Jeden ze členů ČSSD, kterého si léta vážím, to na Facebooku popsal přesně: „Při současném migračním šílenství s podivem sleduji, kolik z mých stranických přátel si plete sociální demokracii s národním socialismem.“ O velké spoustě lidí, kteří neklidně prožívají informace o uprchlické hrozbě, lze říci něco podobného — inklinují k národnímu socialismu.

To není urážka. Národně sociální proud má v české politice dávnou tradici. Václav Klofáč, Petr Zenkl, Edvard Beneš či Milada Horáková jsou osobnostmi, které patří do zlaté síně české politiky. Národní socialisté zároveň akcentují témata sociální a témata národní. Ta druhá především — což jim dodává jistý konzervativní nádech. Na společnost národní socialisté pohlížejí podobně jako sociální demokraté, jsou však o poznání izolacionalističtější.

Jakkoliv se můžeme domnívat, že národně sociální pohled je zastaralý, krize evropské integrace, k níž neschopnost vyřešit uprchlický problém patří, mu u části populace logicky dodává na přitažlivosti.

K pevnému jádru demonstrantů proti běžencům a islámu však zjevně patří bojůvky neonacistů či novodobých českých fašistů (kteří mají prvorepublikový předvoj třeba v Gajdovi a spol.). Kdo nevěří, nechť se snadno rozpoznatelných radikálů zeptá na jejich názor na Romy, bezdomovce, homosexuály, Afroameričany, liberály...

Nemluvit o tom nelze. Jenom hlupák ale označí za nácky či fašisty všechny účastníky množících se demonstrancí. Tleskat nahnědlým sloganům ještě neznamená být fašounem.

Proto mě zarazilo, když europoslanec Jan Keller hodil v sobotním Právu („Obavu nerozptýlí nadávky“, 4.7.2015) do jednoho pytle všechny, kteří jsou ve společenském kvasu nálepkování, a v ochranu vzal nepřímo ty, co nejdou pro násilnický slogan daleko, nešetří kritikou vlády za údajnou zbabělost a o lidech z jiných kultur se vyjadřují těžko publikovatelnými výrazy.

Když významný politik, jímž lídr evropské kandidátky ČSSD bezesporu je, napíše, že „snad nejcharakterističtějším rysem debat, které se všude kolem nás odehrávají na téma migrantů a uprchlíků, je stále vulgárnější označování těch, kdo mají jiný názor“, můžeme ještě opatrně pokývat hlavami — vulgarita a násilí spojovaná s holohlavci, milovníky tvrdých pěstí a xenofobních sloganů stojí vždy za zmínku. Jenže Keller má bůhvíproč pocit, že „za stoupenkyně rasové nadřazenosti“ jsou neprávem označovány „maminky, které se strachují — ať již oprávněně, či neoprávněně — o bezpečnost svých dětí“.

Nevím, kterou maminku měl politik, jenž ještě mnoho receptů jak léčit nemoci dneška nepředložil, na mysli konkrétně. Tak úžasná bytost, jejíž kýčovitý obrázek vymaloval, jistě „Do plynu!“ nevolala a šibenici v ruce nenesla. Její kolegové a kolegyně z davu bohužel ano. „Do prdele s humanismem!“ ulevil si minulou středu na pódiu zpěvák Aleš Brichta, někdejší hvězda mítinků ODS. A muž po jeho boku, Tomio Okamura, dodal, že „jsme v oficiální válce“.

↗

enže Keller má bůhvíproč pocit, že „za stoupenkyně rasové nadřazenosti“ jsou neprávem označovány „maminky, které se strachují — ať již oprávněně, či neoprávněně — o bezpečnost svých dětí“. Repro DR

Označení „sluníčkář“ asi nikomu nevadí, pod něj se skryje i „sluníčkový“ Zdeněk Škromach. Být označen za „pravdoláskaře“ či „havlistu“ rovněž není ostudou. Tato skupina se ostatně za svoji mírnost nestydí. Nekřičí, ale píše petice — a pak doufá, že nezůstanou kdesi v šuplíku. Na akcích pravicových radikálů stojí na kraji a sem tam schytá ránu, například když se vstřícně staví k pokřiku: „Tak si ty čmoudy nastěhujte k sobě domů!“ Horkokrevné jedince z jejích řad leda napadne vytasit se s vajíčkem, což je zbraň děsně nemoderní, ba komická.

Nám sluníčkářům potom nezbývá než jen mluvit, psát a vyzývat maminky myslící na bezpečnost svých dětí, aby se podívala do očí svým spoludemonstrantům. Ne, sluníčko v nich opravdu neuvidí. Jedině zlobu, jež se pravidelně otáčí vůči těm nejslabším a nejzranitelnějším.

Kdyby se přesto slušné a řádné národněsociální mamince z demonstrace proti běžencům podařilo s okolními radikály prosadit „Čechy Čechům“, musí jen doufat, že mrně, co má doma, jí jednou neřekne, že je gay, a že holčička, kterou porodí příště, nebude mít — po tatínkovi či prarodičích — odlišnou barvu pleti než je většinová norma. Pak by se o ně mohla začít bát znovu...