Snad si čeští sociální demokraté slovenského prezidenta Andreje Kisku při jeho návštěvě v Praze pozorně prohlédli. Takto vypadají lidé, kteří jim budou ubírat v budoucnu voliče. Nelevicoví, ale možná i nepravicoví, každopádně se sociální notou na rtech. Budou operovat charitou, mít soucit s lidmi bez práce i bez domova.

S nadhledem budou brát i bohatství, kterého v předchozím životě dosáhli. „Už jsem od života dostal tolik, že pokládám za svoji morální povinnost ty výhody, které jako prezident dostávám, společnosti vrátit,“ skromně řekl středeční MF DNES prezident Kiska, jinak eurový multimilionář.

Kiska působí jako slušný pán od vedle. Nenápadný, žádný velký myslitel, ale solidní a spolehlivý. Prostě budící důvěru i u jinak nepříliš důvěřivého levicového elektorátu.

Tento muž dokázal před časem v přímé prezidentské volbě porazit Roberta Fica, premiéra, předsedu strany Smer a dlouhou dobu nejpopulárnějšího slovenského politika. Vypadalo to, že karty jsou ložené a všichni další kandidáti jsou „do počtu“. To jen některá česká média si v rámci své pokřivené optiky vsugerovala, že by se prezidentem mohl stát Milan Kňažko, který vedle své herecké profese již stihl být politikem mečiarovsky pronárodním i liberálně pravicovým.

Přesto Fica rozdílem dvaceti procent hlasů na jaře porazil Andrej Kiska, chlapík bez elementárních politických zkušeností. Přesvědčil svým životním příběhem i stylem, k němuž patří nekonfliktní vystupování, dost odlišné od Ficova (premiér použil na Kisku hned několik drsných podpásovek). Výsledkem je, že na Slovensku se musí levicová jednobarevná vláda naučit vycházet s prezidentem „Marťanem“, nepasujícím do běžných ideologických škatulek.

Také už to začalo drhnout — zejména při výběru ústavních soudců. Kiska si totiž jako prioritu vytyčil lepší fungování justice, která je na Slovensku terčem silné kritiky. Spory mohou pokračovat, byť stejně jako v České republice i na Slovensku mají parlamentní demokracii, v níž prezident tahá za kratší konec provazu než vláda.

Šedá je však teorie a zelený strom života. Stačí pohlédnout na ústavní apetit Miloše Zemana. Při obsazování ministerských postů naštěstí hodlá být Kiska zdrženlivý a říká: „V případě, že bych měl pochybnosti o kandidátovi na ministra, tak bych o tom s premiérem pohovořil. Ale je tu zvolený premiér a je jeho úkolem si vybrat lidi, s nimiž chce ve vládě spolupracovat.“

V prezidentské volbě Smer utrpěl první velkou porážku po dlouhých letech, porážku historicky nejcitlivější. A začal slábnout — jak ukázaly výsledky eurovoleb a jak naznačují i průzkumy veřejného mínění (byť je podpora Smeru stále podstatně vyšší než konkurence — mezi 32 a 36 procenty).

Robert Fico pochopil, že se něco musí stát. Dal si čas na rozmyšlenou, během kterého se rozběhly spekulace o jeho odchodu. Rozhodl se ale neodejít, nýbrž vedle kosmetických personálních změn ve straně a ve vládě přijít s jistým programovým restartem či přinejmenším novými impulsy.

Na červnovém sněmu Smeru se sice očekávalo zemětřesení, ovšem hora porodila myš. Jako přirozená oběť nepovedených voleb se jevil šéf kampaně, ministr kultury Milan Maďarič, který se funkce místopředsedy také bezprostředně po volbách vzdal. A byl to on, kdo před sněmem promluvil velmi civilně a střízlivě: „Ocitli jsme se v krizovém momentu, kdy rozhodnutí učiní ze Smeru klíčovou stranu. Pokud tento moment podceníme, můžeme se vydat cestou HZDS a SDKÚ.“

Smer je podle Maďariče stále stranou velmi silnou a důvěryhodnou. „Často se však projevujeme arogancí moci. Na jedné straně se vykonala fantastická práce. Na druhé straně jsme v tomto úsilí trochu ztráceli cit pro běžné potřeby lidí tak, jak nám to bylo po dlouhé roky vlastní.“

Maďarič se přimlouval, aby s personálními a obsahovými změnami Smer neotálel. „Je šance, aby Smer jako první velká strana dokázal vyvodit sebereflexi a dokázal se restartovat,“ řekl a dodal: „Tato strana nebude vždy vedená charismatickým předsedou. Úspěch této strany se bude vytvářet i prostřednictvím představitelů ve vládě i v samosprávě. Proto je důležité dát si záležet na nových lidech.“ 

Přesto, anebo právě proto, že Maďarič takto promluvil, byl kolegy přemluven, aby se znovu o místopředsednickou funkci ucházel — a také ji získal. Proběhla tak jediná výměna na místopředsednické židli: europoslance Vladimíra Maňku vystřídal Peter Pellegrini, jenž se brzy poté stal ministrem školství.

Dosavadní šéf resortu Dušan Čaplovič se ale ve stranické místopředsednické funkci překvapivě udržel. Odzvonilo též ministrovi hospodářství Tomáši Malatinskému. Za něj přišel Pavol Pavlis. „Pakliže skutečně premiérovi šlo o zlepšení stavu věcí, které trápí naši společnost, a ne jen o zlepšení image, tak si vybral úplně přesně. Přesto v kabinetu zůstalo ještě pár kandidátů vhodných k výměně,“ napsal komentátor deníku Pravda Marián Repa.

Nicméně u tohoto střídání Fico zůstal a dál nepokračoval. Zároveň stejně jako Maďarič kritizoval aroganci některých funkcionářů: „Musíme zabrat nejen obsahově, musíme se především jako sociální demokrati chovat na všech úrovních. Někteří naši představitelé přestali komunikovat se starosty a podceňují zpětnou vazbu. Dojde proto ke změnám nejen ve vedení strany, ale i na nižších úrovních.“ Není důvod Ficovi nevěřit, Smer má prakticky na povel a schopnost ovlivňovat kádrovou politiku „dole“ mu může ČSSD jenom závidět.

Především se ale Fico soustředil na čerstvé programové poselství. V balíčku jím navržených změn najdeme zvýšení minimální mzdy, snížení povinných odvodů pro lidi s nízkými a středními příjmy, levnější plyn pro domácnosti nebo bezplatné cestování vlakem pro žáky, studenty a důchodce.

Pro svoji snahu novým startem zvednout popularitu Smeru si vybral témata, která jsou pro sociální demokraty profilová. Ve střetu s „novými košťaty“, jako jsou Babiš nebo Kiska, je pro sociální demokraty důležité se prezentovat jako partaj s tradicí a zároveň s neoblomnými sociálními akcenty.

Robert Fico to pochopil, ačkoliv není typickým sociálním demokratem a populistická gesta jsou mu vlastní. Uvěří jeho druhému startu veřejnost? Vylepší si Smer svoje preference? A dívá se česká sociální demokracie pozorně? I jí se může stát, že bude ve střetu s rychlokvašenými politickými kometami muset umět požádat občany o druhou šanci. Jak ale na to budou reagovat, je vždy hádanka s otevřeným koncem.