Maminky, bojte se!
Lukáš JelínekNěkteří sociální demokraté inklinují spíš k národnímu socialismu. Mají pak stále starost o osudy těch nejslabších, jenže právě ti jsou v národně-socialistickém světě v největším ohrožení.
Jeden ze členů ČSSD, kterého si léta vážím, to na Facebooku popsal přesně: „Při současném migračním šílenství s podivem sleduji, kolik z mých stranických přátel si plete sociální demokracii s národním socialismem.“ O velké spoustě lidí, kteří neklidně prožívají informace o uprchlické hrozbě, lze říci něco podobného — inklinují k národnímu socialismu.
To není urážka. Národně sociální proud má v české politice dávnou tradici. Václav Klofáč, Petr Zenkl, Edvard Beneš či Milada Horáková jsou osobnostmi, které patří do zlaté síně české politiky. Národní socialisté zároveň akcentují témata sociální a témata národní. Ta druhá především — což jim dodává jistý konzervativní nádech. Na společnost národní socialisté pohlížejí podobně jako sociální demokraté, jsou však o poznání izolacionalističtější.
Jakkoliv se můžeme domnívat, že národně sociální pohled je zastaralý, krize evropské integrace, k níž neschopnost vyřešit uprchlický problém patří, mu u části populace logicky dodává na přitažlivosti.
Takové národně socialistické maminky by se měla bát každá maminka i se svými dětmi, která se nehodí národně socialistické mamince do jejích ubohých představ.
Včera jsem zrovna jednu takovou maminku, která se už z naší xenofobie strachuje, viděl. Byla to krásná mladá žena, muslimka, v šátku, možná z Afghánistánu. Seděla se svým snad několikatýdenním miminkem v čekárně před sociálním odborem u nás na Praze 13. Možná čekala na vyřízení nějakých dávek, nevím. Dávala dítěti pít nejspíše mateřské mléko, ale z lahvičky. Letmo jsem o ni zavadil pohledem a doslova mne zamrazil výraz jejích velkých hnědých očí. Byl v nich strach, nejistota, očekávání všeho, jen ne toho dobrého.
Bylo mi v té chvíli hrozně. Vždyť jakpak se tu mohou cítit tito lidé, když se tak ohavně o nich mluví na každém kroku? Když se s despektem a opovržením mluví o jejich náboženství a o nich samotných. Měli bychom se stydět za svou malost. Ten skutečný strach tu nemá nikdo z nás, ale mají jej ti, kteří nás měli za lepší než jsme.
Tři miliony Němců jsme vyhnali z Čech, tři miliony lidí, kteří tu byli doma, kteří sem patřili. Čtyřicet let brali statisíce našich uprchlíků v Německu a Rakousku, v zemích pro které jsme nikdy neměli dobré slovo a skoupí jsme na ně dodnes. Uprchlíky z ČSSR brali všude jinde v západní Evropě i v zámoří a nikoho neposlali zpět.
A u nás teď panikaříme z jeden a půl tisíce uprchlíků, které bychom měli u nás přijmout za dva roky!!! Nestačí se stydět, musíme se na sebe podívat zvenčí, kriticky, a dát se na cestu k dobru. Maminky, pro něž by měla být vzorem Panna Marie v náručí s Ježíškem, pro níž také nikde nebylo místo, mají všechny důvody začít.
Ne včera, ale předevčírem, bylo pozdě.
Jiří Vyleťal
Jelínek přece netvrdil, že Keller neumí být demagogický.
Potíž je v tom, že není těžké ani ostatní recepienty oné silně nahnědlé antiuprchlické a antimuslimské myšlenkové břečky chápat, porozumět jejich hněvu a strachu. A je pravda, že by vůči ním bylo nefér zdůrazňovat, že v Německu v roce 1933 byly evidentně maminky, které se upřímně bály o své děti, kterým v jejich obavách trhal chléb od úst plutokratický žid.