V Německu již brzy nastoupí nová vláda. Známe už její složení, priority i rozdělení rezortů. Soudě dle profilů lídrů a zveřejněného programu půjde o liberálnější a ekologičtější kabinet než všechny vlády Angely Merkelové za její šestnáctileté kancléřství. Hlavní ambicí tzv. semaforové trojkoalice bude rozsáhlá transformace energetiky, dopravy a částí průmyslu plus digitalizace státní správy.

V německých médiích se teď debatuje o tom, z čeho se bude ona modernizace platit, protože nová koalice si pod tlakem liberálů z FDP zakázala jak zavádění nových daní, tak i zvyšování těch současných. Jak mohla středolevicová většina v koalici něco takového dopustit a čeho všeho z programu se kvůli tomu zřekla, to zde rozebere za pár dní Kateřina Smejkalová.

Vzato obecně má ale nová německá vláda ještě jednu velkou, ba ještě větší neznámou — zahraniční politiku. Soudě dle vystupování menších koaličních stran v minulých letech by se měla změnit od základů. Soudě dle nastavení SPD o trochu. Vyjednaná koaliční smlouva přitom zavazuje spíše jen k symbolickým změnám. A ministerstvo zahraničí u toho dostanou největší kritikové dosavadní merkelovské praxe — němečtí Zelení.

Jde-li se po konkrétnostech: za prvé je tu Čína. Zelené, ale i liberály z FDP, doslova rozpaloval do běla způsob, jakým vlády Angely Merkelové s Pekingem jednaly. Obhájci merkelovského přístupu jej nazývali pragmatickým. Z pohledu kritiků šlo prostě o handl byznys za mlčení. Fakt, že se Merkelová a její ministři navíc tvářili, že otázku lidských práv neignorují, přičemž reálně nešli dál než ke kusým výrokům na tiskových konferencích, dráždili opozici snad nejvíce.

V praxi se tento střet projevoval u Zelených hlasitou podporou všeho, s čím se Čína zrovna potýkala: Tchaj-wanu, Ujgurů, odborářů, Tibetu nebo občanských aktivistů. Dokonce i nyní nastupující kancléř Olaf Scholz z SPD se musel před volbami potkat s hongkongskými demonstranty, aby si budoucí koaliční partnery uklidnil.