Nelidská budoucnost podle Isaaca Asimova
Jiří DolejšJiří Dolejš komentuje dílo klasika scifi literatury Isaaca Asimova. Ve svých románech totiž tematizoval podstatné varování: lidstvo nemůžou spasit technokratické elity.
Nestor americké sci-fi Isaac Asimov proslul mimo jiné svou sérií knih, ve které líčí nejen dějiny tisíce let vzdálené budoucnosti, ale také ideu vědního oboru, který by nám tyto dějiny umožňoval předvídat.
Základem této jeho vize budoucnosti se stala slavná „Foundation Trilogy“, která vycházela v letech 1951 až 1953. Východiskem pro ní byly povídky, které psal za války ještě jako student pro časopis Astouding na podnět Johna Campbella.
V roce 1966 byla tato Asimovova trilogie jako nejlepší série všech dob oceněna cenou HUGO (americká „Science Fiction Award“ udělovaná fanoušky žánru na světovém setkání na počest Huga Gernsbacka).
Asimov je nejen spisovatel, ale i popularizátor vědy a jeho vize je zajímavou ukázkou západního myšlení druhé poloviny minulého století. Přesahuje navíc hranice žánrové literatury, a to především tematizací konfliktu liberálů a konzervativců, ale i vyčerpání technického optimismu navzdory vědecko-technické revoluci.
Pád galaktického Říma
Co nás tedy podle Isaaca Asimovova čeká? Lidstvo se rozšíří po celé Mléčné dráze a na pětadvacet milionech obydlených planet bude žít kvadrilion bytostí lidské rasy. Všichni mluví jednotným Galaktickým standardem a po galaxii cestují s pomocí hyperprostoru. Ovládají nejen síly atomu, ale i antigravitaci a další technologické vymoženosti.
Jistě, to vše tehdy nejspíš znělo jako odvážná předpověď titánské expanze možností naší moderní civilizace.
Překvapí však, že v této budoucnosti vzdálené dvacet tisíc let zvolilo lidstvo — přes všechny divy techniky — jako formu své sociální existence právě Galatické impérium, které je vlastně archaickým monarchistickým systémem.
Tento pohled do daleké budoucnosti má jednu nemalou přednost: totiž že nám ukazuje, že samotný technický a vědeckotechnický pokrok, jakkoli velkolepý a ohromující, v žádném případě sám o sobě žádným způsobem neřeší zcela zásadní otázky člověka a lidstva.
Přesněji řečeno: ukazuje se, že ty zcela základní problémy organizace a řízení lidského společenství jsou stále ty samé, zcela bez ohledu na veškerý dějinný a vědecký pokrok.
Aristoteles ve své "Politice" konstatoval, že jsou konec konců jenom tři základní motivy jednání aktérů v politice respektive ve státě:
- touha po bohatství
- touha po moci
- touha po uznání respektive po slávě.
V každém případě je možno - či spíše: nutno - konstatovat, že přes celý ten obrovský vědeckotechnický skok od antiky k dnešku se na těchto základních motivacích veřejně činných aktérů nezměnilo za těch dva a půl tisíce let ani to nejmenší. A není naprosto žádného důvodu pro předpoklad, že jenom dalším vědeckotechnickým pokrokem samotným by se v tomto ohledu mělo něco zásadního změnit.
-----------------------------------------
Ovšem, Aristoteles ve svých politických úvahách a analýzách zároveň s jeho realisticko-skeptickými pozorováními o vztazích a bojích v politické sféře udržuje ještě i druhou, poněkud optimističtější linii uvažování.
Aristoteles to sám takovýmto způsobem nenazývá, ale snad by tuto linii bylo možno charakterizovat tak, že na místo - anebo přinejmenším paralelně, jako protiváha - oněch principiálně egoistických motivací je v člověku přítomno také cosi jako "touha po dokonalosti".
Tedy jakási prazákladní touha či potřeba lidské bytosti dovést svůj vlastní život - a tedy i život celého společenství - k optimálnímu stavu. Ke stavu, který se blíží dokonalosti, nakolik je to vůbec jenom možné.
Jestliže tedy ta první linie směřuje ke skeptickému náhledu, že v politice budou lidé vždy sledovat své egoistické motivy, ta druhá linie zde nechá působit jakési skryté síly (které by k tomu Hegelovu "Objektivnímu duchu" nakonec skutečně neměly zase tak daleko), které směřují právě k té optimalizaci všech společenských struktur a funkcí.
Takže, to všechno dohromady - snad bychom mohli ze všeho nejspíše zaujmout pozici realisticky opatrného optimismu. Tedy, že při vědomí všech negativních vlastností a motivací lidského pokolení přece jenom nepohřbíme hned všechny naděje na opravdový pokrok, nýbrž že se budeme snažit podporovat ty skryté tendence všech organismů k vlastní optimalizaci. A to třeba i včetně těch změn "společenského ustrojení".