Jsem tradičním voličem sociální demokracie. Snažím se být demokratický a cítím sociálně. Analýza ekonomických, sociálních a politických poměrů stojící v pozapomenuté prehistorii sociální demokracie vyžaduje úpravy parametrů podle dnešních faktů, v principu se však jeví pořád platná.

Demokratický socialismus jako kombinace svobody, rovnosti a solidarity se zdál nadohled a teď se poněkud vzdálil. Ani o stupeň méně, totiž sociální stát se nedaří udržet. Mimo jiné tu už není protivník, jemuž bylo třeba tehdy ukázat, že dokážeme být stejně nebo více sociální jako on, ale bez diktátorských manýr.

V konkrétních případech váhám. Když jsem například před posledními komunálními volbami četl na plakátech, že sociální demokracie zatočí s těmi, které mají na prvním místě chránit a jimž mají svou politikou pomáhat, tak jsem této straně navzdory svému politickému přesvědčení nedal hlas.

V ne tak dávných volbách do Evropského parlamentu jsem však nadšeně hlasoval pro kandidátku ČSSD. Někteří kandidáti na vysokých pozicích mi sice byli proti mysli, ale jásal jsem nad tím, že se lídrem kandidátky stal Jan Keller.

↗

Jan Keller a Iveta Radičová ve druhé polovině včerejších Otázek Václava Moravce. Foto repro ČT

Líbí se mi na něm, že je osvědčeným odborníkem a nepřestal být lidový, resp. chápající potřeby běžného člověka a srozumitelný lidem bez diplomů. Líbila se mi i jeho prostořekost. Nemluvil o různých evropských projektech s diplomatickou zdrženlivostí a pojmenovával pokusy dál oklešťovat vyspělý evropský sociální stát pravdivě a nemilosrdně.

Zaváhal jsem, byla-li má podpora na místě, když jsem si vyslechl jeho rozhovor s Václavem Moravcem a Ivetou Radičovou ve druhé polovině včerejších Otázek. Potvrdil jsem si to, co jsem slyšel, dodatečnou četbou předvánočního článku na toto téma v Právu (Jan Keller: Dominový efekt, Právo z 23. 12. 2014).

Nutno dát Kellerovi za pravdu, že za zoufalou situaci národů na Blízkém východě a v severní Africe neseme spoluodpovědnost. Využití místních nepokojů pro další marný pokus o vývoz demokracie bylo přinejmenším neodpovědné.

Pokud mi něco neuniklo, tak naposledy se podařilo vnutit demokratické uspořádání ozbrojenou akcí Německu a Japonsku na konci 2. světové války. Od této velmi specifické situace se stále potvrzuje, že bez občanské společnosti připravené převzít moc od místních tyranů a postavit tuto moc do služby země a obyvatelstva, nelze dosáhnout ničeho. Jedny kruté poměry jsou vystřídány jinými krutými poměry.

Kolik životů vojáků USA a jejich spojenců, včetně několika českých, bylo v Afghánistánu zbytečně ztraceno s tím, že jednotky se stahují a tamní vláda má sotva demokratickou legitimitu a ovládá nepatrnou část území.

V Iráku byl svržen krvavý diktátor Saddám Husajn a nastolen fakticky režim většiny 65 % šíitů nad jinými náboženskými a etnickými skupinami, s jejich pochopitelnou snahou dosáhnout náležitého podílu na moci. Obětí poměrů nastolených západní intervencí je tam podle všeho více než obětí minulého diktátorského režimu.

Na USA a jejich poslušné spojence působí jako rudý hadr na býka systém takřečeného arabského socialismu v Sýrii. Proto Západ všemožně podporoval ozbrojenou opozici proti němu, o které se záhy ukázalo, že je krutější než syrský režim jedné strany. Ba více ukázalo se, že tato opozice je začátkem hnutí dnes nazývaného Islámský stát, ve srovnání se kterým jsou Al-Káida a Taliban mírumilovnými liberálně demokratickými proudy. 

