Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět?

Petr Drulák

Politika lidských práv, která tradičně patří k naší zahraniční politice, bude vždy selektivní. Mělo by ale být zřejmé, že není a nechce být ani nástrojem mocenských cílů, ani klackem bohatých proti chudým, ani novým křižáckým tažením.

Lidská práva tradičně patřila k výrazným tématům československé a české zahraniční politiky po roce 1989. Podpora lidských práv patří k velkým politickým myšlenkám, které dokáží propojit základní principiální stanovisko s hmatatelnými praktickými přínosy. Jinými slovy, podporovat lidská práva je správné i užitečné.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Správné z důvodů naší přirozené lidskosti, která se bouří, pokud jiní lidé v bídě, ponížení a zoufalství ztrácejí svoji důstojnost. Užitečné proto, že svět, který vytváří bědné, ponížené a zoufalé, není bezpečný ani pro ty, kteří se v něm dokáží pohodlně zařídit. Bída těch druhých je bude vždy ohrožovat. Je proto škoda, že naše zahraniční politika brala lidská práva tak často za špatný konec.

Antikomunismus a lidskoprávní atlantismus

Naše politika vycházela z antikomunismu a profilovala se vyvíjením vnějšího tlaku vůči režimům, které byly tak či ona spojovány s poměry v předlistopadovém Československu. Její výkladní skříní byla částečně úspěšná snaha o diplomatickou izolaci režimu na Kubě a podpora tamních disidentů. Co je na tom špatného?

Na humanitární podpoře disidentům jistě nic závadného není, ba právě naopak. Česká politika i některými dalšími kroky a konkrétními projekty často zmírňovala lidské utrpení s výsledky, za něž se nemusíme stydět.

Trpěla však pochybnou legitimitou a klesající efektivitou. Za pochybnou legitimitu může její úzké a negativně vymezené normativní východisko v podobě antikomunismu. Jistě je na místě se stavět proti zločinům komunismu, byť komunismus mimo Evropu může znamenat něco jiného u nás.

Ale skutečný humanismus se staví rovněž proti zločinům a excesům jiných ideologií a politických režimů. Politice založené na jednostranném, antikomunistickém „humanismu“ hrozí, že bude vnímána jako účelová a ztratí svoji věrohodnost v očích druhých.

To se stalo i české politice lidských práv namířené proti státům, které byly současně trnem v oku USA. Lze mluvit o českém lidskoprávním atlantismu. Tato orientace vyplývala jak z domácího antikomunismu, tak i ze související snahy budovat prostřednictvím společného pojetí lidských práv zvláštní vztah s USA.

Atlantický motiv sice nebyl tak výlučný, jak si představovali ti zahraniční pozorovatelé, kteří vnímali českou politiku pouze jako zištný příspěvek do americké reálpolitiky, ale spolu s antikomunismem zásadně oslabil mezinárodní věrohodnost českého pojetí lidských práv. 

Dále ji podkopaly další souvislosti českého atlantismu — krajní podezřívavost vůči Rusku a Číně (vyplývající z antikomunismu) a mlčení k porušování lidských práv ze strany spojenců. 

Zlatý věk lidskoprávního atlantismu je spojen s působením Václava Havla ve funkci prezidenta. Jeho charismatická osobnost alespoň navenek zdánlivě překonává vnitřní rozpory lidskoprávního atlantismu, ale po jeho odchodu z Hradu se ukazuje naivita havlovského pojetí a lidská práva se z atlantismu vytrácejí.

S Bushovou „válkou“ proti terorismu a projektem amerického radaru získává český atlantismus načas nový obsah, který však s lidskými právy příliš společného nemá už ani navenek.

Nejen že politika lidských práv ztrácí svoji vnější legitimitu, ale přichází i o tu vnitřní. Zatímco ještě koncem devadesátých let byl antikomunismus výrazným tématem, které politicky oslovovalo podstatnou část společnosti, dnes už se jedná o zcela okrajovou záležitost. Poslední pokusy české pravice mobilizovat proti komunistům či kryptokomunistům opakovaně vyzněly naprázdno vedle politicky úspěšných kampaní proti korupci či za sociální jistoty.

