O lidských právech jsme mohli v posledních týdnech, ba i měsících, slyšet ledacos. Česká republika že opouští prosazování lidských práv v zahraniční politice, prodali jsme lidská práva za byznys, lidská práva byla tradicí České republiky a my se této tradice vzdáváme. Případně opouštíme havlovské dědictví, Havlův odkaz, který nám ve světě sjednával dobré jméno a respekt.

Ano, čeští představitelé vcelku tradičně mluvívali na zahraničních cestách a návštěvách o lidských právech. Zvykli jsme si na to, stalo se to součástí běžné agendy. Jenže mezitím, od počátku Havlovy státnické role, se také naší zemí prohnalo pětadvacet let nových, nejmladších dějin a v nich se také ledacos stalo.

Lidská práva, jak jsme o nich uvažovali a jak někteří z nás za ně ve střetu s vládnoucí mocí zápasili v sedmdesátých a osmdesátých letech, se stala součástí historického kontextu a pomalu, ale trvale vyprchávala z reality nové doby.

↗

Busta Václava Havla odhalená na začátku týdne ve Washingtonu. Foto archiv amerického Kongresu

Věrohodnost, s níž Václav Havel jezdíval po světě a zdůrazňoval potřebu dodržování lidských práv, byla ve své době samozřejmá. Václav Havel obětoval myšlence lidských práv mnohé ze svých životních ambicí. Prosazování nedělitelnosti a všeobecnosti, všeplatnosti i svrchované individuální hodnoty lidských práv bylo páteří velké části jeho životního příběhu, jeho ústřední hodnotou, které také přinesl velkou osobní oběť. Mohl žít jiný příběh. Neváhal však brát vážně výzvy a hodnoty, riskovat a poté i přetrpět několikaleté věznění.

Připomeňme, že byl ke čtyřem a půl letům vězení odsouzen za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, tedy za konkrétní činnost ve prospěch pronásledovaných. Málokterý světový státník byl obdobně předurčen k takové misi, jakou ve vztahu k lidským právům vykonával prezident Václav Havel. Každý mu téma lidských práv v devadesátých letech věřil, protože to bylo jeho životní, osobně osvědčené téma. Mužům odvahy, mužům s velkým osudem, naslouchají i neodvážní, i když pak konávají po svém.

Jeden Havel by samozřejmě nestačil. Zápas o lidská práva v sedmdesátých a osmdesátých letech, Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, osobnosti jako Jaroslav Šabata, Jiří Dienstbier, Petr Uhl, Václav Benda, Dana Němcová, Rudolf Battěk, Ján Čarnogurský a mnoho dalších, ti všichni, ještě v roli těch bezmocných, pomáhali vytvořit důvěru k polistopadovému Československu, přenesenou později z velké části i na Českou republiku.

Pomáhali vytvářet věrohodnost státnických slov o lidských právech. Jestliže někdejší politický vězeň říká v daleké zemi, že lidská práva jsou důležitá, nikoho nepoučuje. Jen přenáší osobní zkušenost, část věrohodnosti svého osobního příběhu, část dějinné zkušenosti své země.

Kdo ale může rozumně uvěřit našim státním představitelům posledních let, tedy větší části z nich, mluví-li o lidských právech? Mluvit o nich můžou, ale všichni vědí, že je to jen krasopisné téma, jedna z odrážek v podkladových dokumentech k jednání. Málokdo z vrcholových českých politiků posledních deseti let může mluvit o lidských právech jako o tématu, za něž osobně ručí.

Tak jaképak povzdechy nad tím, že jsme opustili politiku lidských práv! Tu jsme — v rámci naší země — opustili už dávno. V úprku ekonomů před právníky, v zanedbané sociální vnímavosti, v prioritě šetřících čísel nad skutečnými lidskými osudy.

A v našem působení v zahraničí? V něm se lidská práva stala součástí našich vnitřních politických střetů a pletich. Skutečný obsah se vytratil s tím, jak se vytratily standardy lidských práv, jak se politizovala humanitární témata, jak se užívání pojmu lidských práv začalo spojovat se vztahem k některým státům, zatímco u jiných se umí omluvit všechno.

Problém uvěřitelnosti

Jistěže jsem pro prosazování lidských práv ve světě. Z vlastní zkušenosti vím, jakou cenu má pro pronásledované morální podpora ze zahraničí, jak vědomí solidarity blízkých i vzdálených lidí ulehčuje snášení nekonečných dnů za mřížemi.

