radka Denemarková: Peníze od Hitlera

Několikrát jsem se setkala s otázkou, jak prý může být autorka — žena! — tak krutá. Může. A dělá to dobře, bez obsese násilím pro násilí a bez cynismu.

Hlavní hrdinku knihy, Gitu Lauschmanovou, židovku a sudetskou Němku, potká v životě snad úplně všechno a Radka Denemarková čtenáře v explicitním popisu všemožných hrůz nešetří. Gitu Lauschmanovou poznáváme jako mladou dívku, která se vrací z koncentráku domů do rodného statku, aby zjistila, že žádné doma už nemá. Spravedlnosti se pak snaží dosáhnout jako stará žena na sklonku života.

Ačkoliv si myslíme, že po tom, co má v životě všechno za sebou, by s ní měl mít osud snad pro jednou slitování, neděje se tak.

Čtěte Radku Denemarkovou, je to dost možná naše nejlepší současná spisovatelka.

Pár much a já — Malý výběr z japonských haiku

Řekla bych, že tato útlá, graficky krásně vyvedená knížka kapesního formátu je moje vůbec nejmilejší knížka. Nejradši bych ji měla neustále u sebe, abych jí mohla kdykoliv zalistovat. Objev haiku pro mě byl před lety zásadní. Velké příběhy v několika slovech.

Nezabíjej mouchu

nevidíš, jak spíná ručičky jak prosí?