Petr Bittner ve svém před nedávnem publikovaném článku vytýká liberálně-multikulturnímu přístupu nedostatečnou důslednost při nakládání s islamofobními názory. Implicitně jde také o kritiku otevřeného formátu diskuse, který jsme se rozhodli nastavit v rámci iniciativy Česko vítá uprchlíky. Na zmíněný článek věcně reagovala ve svém příspěvku Saša Uhlová. Považujeme však za klíčové nabídnout hlubší úvahu na téma společenského tabu a možné účinnosti ostrakizování islamofobních postojů.

Bezpochyby nalezneme řadu názorů, které jsou převážnou většinou české společnosti považovány za natolik nepřijatelné, že se jejich zastáncům dostává zaslouženého a v zásadě celospolečenského odsudku. Mezi ně patří popírání holocaustu či otevřený antisemitismus, do menší míry také například prosazování vyhlazení romského obyvatelstva nebo otevřená adorace současného ruského režimu.

Pojmovým znakem těchto názorů je jejich relativně řídká společenská rozšířenost. Jejich zastánci jsou buď označováni za extremisty, se kterými se nemluví a/nebo jde o podivíny, kteří jsou spíše pro smích. Společenská ostrakizace pravděpodobně nepovede ke změně postojů těchto lidí, ale alespoň může odradit jejich možné následovníky. Je ji tak možné považovat za součást imunitního systému demokratického režimu, včetně příslušné — ač nezbytně úzce pojaté — trestněprávní roviny.

Z Bittnerova článku vyplývá, že autor by obdobně nakládal s postoji islamofobními. Přitom otevřeně kritizuje liberálně-multikulturní přístup, který je dle jeho soudu postižen „diskusním fetišismem“. Jeho výrok „s islamofobem se nediskutuje“ je sympatický svojí kategoričností.

Chybí však argumenty přesvědčivě dokazující, že řešením nezdravého českého vztahu k islámu a muslimům je tabuizace všech lidí zastávajících celou škálu názorů, které pro jednoduchost označujeme za „islamofobní“. Především se totiž domníváme, že taková snaha nemůže být v současné situaci úspěšná. Důvody jsou nasnadě.

Na prvním místě je důležité si uvědomit, že islamofobní názory dnes již nejsou společensky marginálními. Iniciativa Islám v ČR nechceme (IvČRN) má na Facebooku přes devadesát tisíc fanoušků — to je pro srovnání sedmkrát více, než likuje Amnesty International ČR a téměř tolik, kolik mají nejpopulárnější politické strany. Za takto rozšířenou kritikou Islámu stojí mimo jiné nepochybně skutečnost, že většina českých občanů a občanek žádného muslima osobně nikdy nepoznala.

Aktuální mezinárodní kontext a jeho mediální obraz pak situaci nezlepšují, když jen posilují hysterické reakce založené na pocitu strachu a ohrožení. Mezi fanoušky IvČRN tak nalezneme nejen lidi zcela vyšinuté a tradiční zastánce extremistických pozic (tedy ty, se kterými se z obhajitelných důvodů „nemluví“), ale nepochybně také nejrůznější „slušné Čechy a Češky“ a dokonce i některé zmatené a vylekané pravdoláskaře.

Této situace umně využívají představitelé islamofobních iniciativ, když šíří nenávist k islámu prostřednictvím ve své podstatě pozitivních sdělení. Dobře zrežírovaného zmatení se jim podařilo dosáhnout na protidemonstraci k demonstraci za přijetí syrských uprchlíků v Praze 18. prosince. Fotku jejich transparentu „Mír dětem celého světa - Islám je zlo“ dokonce nevědomky převzala ČTK jako titulku ke své zprávě.

A například iniciativa IvČRN za pomoc syrským křesťanům (kteří jsou bez dalšího jako skupina označování za „nejohroženější“) může na širší veřejnost přes svůj otevřeně diskriminační charakter působit přímo sympaticky.

Generální distanc od všech těchto skutečností předpokládá rezignaci na možnost vstupovat do veřejné diskuse a demaskovat zde zvrácenou logiku uvedených tvrzení. Není pochyb o tom, že mnoho lidí s výrazně islamofobními názory svými argumenty nepřesvědčíme. 

↗

Je dokonce možné, že některé, slovy Petra Bittnera, zanecháme „v pozici jakéhosi disidenta, proti němuž se spikli sluníčkoví lidé“. Zůstává ale velkou otázkou, na čem autor staví své přesvědčení, že odmítnutí se s nimi vůbec bavit vyvolá v adresátech pocity odlišné. Označování lidí za islamofoby jejich přístup rozhodně nezmění.

Bittner v rétorické zkratce zapomíná, že islamofobní postoje nabývají různých forem a intenzity a že řady jejich zastánců prochází napříč společenskými skupinami. Nejde tedy jen o jakési deprivované polointeligenty, jak se snaží čtenáři naznačit. Plošná tabuizace nepřipadá za současné situace v úvahu.

Mnoho následovníků IvČRN nejsou tvrdí ideologové, ale zkrátka lidé, kteří mají strach a chtějí mu dát průchod. Těm je třeba ukázat, že zde existuje názorová opozice a nabídnout jim přístupné protiargumenty. To znamená — vést s nimi diskusi. Možná je diskuse liberálně-multikulturním fetišem. Prostředkem legitimizace islamofobních názorů v české společnosti je však spíše než přítomnost otevřené diskuze právě její absence.

Autoři jsou zakladateli iniciativy Česko vítá uprchlíky