Maminky, bojte se!

Lukáš Jelínek

Někteří sociální demokraté inklinují spíš k národnímu socialismu. Mají pak stále starost o osudy těch nejslabších, jenže právě ti jsou v národně-socialistickém světě v největším ohrožení.

Jeden ze členů ČSSD, kterého si léta vážím, to na Facebooku popsal přesně: „Při současném migračním šílenství s podivem sleduji, kolik z mých stranických přátel si plete sociální demokracii s národním socialismem.“ O velké spoustě lidí, kteří neklidně prožívají informace o uprchlické hrozbě, lze říci něco podobného — inklinují k národnímu socialismu.

To není urážka. Národně sociální proud má v české politice dávnou tradici. Václav Klofáč, Petr Zenkl, Edvard Beneš či Milada Horáková jsou osobnostmi, které patří do zlaté síně české politiky. Národní socialisté zároveň akcentují témata sociální a témata národní. Ta druhá především — což jim dodává jistý konzervativní nádech. Na společnost národní socialisté pohlížejí podobně jako sociální demokraté, jsou však o poznání izolacionalističtější.

Jakkoliv se můžeme domnívat, že národně sociální pohled je zastaralý, krize evropské integrace, k níž neschopnost vyřešit uprchlický problém patří, mu u části populace logicky dodává na přitažlivosti.

K pevnému jádru demonstrantů proti běžencům a islámu však zjevně patří bojůvky neonacistů či novodobých českých fašistů (kteří mají prvorepublikový předvoj třeba v Gajdovi a spol.). Kdo nevěří, nechť se snadno rozpoznatelných radikálů zeptá na jejich názor na Romy, bezdomovce, homosexuály, Afroameričany, liberály...

Nemluvit o tom nelze. Jenom hlupák ale označí za nácky či fašisty všechny účastníky množících se demonstrancí. Tleskat nahnědlým sloganům ještě neznamená být fašounem.

Proto mě zarazilo, když europoslanec Jan Keller hodil v sobotním Právu („Obavu nerozptýlí nadávky“, 4.7.2015) do jednoho pytle všechny, kteří jsou ve společenském kvasu nálepkování, a v ochranu vzal nepřímo ty, co nejdou pro násilnický slogan daleko, nešetří kritikou vlády za údajnou zbabělost a o lidech z jiných kultur se vyjadřují těžko publikovatelnými výrazy.

Když významný politik, jímž lídr evropské kandidátky ČSSD bezesporu je, napíše, že „snad nejcharakterističtějším rysem debat, které se všude kolem nás odehrávají na téma migrantů a uprchlíků, je stále vulgárnější označování těch, kdo mají jiný názor“, můžeme ještě opatrně pokývat hlavami — vulgarita a násilí spojovaná s holohlavci, milovníky tvrdých pěstí a xenofobních sloganů stojí vždy za zmínku. Jenže Keller má bůhvíproč pocit, že „za stoupenkyně rasové nadřazenosti“ jsou neprávem označovány „maminky, které se strachují — ať již oprávněně, či neoprávněně — o bezpečnost svých dětí“.

Nevím, kterou maminku měl politik, jenž ještě mnoho receptů jak léčit nemoci dneška nepředložil, na mysli konkrétně. Tak úžasná bytost, jejíž kýčovitý obrázek vymaloval, jistě „Do plynu!“ nevolala a šibenici v ruce nenesla. Její kolegové a kolegyně z davu bohužel ano. „Do prdele s humanismem!“ ulevil si minulou středu na pódiu zpěvák Aleš Brichta, někdejší hvězda mítinků ODS. A muž po jeho boku, Tomio Okamura, dodal, že „jsme v oficiální válce“.

enže Keller má bůhvíproč pocit, že „za stoupenkyně rasové nadřazenosti“ jsou neprávem označovány „maminky, které se strachují — ať již oprávněně, či neoprávněně — o bezpečnost svých dětí“. Repro DR

Označení „sluníčkář“ asi nikomu nevadí, pod něj se skryje i „sluníčkový“ Zdeněk Škromach. Být označen za „pravdoláskaře“ či „havlistu“ rovněž není ostudou. Tato skupina se ostatně za svoji mírnost nestydí. Nekřičí, ale píše petice — a pak doufá, že nezůstanou kdesi v šuplíku. Na akcích pravicových radikálů stojí na kraji a sem tam schytá ránu, například když se vstřícně staví k pokřiku: „Tak si ty čmoudy nastěhujte k sobě domů!“ Horkokrevné jedince z jejích řad leda napadne vytasit se s vajíčkem, což je zbraň děsně nemoderní, ba komická.

