100. Slovem: sto. Kolik je Slunci let?
Lucia NajšlováSlovenský premiér řekl, že jeho země přijme sto syrských křesťanů. Co napsat? Že se Slovensko znemožnilo? To určitě. Ale není všem dnům konec, Slováci mají větší srdce, než jaké právě teď ukázali.
Slovenský premiér vyhlásil, že země přijme sto syrských křesťanů. Deník Hospodárske noviny citoval Roberta Fica: „Budeme si ich vyberať my v Taliansku, v Grécku. Tieto rodiny prídu na územie Slovenska a uvidíme, do akej miery tu budú chcieť zostať. Sto je číslo, čo sú ľudia, ktorých sme pripravení prijať na území Slovenska, to je náš príspevok do kvóty 40-tisíc ľudí, ktoré sa rozhodli štáty EÚ medzi seba rozdeliť."
Po měsících vyčerpávající diskuze, ve které dominoval strach, neporozumění, nedůvěra a hněv, zní informace o vyvolené stovce jako facka. Proč sto? Proč ne ateisty? Proč ne třeba muslimy, kteří stejně jako křesťané a ateisté hrůzy „Islámského státu“ znají lépe než kdokoli na Slovensku, a právě proto před ním utekli?
Nedávalo by smysl na Slovensko přivést pár muslimů, kteří by do vyhrocené debaty o islámu mohli přinést jiné pohledy a obohatit ji tak? Pardon, zapomínám, že mluvit o uprchlících jako o obohacení zní jako z jiné planety. Nejsme na to zvyklí a nebudeme to dělat. Tečka.
Počkejte. A budeme se těch křesťanů ptát, jestli také občas vrazí někdy svoji ženě jako „naši“ křesťané? Anebo násilí je nekřesťanské, a předstírače nechceme? To pak vidím na velké stěhování slovenských předstíračů víry. Která země je asi přijme? Že by třeba právě Islámský stát? Ten teď pořádá nábory. Tak šup, posílat sívíčka.
Dodejme, že zhruba ve stejné době Slovensko podepsalo memorandum s Rakouskem o dočasném ubytování pětistovky žadatelů o azyl. Zdůrazňuji dočasném — zakrátko půjdou jinam, ambici zvětšit svoji náruč jsme neprojevili.
Nejdou mi teď na jazyk moc slova o humanismu — už se o tom i na stránkách tohoto deníku popsalo moc smysluplného a hezkého. A zatímco si tady medíme, jinde se nám posmívají, že jsme sluníčkáři. (Dosud si nejsem jista významem tohoto slova, ale když vidím, kdo všechno si už toto označení vysloužil, začíná se mi líbit).
Snažím se porozumět lidem, kteří podporu uprchlíků vidí jako šílený nápad, kteří si myslí, že to děláme pro granty, anebo nás platí „Západ“, anebo kentaurové. Snažím se pochopit, jak přesně se stane, že si někdo začne myslet, že máme s naší zemí zlé úmysly, že ji chceme „islamizovat“ anebo rovnou zničit.
A přistihuju se, že rozumím hejterům. Někdy je empatie s jinověrci (lidmi, kteří věří v něco jiného, než vy) hrozně těžká. Zejména ve chvílích, kdy vás ten druhý podezírá ze zlých úmyslů, nebo z toho, že na něj útočíte, že ho ohrožujete, že mu chcete vzít třeba to poslední, co má.
Jak se bránit, když se už po stopadesáté snažíte vysvětlit, že se mu nesnažíte ublížit, naopak, záleží vám na tom, abyste našli porozumění, a stejně znovu slyšíte ten samý hejt? Jak zůstat silný, pokojný, trpělivý, když mluvíte s člověkem, který odmítá vše podstatné v co věříte?
Jak nesklouznout k cynizmu a i v hejterovi vidět člověka, kterého něco trápí, který si s něčím neumí poradit, a potřebuje spíš vyslyšet, než pranýřovat, že je rasista? Někdy nevím.
A v těch chvílích si říkám třeba: tak tedy nemluvme o lidskosti, nechápete, že slovenské odmítání uprchlíků je PR-katastrofou? Jak se asi na tuto zemi dívají muslimové a Syřani? A jak Italové a Řeci? Anebo Němci? Co když bude něco potřebovat Slovensko? Kam nás asi pošlou?