V naprosté většině případů však nešlo o podporu států, nýbrž o podporu ze strany občanských iniciativ, aktivistů a nadšenců, kulturních tvůrců, humanitárních sdružení, křesťanských společenství, mírových sdružení či kolegů politických vězňů či odpůrců režimů z jiných zemí, v nichž útlak byl popisem všedního dne. Každá taková iniciativa — čím konkrétnější a adresnější, tím lepší — je nesmírně cenná a opravdu pomáhá, protože žádné diktatuře není po chuti, mluví-li se o příkoří, které páchá na vlastních občanech.

Ale nepodceňujme ani diktatury, ani jejich vězně či jinak pronásledované. Každý snadno pozná, o co jde — zda o pokrytectví určené spíše domů, do vlastních mediálních prezentací, nebo jestli jde o skutečný podíl na civilizačním zápase o hodnoty, za které stojí za to usilovat, přestože je nutné za jejich prosazování leckdy také osobně a bolestivě trpět.

Mluvit o lidských právech je přece jen něco jiného, než mluvit o možnosti dodávek klikových hřídelí. Každý se rád podívá, z jakého materiálu naše slova o lidských právech jsou, z jakého dvorku naše lidskoprávní rétorika pochází.

Co najdeme na tom našem? Dva milióny lidí pod útiskem nespravedlivých exekucí, které rozdělují společnost pod záminkou dluhů, které se dají řešit civilizovaně a mnohem účinněji bez zbídačování celých společenských vrstev. Najdeme na něm diskriminovanou romskou menšinu a trpěný nárůst rasově motivovaného extremismu.

Najdeme na něm prudce se rozmáhající bezdomovectví bez naděje na návrat k běžnému životu, k tomu volební kampaně postavené na oživlé středověké myšlence vyhánění těch nejchudších z měst, najdeme na něm nestydatý obchod s bídou v — nadneseně řečeno — ubytovnách. Najdeme na něm vězeňský systém vyrábějící trvalé delikventy, kteří po propuštění na svobodu nemají šanci nalézt zaměstnání a jejich nejsnazší možnou cestou je tak návrat ke zločinu a zpět do věznic.

Najdeme na něm liknavý a kdečím prorostlý justiční systém, který už jen svým poplatkovým nastavením ztěžuje chudým přístup ke spravedlnosti. Najdeme na něm agresivní pojetí pracovního trhu, který desítkám tisíc lidí neumožňuje prostou obživu, ačkoliv dennodenně usilovně pracují.

Najdeme na něm mafie vysávající zdravotnictví předraženými zakázkami, samosprávné mafie umožňující přes stavební a jiné zakázky vyžírat rozpočty obcí a měst. Najdeme na něm libovolné množství vrcholných politiků, kteří ochotně řeknou, že neplatit daně je normální a že se to tak prostě dělá.

Najdeme na něm urážlivé a agresivní verbální útoky a odsudky vůči veřejné ochránkyni práv za to, že dvěma somálským dívkám nebyla ochotná upřít samozřejmé a nezpochybnitelné právo na nošení šátku ve škole. Vůči ženě, která jako málokdo jiný v této zemi byla myšlence lidských práv věrná za všech okolností, i za takových, které by položily většinu slovních siláků a zákopových hrdinů, kteří si na ni dovolují.

Už slyším ty hlasy, že právě tohle do lidských práv nepatří, že ti a oni si za všechno můžou sami, že dluhy se přece musejí platit, že Romové blem blem, však to známe. Že komu se nelíbí nízká mzda, ať jde pracovat jinam.

Plus něco o právu na život v bídě, neboli že mnozí bezdomovci jsou na ulici dobrovolně, jak tvrdívají bezstarostní bohatší, kteří jim ještě dojemně radí, ať se víc snaží. Plus něco o korupci jako nutném průvodním jevu demokratické společnosti. Plus něco o dvou šátcích jako o hrozbě a zárodku islámského státu. Ano, udivuje mě to, ale říkat takové věci se na našem dvorku považuje téměř za normální.

Svět, a nejen ten evropský, je naštěstí většinou už trochu jinde. Mnozí, ba většina občanů žije lépe než před pětadvaceti lety, v řadě ohledů i mnohem lépe. Tento očividný fakt ale nesmí zastírat věci, které v pořádku nejsou. Kvalitu života a lidská práva je třeba hodnotit měřítkem těch nejslabších, těch, kteří stojí na okraji.

Těch, pro které je základní životní jistota jen vzdáleným životním snem. A takových není u nás málo.

Demokracie je tak trochu jako řetěz — je tak silná, jak silný je její nejslabší článek.

↗

Karel Schwarzenberg na akci organizace Přátelé Jemenu v Londýně. Foto FaC Office, flickr.com

Cesta k nápravě