Nestor americké sci-fi Isaac Asimov proslul mimo jiné svou sérií knih, ve které líčí nejen dějiny tisíce let vzdálené budoucnosti, ale také ideu vědního oboru, který by nám tyto dějiny umožňoval předvídat.

Základem této jeho vize budoucnosti se stala slavná „Foundation Trilogy“, která vycházela v letech 1951 až 1953. Východiskem pro ní byly povídky, které psal za války ještě jako student pro časopis Astouding na podnět Johna Campbella.

V roce 1966 byla tato Asimovova trilogie jako nejlepší série všech dob oceněna cenou HUGO (americká „Science Fiction Award“ udělovaná fanoušky žánru na světovém setkání na počest Huga Gernsbacka).

Asimov je nejen spisovatel, ale i popularizátor vědy a jeho vize je zajímavou ukázkou západního myšlení druhé poloviny minulého století. Přesahuje navíc hranice žánrové literatury, a to především tematizací konfliktu liberálů a konzervativců, ale i vyčerpání technického optimismu navzdory vědecko-technické revoluci.

Pád galaktického Říma

Co nás tedy podle Isaaca Asimovova čeká? Lidstvo se rozšíří po celé Mléčné dráze a na pětadvacet milionech obydlených planet bude žít kvadrilion bytostí lidské rasy. Všichni mluví jednotným Galaktickým standardem a po galaxii cestují s pomocí hyperprostoru. Ovládají nejen síly atomu, ale i antigravitaci a další technologické vymoženosti.

Jistě, to vše tehdy nejspíš znělo jako odvážná předpověď titánské expanze možností naší moderní civilizace.

Překvapí však, že v této budoucnosti vzdálené dvacet tisíc let zvolilo lidstvo — přes všechny divy techniky — jako formu své sociální existence právě Galatické impérium, které je vlastně archaickým monarchistickým systémem.

↗

Lidstvu tedy nemají pomoci znalosti ani demokracie, nýbrž mentálně disponované osvícené elity, které s pomocí paranormálních sil v pozadí tahají za nitky a vše skrytě řídí. Foto gizmodo.com

Jádrem říše je světoměsto Trantor, sídlo jediného císaře, kdesi na opačném konci Mléčné dráhy. Ve vrchních patrech říšské politiky bojují o moc patricijské rody. Demokracie je jen nefunkční představa několika snílků.

Autor tedy dává své vizi společnosti po tolika letech vývoje podobu autokratické společnosti. Sám přiznává, že se tehdy inspiroval příběhem o úpadku Říma (v díle sira Edwarda Gibbona z 18. století). Nabízí tak dávnověk promítnutý do galaktické budoucnosti.

Historické teorie vyzvedávají různé příčiny pádu Říma — tu mravní dekadenci, tu kulturní slabost. U Asimova na proces rozpadu impéria reagují elitní vědci. Apokalypse a době temna má předejít matematik Hari Seldon se svou psychohistorií.

Tato prediktivní věda má být korekcí tendence lidstva k barbarství. Jde o matematický obor, který převádí do přesných vzorců reakce velkých lidských konglomerátů na sociální a ekonomické podněty.

Něco mezi biostatistikou a matematizovanou sociologií inspirovanou kinetickou teorií plynů (profesor Seldon to sám někdy nazýval „algebra lidskosti“). Formalizovaný popis přirozených základů civilizace, jakési duše lidstva, je tedy pro Asimova (a Seldona) důležitější než pochopení významu sociálně ekonomického vývoje.

Psychohistorické zákony mají mít stejnou absolutní platnost jako zákony fyzikální, pouze funkci fyzikálních částic mají jednotliví lidé a ti jsou nadáni schopností vědomého jednání. A s pomocí těchto zákonů chce překlenout rozpad galaktické říše a dobu barbarství. Vědci plánují navrhnout chování v budoucích krizích tak, aby s psychohistorickou nevyhnutelností vznikla nová, tentokrát již stabilní a harmonická společnost.