Keller shrnuje: Události, které jsme uvedli do chodu, nemáme pod kontrolou. U Moravce spíše než v článku se vyslovil, že přijetí běženců by bylo humánní. Ale zároveň se ptá. A v politice je málo samozřejmostí. Je na místě otázka, jaké důvody mluví pro přijetí lidí z postižených oblastí a jaké důvody mluví proti tomu. Keller se neztotožňuje s těmi, kdo odmítají poskytnout útočiště. Jen upozorňuje, že to vyvolává vlnu nacionalistického a populistického odporu.

Jistě všichni, kdo se přílivu utečenců brání, nejsou fanatičtí antiislamisté typu Miloše Zemana nebo Tomia Okamury. Nejde u všech o plynulé navázání na dřívější, protižidovskou formu antisemitismu. Plakáty Nenakupujte u muslimů, které se naštěstí jen sporadicky objevují, jsou až na jedno slovo, dokonce i úpravou, totožné s nacistickými a protektorátními plakáty, ve kterých šlo o Židy.

Humanistický aspekt musí mít navrch. 

Demonstranti a voliči pravicových populistů hledí na bezprostřední sociální zájmy. Keller je s nimi solidární. Léta byli trpěliví, věřili tomu, že sociální stát nelze „ufinancovat“, byli ochotni se uskromňovat a teď, kdy krize (načas?) povolila, připadne část toho, co by se snad znovu dalo přilít do sociálních programů vlád, na podporu lidí těžko uplatnitelných na trhu práce, bez znalosti místních jazyků, z prostřední s odlišným pojetím rodiny, bez zkušeností s demokratickou občanskou kulturou.

Keller je v rozboru situace realistický a věcný. Jen nenabízí řešení. Článek je tentokrát výjimečně spíše profesorsky problematizující, než politicky vybízející či navrhující.

Nelze se zbavit dojmu, že Keller nechce překročit hranici, nechce na rozdíl od mnoha svých stranických kolegů na nižších patrech politiky, kteří jsou otevřeně nacionalističtí, rasističtí a autoritativní, opustit klasické sociálně demokratické zásady humanity a solidarity. Ale staví téma tak, že by snad přece jen bylo lepší běžence nepřijmout. Nelze to z jeho slov nevyčíst.

Jistě tomu tak u Kellera není z důvodů nacionalismu nebo rasismu, snad ani názorové nesnášenlivosti (vůči islámu předpokládanému u většiny z potenciálních asylantů). Jeho důvod je sociální. Přeje si, aby domácí obyvatelé sužovaní po řadu uplynulých let asociální politikou mohli vydechnout a dosáhnout toho, na co si poctivě dlouho spořili daněmi, zdravotními a sociálními srážkami.

Humanistický aspekt by však měl mít navrch. Nelze být civilizovaným Evropanem a nechat někoho umírat na svém prahu. Je šílená představa nějakého Duky, který sedí u vchodu a podle náboženského vyznání jedněm ukáže prstem směrem k naději na přežití a druhé odešle pokynem opačným směrem, do záhuby, jen protože to jsou muslimové (nebo kdokoli jiný kromě křesťanů).

A pak, dovolil bych si připomenout, že návrhy na českou účast na pomoci běžencům byly velmi skromné. Mluvilo se o desítkách lidí, navrhovalo se přijmout aspoň několik desítek dětí. Vše to naráží na nenávistné pocity snad stále ještě menšiny a iracionální strach většiny. Pak ještě stojí za připomenutí, že dospělí, kteří by případně přišli k nám, by nebyli jen příjemci sociální pomoci, ale po nějaké adaptaci i spolutvůrci ekonomických hodnot.

Nezavrhuji svou volbu pro Kellerův tým do Evropského parlamentu, rozumím obavám, které tlumočí, ale doporučuji ukázat křesťanskou nebo sekulárně humanistickou velkorysost a nějaký počet potřebných přijmout.