Zpátky do nikam
Jaroslav CermanMinulý týden se lidstvo dočkalo data, které předvídal kultovní film Návrat do budoucnosti. Pro fanoušky scifi musí být současnost zklamáním. Ale co teprve další budoucnost…
Jednadvacátého října 2015 — datum, na které fanoušci série Návrat do budoucnosti čekali přes dvacet let. Budoucnost, do které se vydal Marty McFly, okouzlila snad každého. Realita samotného vysněného data okouzluje o dost míň. Nemáme létající skateboard, létající auta a ani samozavazovací boty. Současnost je zcela nesmyslným peklem. Budoucnost je ale mnohem horší. Hleďte.
„Co se stalo? Proč jsme to nezastavili?“ ptal se sám sebe Petr. Už několik minut hleděl z okna na lítou řež, která se odehrávala na ulici. Jeho žena a děti se choulily v koutě kuchyně, strachy jim drkotaly zuby. Ženy a děti totiž mají strach. Muži jako Petr strach nemají. S touhle eventualitou počítal, stejně jako všichni zbývající praví muži. Zvuky bitvy se blížily k jejich domu. Okenní tabulky se třásly. Budou tu každou chvíli.
Sluníčkáři nebo pravdoláskaři, to je jedno. Začalo to tak nenápadně. Neziskovky se zdály tak neškodné a studenty humanitních oborů nikdo nebral vážně. Jejich politickou korektnost brali jako roztomilou srandu. Jenže pak to přišlo. Uprchlická krize. Krize, při které zlo poprvé začalo ukazovat růžky. Petr s kamarády se snažil na toto rostoucí nebezpečí upozornit, ale bylo pozdě. Tajně sem sluníčkáři propašovali imigranty z Blízkého východu, tak jako Sudeťáci přes hranici dostali zbraně od Hitlera.
Pak s jejich pomocí začali vládnout, nemilosrdně a tvrdě. Bylo to tak rychlé. Nejprve zabavili všechna víčka. Nakládali je na své elektronáklaďáky s velmi nízkými obsahy emisí. Studentíci, šílenci, lesby a podivíni. Petr si ještě teď pamatoval ten bolestný obraz, jak rvali víčka z náruče nebohé matce, která křičela: „Prosím! Ne! Jsou pro mé dítě!“ Jakási lesba ji kopla do hlavy, sesbírala jí víčka a křičela na ni: „Nikoho tvá tradiční rodina nezajímá! Užívej si s tím frackem poslední minuty, než přijde Barnevernet a dá ho mně!“
To přišlo potom. Spousty a spousty vládních černých vrtulníků. Jediné, co porušovalo tu absolutně zlou čerň, byly norské vlajky na bocích. Jejich zvláštní oddíly POLEDNICE braly slušným rodinám po nocích děti a dávaly je deviantním homosexuálům a lesbám. Jejich sídlo bylo obehnané hradbou z mešit, kde jejich vděční a poslušní poskoci konečně mohli zcela nerušeně praktikovat své ohavné náboženství.
Zakázali maso. Auta. Cikánům dali vše zadarmo. Jenže pak nastalo jejich velké schizma. Jeden tábor se odvrátil od jejich posvátné ikony, alkoholika Havla. Ti, kteří tohoto muže ještě uznávali, se shromáždili kolem nového šéfredaktora Respektu, nová odnož tvořila mnoho a mnoho malých frakcí. Tu největší vedla Rada starších, což byly ty největší levičácké zrůdy v zemi. Začala mezi nimi občanská válka. Jedni při boji recitovali z Dopisů Olze, druzí z Marxe.
Tato válka o Nejvyšší Dobro, jak ji obě strany nazývaly, zničila všechny zbytky tradičního a svobodného. Mezi posledními přeživšími, jako je Petr, se jí říkalo Válka o dotace. O nic jiného jim nešlo, stejně jako předtím ani Napoleonovi nebo Stalinovi.
Petr políbil svou ženu a pohladil své děti po vlasech. Dupot na schodech znamenal totiž jediné. Už sem jdou. Jdou si pro ně. Pro poslední normální a svobodné. „Bude to dobré,“ zalhal poprvé a naposledy Petr svým milovaným v momentu, kdy Pravdoláskaři vylomili dveře.
Petr se probudil s křikem. Byl to jen sen. Proboha, jen sen. Chvíli prudce oddychoval. Byl nechutně zpocený, ale nevadí, byl to jen sen. Sedl si k počítači, aby se uklidnil. Otevřel Facebook. Lidé řvou po zplynování uprchlíků. Pověsit vlastizrádce. Sluníčka z neziskovek potřebují dostat přes držku.
Úlevou se zasmál. Nevěděl, zda mu patří budoucnost. Věděl však, že v téhle době má svůj prostor, své místečko.