Nám sluníčkářům potom nezbývá než jen mluvit, psát a vyzývat maminky myslící na bezpečnost svých dětí, aby se podívala do očí svým spoludemonstrantům. Ne, sluníčko v nich opravdu neuvidí. Jedině zlobu, jež se pravidelně otáčí vůči těm nejslabším a nejzranitelnějším.

Kdyby se přesto slušné a řádné národněsociální mamince z demonstrace proti běžencům podařilo s okolními radikály prosadit „Čechy Čechům“, musí jen doufat, že mrně, co má doma, jí jednou neřekne, že je gay, a že holčička, kterou porodí příště, nebude mít — po tatínkovi či prarodičích — odlišnou barvu pleti než je většinová norma. Pak by se o ně mohla začít bát znovu...

    Diskuse
    Mě by spíš zajímalo, v čem by ti uprchlíci měli ohrozit zrovna děti. Nějaká paní v novinách říkala, že budou mít určitě tyfus, ale to nikde potvrzené není (a mám pocit, že zrovna v daných zemích se proti tyfu očkuje) a navíc by se spíš měla bát neočkovaných Čechů, kteří už tu dávno jsou (i když ne vždy je to jejich vina - mohou to být lidé s narušenou imunitou nebo potomci odpůrců vakcín).
    JV
    July 9, 2015 v 22.43
    Stydět se nestačí,,,
    Když v sobě nemáme lásku k druhým lidem, šíříme v kritických situacích nenávist. O absurdnosti pak není nouze.

    Takové národně socialistické maminky by se měla bát každá maminka i se svými dětmi, která se nehodí národně socialistické mamince do jejích ubohých představ.

    Včera jsem zrovna jednu takovou maminku, která se už z naší xenofobie strachuje, viděl. Byla to krásná mladá žena, muslimka, v šátku, možná z Afghánistánu. Seděla se svým snad několikatýdenním miminkem v čekárně před sociálním odborem u nás na Praze 13. Možná čekala na vyřízení nějakých dávek, nevím. Dávala dítěti pít nejspíše mateřské mléko, ale z lahvičky. Letmo jsem o ni zavadil pohledem a doslova mne zamrazil výraz jejích velkých hnědých očí. Byl v nich strach, nejistota, očekávání všeho, jen ne toho dobrého.

    Bylo mi v té chvíli hrozně. Vždyť jakpak se tu mohou cítit tito lidé, když se tak ohavně o nich mluví na každém kroku? Když se s despektem a opovržením mluví o jejich náboženství a o nich samotných. Měli bychom se stydět za svou malost. Ten skutečný strach tu nemá nikdo z nás, ale mají jej ti, kteří nás měli za lepší než jsme.

    Tři miliony Němců jsme vyhnali z Čech, tři miliony lidí, kteří tu byli doma, kteří sem patřili. Čtyřicet let brali statisíce našich uprchlíků v Německu a Rakousku, v zemích pro které jsme nikdy neměli dobré slovo a skoupí jsme na ně dodnes. Uprchlíky z ČSSR brali všude jinde v západní Evropě i v zámoří a nikoho neposlali zpět.

    A u nás teď panikaříme z jeden a půl tisíce uprchlíků, které bychom měli u nás přijmout za dva roky!!! Nestačí se stydět, musíme se na sebe podívat zvenčí, kriticky, a dát se na cestu k dobru. Maminky, pro něž by měla být vzorem Panna Marie v náručí s Ježíškem, pro níž také nikde nebylo místo, mají všechny důvody začít.

    Ne včera, ale předevčírem, bylo pozdě.

    Jiří Vyleťal
    MP
    July 9, 2015 v 23.36
    Ivaně Recmanové
    Protože maminky se vždycky bojí o děti, protože se jejich strach o děti sluší považovat za respektuhodný, byť byl sebebezdůvodnější, a protože se vůbec rétoricky maminky hodí jako ideální nevinná oběť upřílišněných generalizací.
    Jelínek přece netvrdil, že Keller neumí být demagogický.
    Potíž je v tom, že není těžké ani ostatní recepienty oné silně nahnědlé antiuprchlické a antimuslimské myšlenkové břečky chápat, porozumět jejich hněvu a strachu. A je pravda, že by vůči ním bylo nefér zdůrazňovat, že v Německu v roce 1933 byly evidentně maminky, které se upřímně bály o své děti, kterým v jejich obavách trhal chléb od úst plutokratický žid.
    July 11, 2015 v 9.17
    Abych pravdu řekla, tak se divím dnešním maminkám, že vůbec do tohoto světa přivádějí děti. Nebo ne, nedivím se jim. Ony totiž nevidí celou realitu. Kdyby ji viděly, tak by si to rozmyslely. To by pak asi měly děti jenom maminky, které jsou věřící.