Česká zahraniční politika upadala posledních několik let do stále hlubší krize. Ministerští úředníci a diplomaté prováděli spíše udržovací politiku snad ve snaze udržet standardy mezinárodní diplomacie na důstojné úrovni. Politici neprojevili mnoho snahy jim situaci ulehčit, či do ní vnést alespoň náznak strategie, která by naší zahraniční politiku povznesla, a dostala ji na patřičnou pozici.

Ideologizace lidských práv

O ideologizaci „lidsko-právní agendy a vývozu demokracie“ psal již na našich stránkách Petr Drulák. Redukcionistické pojetí lidských práv, zúžené naší dosavadní politickou reprezentací na několik bodů podporujících některé politické svobody a neomezené právo na vlastnictví, zcela znevěrohodňuje naši politiku na mezinárodních fórech. Bohužel to nestaví do poněkud směšného světla jen naše diplomaty, kteří mají za úkol tuto politiku prezentovat, ale odráží se to i ve vnímání práce občanských struktur a podnikatelského sektoru.

Lidská práva v jejich neredukované podobě obsažené ve Všeobecné deklaraci lidských práv jsou dnes základem diskuse o budoucnosti mezinárodní politiky. Navíc bychom měli reflektovat i rozšířený pohled na lidsko-právní agendu, jak ji můžeme sledovat v kontinentálních chartách lidských práv. Především se jedná o vyšší zaměření na skupinová práva a odpovědnost jednotlivců vůči komunitám a naopak.

Naše zkušenost s diktaturami, autoritativními režimy a problémy demokratizační a ekonomické transformace tu nepochybně budou hrát důležitou roli. Musí ovšem být vnímány jako skutečná reflexe negativ a pozitiv, z níž lze čerpat poučení. Nikoli sloužit s tou či onou nálepkou k prosazování jednostranných zájmů a ideologií.

Jako jedna z nejrozvinutějších a nejbohatších zemí planety se nemůžeme zříci naší globální odpovědnosti. Výmluva, že jsme malá země, neobstojí. I menší a chudší státy se dokážou v mezinárodní politice profilovat mnohem lépe než my. Nemusíme jen vzhlížet k zemím Skandinávie a Beneluxu. Naše zahraniční politika zaostává i za mnoha rozvojovými zeměmi Afriky a Latinské Ameriky.

Dvě strany ekonomické diplomacie

Nepochybně důležitým bodem je také tzv. ekonomická diplomacie. Naneštěstí si pod ní lze představit velmi různé věci. Mnozí ji vidí jako podporu českého průmyslu a exportu. Je ovšem otázkou, proč by daňoví poplatníci, mnohdy majitelé či zaměstnanci konkurenčních firem, měli přispívat na výběrovou dotační podpůrnou politiku vybraných podniků spřátelených tu s prezidentem, tu s vládnoucími stranami.

↗

Ekonomická diplomacie však může mít i podobu pozitivní a výhodnou pro většinu. Především jde o nastavení mezinárodních pravidel tak, aby umožnila férovou soutěž, či ještě lépe spolupráci, mezi jednotlivými zeměmi. Správná ekonomická politika by měla především zabránit zneužívání síly nadnárodních společností. Už jen tím bychom dokázali zajistit dostatek slušné práce v rozvojových zemích a zabránit odlivu kapitálu a práce mimo země vyspělé.

Ale i tady Česká republika selhává a vystupuje proti vlastním občanům. Současné dohody o volném obchodu mezi USA a EU jsou celé koncipovány jako jedna velká ochranářská a dotační politika pro nadnárodní kapitál a míří proti zaměstnancům i proti středním a malým podnikům.

Kritická vstřícnost k EU

A tím se dostáváme i k evropské politice, která musí být aktivní, zaměřená na vyrovnaný rozvoj všech regionů a orientovaná na lidi, nikoli na kapitál. Znamená to, že ani euro-optimisté nemohou nekriticky přijímat všechna rozhodnutí přicházející z Rady či z Komise. Za odstrašující příklady špatných rozhodnutí bych uvedl euro-plus, pakt stability či již zmíněnou smlouva o volném obchodu.

Vnímat politiku EU kriticky neznamená odmítat koncept sjednocené Evropy. Naopak. Bez kritiky a jasné ekonomické i správní koncepce, bez sociální spravedlnosti nemůžeme očekávat širší podporu této myšlenky. A upadající popularita Evropské unie je toho výstražným dokladem.