S vaničkou antikomunismu pak vyléváme i zahraniční politiku lidských práv. Diskuse o globální dimenzi české zahraniční politiky se pak v poslední době omezuje pouze na ekonomickou diplomacii. To je škoda. České globální působení se přirozeně neobejde bez ekonomické diplomacie, právě tak ale potřebuje aktivní multilaterální politiku, zejména v OSN, a politiku lidských práv.

Realistické snění

Českou zahraniční politiku lidských práv nelze založit na návratu k havlovskému pojetí. Způsob, jakým se dnes někteří politici, aktivisté či podnikatelé hlásí k Václavu Havlovi, připomíná fetišizaci, která není hodna jeho odkazu. Tato velká postava české politiky si zaslouží uznání za svoji činnost v disentu, během sametové revoluce a ve svém působení československého prezidenta.

Jeho význam však rovněž vyžaduje, abychom se s ním kriticky vyrovnali tím, že poukážeme na jeho slepá místa a selhání. K nim patří oblast mezinárodních vztahů a zahraniční politiky. Havel jim nerozuměl. Jako disident se jimi intelektuálně nezabýval a jako prezident spoléhal pouze na své morální zaujetí a na rady svých spolupracovníků.

Svůj přístup k mezinárodní politice předznamenává v eseji Anatomie jedné zdrženlivosti z poloviny osmdesátých let, v němž vysvětluje zásadní neporozumění mezi západními levicovými aktivisty a východními disidenty. Mírové aktivisty varuje před appeasementem a „kapitulací před zlem“.

Vyčítá jim slepotu vůči sovětské válce v Afghánistánu a připomíná, že mír je ohrožován především potlačováním lidských práv. Tato do určité míry oprávněná kritika však kulhá politickou slepotou svého autora.

Havel identifikuje lidská práva pouze s občanskými právy zajišťujícími kontrolu politické moci. Svoji kritiku staví na morálních argumentech, které jsou z hlediska politické praxe buď nesprávné, neboť empiricky neplatí („svévole vnitřní přerůstá i ve svévoli vnější“, „zrušení soutěže o moc umožňuje jakékoliv zbrojení“), nebo nepoužitelné, neboť zpochybňují politiku jako takovou („nedůvěryhodnost v něčem vyvolává obavy z nedůvěryhodnosti ve všem“, stát, který lže vlastním obyvatelům, lže i ostatním státům).

Tento naivní přístup snad měl své místo v bipolárním světě osmdesátých let. Dával morální sílu těžce zkoušeným disidentům a americká zahraniční politika ho mohla využít k podrývání pozic komunistických vlád.

Po roce 1989 však působí nemístně agresivně a kontraproduktivně, zejména když ho Havel se všemi vnitřními rozpory absolutizoval do neokonzervativní podoby globálního boje za politickou svobodu pod vedením USA. Zde skutečně není k čemu se vracet a nač navazovat.

Zahraniční politika lidských práv se však může opřít o hlubší tradici českého humanismu, jejímž nejvýraznějším novodobým představitelem byl Masaryk. Masaryk považoval humanitu za základní linii českých dějin, jejíž konkrétní vyjádření závisí na historických podmínkách. Sám v období konce 19. a počátku 20. století chápal humanitu jako demokracii, národní sebeurčení a sociální spravedlnost.

Vymezoval ji tedy pozitivně a široce. Nedefinoval ji negativně jako anti-monarchismus či anti-katolictví, jakkoli se proti obojímu vymezoval, a neomezoval ji pouze na národ, pouze na občanská práva či pouze na sociální otázku. Ovšem jako člověk své doby se na svět díval pouze z evropské perspektivy a nezápadní svět příliš neznal.

V soudobém českém myšlení o mezinárodní politice nalezneme ohlasy masarykovského humanismu především u Jiřího Dienstbiera, disidenta a diplomata. Lidským právům přikládal mimořádný význam jak v domácí, tak i v zahraniční politice. Přesto se zásadně rozcházel s lidskoprávním atlantismem.

Především měl smysl pro odlišnost perspektiv. Své Snění o Evropě začíná citátem, že svět „vypadá jinak z Vídně a jinak z Texasu“. Jeho nezápadní novinářská zkušenost z Indonézie mu pomáhala tuto odlišnost chápat hlouběji než většině západních politiků.