Pokud bychom ale u Asimova hledali vědce-optimistu, věřícího v sílu poznání a svobodného rozvoje lidstva v jeho rozmanitosti, autor nám takové hledání komplikuje.

Objektivní duch ve stroji

Jeho Nadace sice zachová v době temna znalosti vědy a začne je znovu rozšiřovat s pomocí kupců, kteří vybudují mocnou obchodní říši, ale spojení vědy a svobodného byznysu znovu přejde do krize. Nadace totiž začne opakovat staré nectnosti Říše (despotismus, špatné rozdělování).

Budoucnost lidstva (Seldonův plán) musí proto hlídat tajemná Druhá nadace. Společenství lidí, kteří rozvíjí dříve atrofovanou schopnost mozku využívat zvláštní psychické energie. Lidstvu tedy nemají pomoci znalosti ani demokracie, nýbrž mentálně disponované osvícené elity, které s pomocí paranormálních sil v pozadí tahají za nitky a vše skrytě řídí.

Během svého dlouhého tvůrčího života měl Asimov možnost tuto starou elitářskou vizi zkorigovat. Ale nelze říci, že tak skutečně učinil. Po třech desítkách let připsal další pokračování (knihy „Foundations Edge“ z roku 1982 a „Foundation and Earth z roku 1986).

Odehrávají se půl tisíciletí po vyhlášení vševědocího Seldonova plánu. Místo nového Zlatého věku ale sílí skepse a alternativa nabízená autorem už není lidská. Lidstvo si zřejmě podle něj samo pomoci neumí.

Místo původní — vědecky řízené — harmonie se tu objevuje planeta Gaia, kterou kdysi vytvořily bytosti nadané telepatií a kde je vše spojené do jakéhosi superorganismu s jedním kolektivním vědomím. Tedy ani svobodná věda První nadace, ani moudré vedení mentaliků z Druhé nadace.

Převládá zde absolutní telepatická kontrola rozšířená z Gaie po celé Mléčné dráze, jakási Galexie, ve které je vůle lidského jednotlivce — vybočujícího z řady — zcela postradatelnou.

Nikoli vývoj člověka, ale nelidská autorita je zárukou pokroku. A zde se série Nadace prolíná se slavnou robotickou sérií, také z budoucnosti lidstva. V pozadí vývoje galaktické říše totiž stojí více jak dvacet tisíc let starý robot R. Daneel Olivaw (objevil se už v Asimovově knize Ocelové „The Caves of Steel“, 1954).

Nedokonalí lidé stvořili roboty, kteří v duchu základních zákonů robotiky hledají, jak pomoci dobru lidstva. A právě ti přichází s galaktickou Gaiou, ve které se původní člověk evolučně rozpustí

K původní myšlence psychohistorie se Asimov ještě vrátil před svou smrtí (v knihách „Prelude to Foundation“ vydané roku 1988 a  „Forward the Foundation“, která vyšla o pět let později). Mladý matematik Seldon sice vymyslí pro potřeby simulace budoucnosti jakousi parachaotickou matematiku, ale poznává, že pokusy o spoluvládu lidí se vždy hroutí...

Nad budoucím mesiášem a zakladatelem nadací musí držet ochrannou ruku vyšší moc. Dává se zde „sbohem“ vlastnímu lidskému pokroku. Nastupuje starý dobrý hegeliánský „der objektive Geist“. Skeptický Asimov i v těchto knihách svěřuje nespolehlivé lidstvo mutantům-mentalikům či robotům s pozitronickým mozkem. Jeho dějiny budoucnosti jsou pouze nelidské.

Stejně jako u Asimova se i dnes objevují „kulturologické“ úvahy nad úpadkem civilizace. Paralely s Gibbonovými moralitami o střídmosti, tradičních hodnotách a odpovědnosti jako obraně před dekadencí se zjevují v poslední době zejména v konzervativních kruzích.

Ani přirozenost lidstva, ani spoléhání se na ducha v technickém pokroku ale nestačí. Jsou také potřeba změny společenského ustrojení. Autokracie osvícené moci jako nástroj objektivního ducha k historickému optimismu prostě nedospěje.