A není to vlastně ponižující nosit pas země, která pořád něco chce, ale když má pomoci jiným, jenom si stěžuje na vlastní chudobu? Jak se nestydět za zemi, která si libuje v mýtu o „konečně-vydobyté“ svébytnosti po „útlaku“ Maďarů, Čechů, a teď si tu nezávislost užívá jako vrátnice Evropy?
Vrátnice — anglicky reception. Od slovesa „to receive" — přijmout. Ve slovenštině to spíš vypadá, že na vrátnicích vracíme. Jděte pryč, chceme být konečně sami.
Jak asi uvažoval nejsilnější politik v zemi po demonstraci 20. června v Bratislavě? Té, která se proslavila příchodem nepřizpůsobivých výtržníků z českých zemí a Banské Bystrice? Chtěl otevřít srdce těm, kterým je těžko?
Jeho veřejný facebookový status zněl: „Dobrý večer. Nemám rád, keď niekto vykopáva otvorené dvere. A to doslova, ako to dnes bolo v Bratislave na uliciach. Postoj vlády je jasný. Nesúhlasíme s povinnými kvótami pre Slovensko a pre tento postoj získavame aj podporu iných krajín, viď V4. Dobrovoľnými príspevkami urobíme viac a najmä sa musíme sústrediť na územia, kde problém s migrantami vzniká. Postojmi poslancov Európskeho parlamentu by som sa nenechal vyrušovať. Nebudú mať žiadny vplyv na naše pevné odhodlanie kvóty odmietnuť. A v Bruseli takmer všetci žijú mimo reality.“
Až o dva dny (22. června) později se na premiérově FB objevilo následující vyjádření: „Som predseda vlády, ktorý rešpektuje slobodu prejavu a zhromažďovania. Nie je však možné rešpektovať, aby niekto zneužíval tieto slobody. Chcem odsúdiť všetky násilnosti, ku ktorým v sobotu došlo. Odmietam násilie vo vzťahu k ľuďom, poškodzovanie majetku i extrémistické a neonacistické prejavy. S ministrom vnútra začíname diskusiu na tému, aby pre zhromaždenia, pri ktorých je zrejmé, že majú slúžiť na extrémistické a neonacistické prejavy, existovali preventívne opatrenia v príslušných právnych predpisoch, ktoré by limitovali alebo znemožnili ich konanie. Hovorím o prípadoch, kedy pôjde o prejavy, ktoré porušujú Trestný zákon.“
Také bojuje mezi tím, koho dříve a jak pohladit? Proč byla první slova adresována účastníkům neonacistické akce a až o dva dny jsme se dozvěděli, že premiér násilí odsuzuje? A proč je jazyk druhého statusu o tolik odtažitější a formálnější?
Je nejsilnější politik na Slovensku přesvědčen o tom, že hejteři si zaslouží, pokud jde o soucit, první pomoc? Anebo si myslí, že jeho voliči nejsou schopni uvažovat mimo otřelé linie „Slovensko Slovákom“?
Neříkejte, že v zemi, která má na počet obyvatel dost slušný zářez v izraelském památníku Yad Vashem, myslí všichni jenom na sebe. Neříkejte, že země, kde tisíce učitelů chodí do práce za pár stovek, a přesto je to baví, je tak krutá a skoupá. Jasněže Slovensko není rájem — ne každý skrýval židy, někdo je udával. Ne každý kantor je pro své žáky požehnáním, někdy je ničí.
Ale co přesně nás dělí od toho, abychom jednou měli premiéra, který na facebooku, v televizi, na setkáních s lidmi řekne třeba: „Máme na to. Zvládneme to. Pokusíme se, možná to bude těžké, ale není to nemožné. Nebojte se. Možná na začátku nepřesvědčím každého z vás, ale budu se o to snažit, protože věřím v naší lidskost. Vím, že mnozí z vás jsou unaveni z každodenních bojů o přežití, a někdy už nezbyde síla, abyste poslouchali další příběhy. A právě proto vám neříkám, že si zítra máte doma ubytovat povinně každý jednoho Syřana. Ale máme tady úřady, na které se všichni skládáme, a ty určitě mohou udělat trochu víc než dosud.“ Co přesně brání premiérovi současnému, aby říkal taková slova?