Smysl pro odlišnost perspektiv a kulturních kontextů ho však nevedl k závěru, že vše je relativní a že o žádných lidských právech se tudíž ani nedá mluvit. Vycházel z nevyhnutelnosti napětí mezi univerzalismem a perspektivismem.

Na sklonku svého života varoval, že lidská práva nelze prosazovat násilím a že pokud Evropané nerespektují zvyklosti a tradice jiných kultur, budou vyvolávat odpor k jednání chápanému jako „nový kolonialismus“. Litoval, že tím mohou jen oslabit „prosazování těch práv, která jsou univerzální.

Jako bývalý disident si byl vědom významu občanských práv, to mu však nebránilo uznávat význam práv sociálních, za jejichž zanedbávání kritizoval ekonomický liberalismus. USA znal a respektoval, považoval se za přítele Američanů. Odmítal však jejich agresivní moralismus.

Kritizoval Reagana s jeho rétorikou „říše zla“, Clintonovu válku proti Jugoslávii i války Bushe mladšího. Snil o lidštějším světě, ale jeho humanistické snění se opíralo o hlubokou znalost politické reality.

Cesta dialogu

Dienstbierovo snění nabízí lepší základ pro obnovu zahraniční politiky lidských práv než návrat k Havlově naivitě. Vyžaduje pojmout lidská práva šířeji než jen jako práva občanská, měla by rovněž zahrnovat práva sociální a environmentální. Pro několik miliard lidí je stále důležitější osvobození od hladu než svoboda politického projevu. V tomto ohledu si politika lidských práv podává ruku s rozvojovou spoluprací a měla by s ní být v úzkém kontaktu.

Podpora takto široce pojatých lidských práv nemůže vycházet pouze z toho, že si sami určíme, jaká práva považujeme za důležitá a budeme se je snažit u druhých prosazovat. Naše představy mohou být pouze východiskem, s nímž vstoupíme do dialogu se společností, jíž chceme pomoci. Dialogu, který povede ke společné identifikaci priorit a prostředků k jejich dosažení.

V tomto ohledu se lze poučit z úspěšných přístupů k rozvojové spolupráci. V centru nového přístupu by neměla být doktrína, nýbrž člověk. Nikoliv univerzalizující představa o lidských právech, která se opírá pouze o naši západní zkušenost, nýbrž konkrétní potřeba, kterou se v daných kulturních podmínkách projevuje široce sdílená představa o lidskosti.

Politika bude nutně selektivní, některým zemím a tématům se bude věnovat více, některým méně a jiným se nebude věnovat vůbec. Výběr zemí a témat by však měl být natolik vyvážený, aby bylo zcela zřejmé, že politika lidských práv není a nechce být ani nástrojem mocenských cílů, ani klackem bohatých proti chudým, ani novým křižáckým tažením.

Patří k tomu také schopnost diskutovat o lidských právech s našimi přáteli a spojenci. Přátelsky je upozorňovat na jejich kroky, které považujeme za sporné, a přátelsky přijímat, pokud naopak poukáží na problémy u nás. Tedy přesně naopak, než když jsme si před lety dlouho nevšímali problematických stránek Bushovy války proti terorismu a s rozhněvanou kritikou jsme přišli až poté, co americký Kongres upozornil na těžkou situaci našich Romů.

Realistickým sněním je možné založit politiku, která zachytí lidská práva v jejich šíři a odlišnosti perspektiv a která nebude vnímána jako klacek Západu. Taková politika lidských práv by umožnila navázat na naši humanistickou tradici i na praktické projekty, jimiž Česko v minulosti pomáhalo.

    Diskuse
    MF
    January 13, 2014 v 11.46
    Velice dobré, že se autor pokouší bořit havlovský kult.
    Očekávám ale, že mu to jen tak neprojde, a nemálo lidí se na něj sesype
    January 13, 2014 v 19.12
    Děkuji
    za rozlišení Havlovy a Dienstbierovy politiky. Intuitivně jsem to tak vnímala a ráda to teď vidím podložené důvody. Vynikající příspěvek, ale nemyslím, že něco boří, pane Franku, spíš vyjasňuje, osvětluje.
    DV
    January 13, 2014 v 20.44
    To není boření, ale tvoření
    "Tohle má být boření havlovskýho kultu!? "Tato velká postava české politiky si zaslouží uznání za svoji činnost v disentu, během sametové revoluce a ve svém působení československého prezidenta."
    PM
    January 13, 2014 v 21.4
    Čtu to jako pokus o
    vlídnou kritiku té části politickospolečenských postojů V. Havla, způsobených jeho hlubokou znalostí politické reality.
    A tou realitou byla v té době aktivní podpora dominance neoliberání doktríny - u nás klausismu.
    JV
    January 13, 2014 v 22.8
    Pár postřehů na doplnění
    Moc pěkný článek. Přesto by bylo dobré dodat pár aspektů, na něž možná autorovi nezbylo místo a které bychom si měli připomenout.

    1) Sen o dobrém a spravedlivém Západě (na prvním místě USA) jsme tu snili mnozí. Z těch z nás, kteří jsme za normalizace obdivovali Václava Havla, asi skoro všichni.

    2) Západ z dob normalizace nebyl zdaleka ještě Západem éry globalizace a s ní spojené demontáže sociálního státu. Nebyl to tehdy ještě kasinový kapitalismus.

    3) Havel byl, podobně jako Lech Walesa, Dalajláma, Solženicyn, Sacharov nebo i Jan Pavel II., jistou ikonou, se kterou se západní politici rádi ukazovali. Vyráběli si tak image ochránců utištěných a bojovníků za tzv. lidská práva, ačkoliv už tehdy oddaně sloužili korporacím.

    Nejpodstatnější se mi ale zdá pohled na uvedenou problematiku z hlediska sociální otázky.

    1) Lidská práva, jakkoliv mohou být různě definována, jsou nemyslitelná bez práv sociálních. Při vší nepřijatelnosti komunismu je třeba přiznat, že tato práva tu byla v míře docela široké zajištěna. To si tehdy asi jenom málokdo z nás uvědomoval. Pojem „sociální práva“ nebyl tehdy vůbec užíván (možná ani znám). U nás jsme sociální práva brali jako samozřejmost a proto nás vůbec nenapadlo, že by to na vyspělém Západě samozřejmost být neměla. Protože komunisté díky svým zločinům z let padesátých a zradou z r.1968 ztratili veškerou důvěryhodnost, jejich varováním nikdo nevěřil. Nevěřili ani sami sobě.

    2) Mohlo by se zdát, že o sociální práva nás připravili kapitalisté vlivem globalizace nebo naši lidé, kteří nekriticky nadbíhali USA, snad i Václav Havel. Také by se mohlo zdát, že
    komunisté byli tou hlavní silou, která ze zásady trvala na sociálních právech. Tak to ovšem nebylo. Byli to právě komunisté, zejména komunisté druhého sledu, na které nebylo tolik vidět (náměstci, komunisté ze zahraničního obchodu, lidé z prognostického ústavu, komunisté z bankovnictví) a přirozeně také nekomunisté, kteří ale díky dobře postaveným komunistickým ochráncům měli dobré bydlo a jezdili si na Západ. Ano tito lidé především a nikoliv disidenti u nás prosazovali bezohledný kapitalismus bez
    přívlastků. J.Dienstbier st. je velmi trefně nazval pravicovými komunisty. To bylo naprosto přesné.

    3) Jistěže mohl a měl Václav Havel rozpoznat výměnu tzv. lidských práv - jak jsme jim za normalizace rozuměli (tj. svoboda vyjadřování, svoboda cestování, svoboda tisku) – za
    práva sociální – jak jsme jim nerozuměli a nepovažovali si jich. Jenže tehdy, když se právě o tomto rozhodovalo, což byl začátek devadesátých let, si toto nebezpečí neuvědomoval asi skoro nikdo. Později, asi tak kolem roku 1999, kdy už bylo dokonáno, věci byly jasné a fenomén Havel byl definitivně převálcován fenoménem Klaus, už byl Václav Havel slabý a věci šly evidentně kolem něho.