Jedno z volebních hesel vládního SMERu zní: „Lidé si zaslouží jistoty.“ Proč premiér neujišťuje Slováky o tom, že pomoc v nouzi, ne zabedněnost, je tou skutečnou ctností, na kterou lze být právem hrdý? Proč si nepomůže (nejen) slovenským příslovím: „Chudoba cti netratí?“
A kdyby to pro začátek znělo moc sluníčkářsky, proč nezkusí jako mezikrok trochu toho píárka, a neřekne třeba: „Dnes máme malé kapacity pro přijímání uprchlíků, ale víte co? Posílíme je. Bude to znamenat víc pracovních příležitostí pro slovenské zedníky, učitelky jazyka, sociální pracovníky a mnoho dalších profesí. Proč nevidí, že přesně taková mluva by byla plně v souladu s imidžem ochránce slabých, na kterém získává hlasy? A proč si naše opozice zase jednou nechala utéct tak skvělou šanci?
Proč by jim měl vykládat, že přijímání migrantů pro ně bude přínosem, když to zřejmě pravda nebude?
Slovensko má velký problém s romskou menšinou. Ta se po staletí nedokázala do většinové populace integrovat. Jaká je záruka, že se do ní integrují uprchlíci, kteří mají jinou kulturu, jiné náboženství, zvyky, výchovu? Kdo se zaručí, že ve druhé, či třetí generaci nebudou migranti stejným problémem, jako ve Francii?
"Jak zůstat silný, pokojný, trpělivý, když mluvíte s člověkem, který odmítá vše podstatné v co věříte?", ptá se autorka. A já odpovídám, že víra autorky nemá žádnou relevantní hodnotu, je to jen její víra. Na té se stavět nedá. Proti ní je pár praktických zkušeností s migranty celý svět.
Co je odporného na tom, že Slovensko má problém s Romy? Není to snad pravda? Chcete mě přesvědčit, že se Romové integrovali na Slovensku do většinové společnosti? Jaký je rozdíl mezi tím, že Slováci mají problém s Romy a Romové mají problém se Slováky?
Vždyť i u nás vláda vydává směrnice určené konkrétně pro pomoc Romům. Na základě čeho jiného by je vydávala, než toho, že máme s Romy problém? Jen tak, aby řeč nestála?
Já netvrdím, že problém s Romy vznikl jejich vinou. Vznikl vinou většinové společnosti, která nedokázala najít cestu k tomu, jak je integrovat. Současná řešení nic nepřinášejí. Nebo se mýlím? Může mi to někdo na základě statistických údajů vyvrátit?
Nedomnívám se, že by Rada Evropy dokázala najít řešení romského problému. Chodit Romům vykládat o tom, že jsou obětí křivd většinové společnosti není to, co by je dokázalo do ní integrovat.
Jsme tak paranoidní v případě Romů, až je to směšné. Nikde je nesmíme evidovat a přitom jim vytváříme speciální podmínky a programy. To znamená, že ani nevíme komu tyto podmínky a programy můžeme poskytovat. Kolika lidí se budou týkat.
Dostali jsme se do situace, kdy se lidé na veřejnosti bojí směrem k Romům, ať se chovají sebehůř, něco říci, ne-li se pokusit je slovně umravnit. Policisté se bojí zasáhnout i v případě, že Romové páchají méně závažnou trestnou činnost, ptotože jim hrozí, že se na ně okamžitě vrhnou nějací aktivisté a budou jejich jednání do detailu prozkoumávat. Pracovníci Úřadů práce a další státní úředníci přivírají oči, jen aby s Romy nepřišli do konfliktu, neboť by z toho mohly vzniknout velké nepříjemnosti.
Tohle ovšem je právě to, co Romům nejvíce škodí. Péče všech těch "neziskovek" a úřadů okolo nich je spolehlivě paralyzuje. Zatímco práce a nutnost si lecos vyřizovat by je povznesla,naučila je se orientovat, což by pomohlo integraci, tak tento servis je nutně degraduje. Čím méně se snaží, tím víc jim toho stát dá. A ještě se některým "aktivistům" zdá, že si toho Romové musí obstarat dost sami.
Děsí mě tito "aktivisté". Žijí si ve svých dogmatech a s realitou se neskutečně míjí.