    Co se týče lidských práv a jejich postavení v české zahraniční politice, myslím si, že větší ambice nejsou na místě. Nejsou-li lidská práva, která jsou neodmyslitelně spjatá s právy sociálními, uplatňovaná doma (diskriminace Romů, rostoucí chudoba, bezdomovectví, platby ve zdravotnictví, ve školství), koho chceme poučovat? Kdo nás může brát vážně?

    Toto ovšem zcela jistě není stav, který by si býval Václav Havel přál. Otázkou je, jestli mu mohl zabránit. Vždyť všude ve východní Evropě to dopadlo stejně. Dodejme, že ani mimo Václava Havla se za dobu jeho působení v politice nenašla relevantní síla, která by rafinovanou výměnu sociálních práv za právo cestování a zcela jalovou svobodu vyjadřování rozpoznala a pokusila se cosi konat.

    S přáním všeho dobrého a s díky za výborný článek, Jiří Vyleťal.
    Pane Vyleťale, naprostý souhlas. Zvlášť ten postřeh o rafinované výměně sociálních práv za právo cestovat a jalovou svobodu vyjadřování. Ano, bohužel.
    MK
    January 13, 2014 v 22.51
    Pane Vyleťale,
    má smysl nazývat ony "pravicové komunisty" "pravicovými" a "komunisty"? Nebyli to prostě a jednoduše pokrytci?
    Se zbytkem vašeho příspěvku ovšem souhlasím.
    JV
    January 13, 2014 v 23.38
    Ano, má, pane Kolaříku
    Protože komunisté především v padesátých letech, ale i později, zcela fanaticky, bezohledně a krvavě prosazovali svoje vidění světa. Ani se nenamáhali definovat je jako levicové. Ve své podstatě ani levicové – především co do způsobu prosazování – nebylo. Vůbec totiž nešlo o nějaké rozvolnění přílišného autoritářství, jak je levicovost všeobecně chápána, ale o nesrovnatelně tužší despocii, než bylo carské samoděržaví.

    Česká pravice právě tuto bezohlednost, zaslepenost, fanatismus a absolutizaci moci (s opozicí se nebavíme, máme stoosmnáctkovou většinu; zákony pro nás výhodné prosadíme v nouzovém režimu; všechno vyřeší volný trh; vše se dá převést na peníze, atd.) okopírovala od komunistů. Ostatně všimněte si, že ti nejzapálenější pravičáci u nás byli buď někdejší komunisté, nebo svazáci, nebo čekatelé na vstup do KSČ. Nikdo z nich nebyl disident, nikdo z nich neseděl, o nikom z nich jste nikdy neslyšel ze Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky. Pozorujte také, že někdejší komunisté (myslím teď obyčejné komunisty, žádné nomenklaturní kádry) jsou velice často nadšení voliči pravice a nekritičtí obdivovatelé Václava Klause. Kdo myslíte, že byl pro komunity, kteří neměli dle vlastní ideologie většího nepřítele než naditého buržousta a většího spojence než byl svobodně smýšlející dělník, přijatelnější? Fanatik trhu a bezohledného kapitalismu Klaus nebo humanitní volnomyšlenkář Havel?

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    January 13, 2014 v 23.43
    Boření a tvoření kultu
    Tvoření kultu ve skutečném významu onoho slova předpokládá nekritické uctívání, vyjádření uznání je úplně jiný žánr. Pokud by někdo v článku, jenž KRITIZUJE základy konceptu bolívarské revoluce, napsal o Chávezovi: "Tato velká postava venezuelské politiky si zaslouží uznání za svoji činnost před prezidentskou kandidaturou, během dubnového puče, i za působení ve funkci venezuelského prezidenta," šlo by o tvoření kultu Huga Cháveze?
    MK
    January 13, 2014 v 23.47
    Pane Vyleťale,
    chápu kam míříte. Ale není právě ono rozhodování v rozporu s údajně svým světonázorem spíše ukázkou toho, že jim až tak vlastní nebyl? Čili jejich pokrytectví? Není onen fanatismus součástí masky? Nepřehánějí tito lidé právě proto, aby nikoho ani nenapadlo, že jim je to celé ukradené, a chtějí jen hřát svůj zadek?
    + Další komentáře