Hlavní neznámá u nové německé vlády? Zahraniční politika

Petr Jedlička

Dnešní debata ohledně nastupující vlády v Německu řeší zejména slíbenou energo-transformaci. Daleko více vyjasňování by si však zasloužily změny v diplomacii. Právě zde totiž sliby koaličních stran nejvíce narážejí na realitu.

Ministerstvo zahraničí povede v nové Scholzově vládě Annalena Baerbocková, volební lídryně a spolupředsedkyně německých Zelených. Foto Andreas Gebert, AFP

V Německu již brzy nastoupí nová vláda. Známe už její složení, priorityrozdělení rezortů. Soudě dle profilů lídrů a zveřejněného programu půjde o liberálnější a ekologičtější kabinet než všechny vlády Angely Merkelové za její šestnáctileté kancléřství. Hlavní ambicí tzv. semaforové trojkoalice bude rozsáhlá transformace energetiky, dopravy a částí průmyslu plus digitalizace státní správy.

V německých médiích se teď debatuje o tom, z čeho se bude ona modernizace platit, protože nová koalice si pod tlakem liberálů z FDP zakázala jak zavádění nových daní, tak i zvyšování těch současných. Jak mohla středolevicová většina v koalici něco takového dopustit a čeho všeho z programu se kvůli tomu zřekla, to zde rozebere za pár dní Kateřina Smejkalová.

Vzato obecně má ale nová německá vláda ještě jednu velkou, ba ještě větší neznámou — zahraniční politiku. Soudě dle vystupování menších koaličních stran v minulých letech by se měla změnit od základů. Soudě dle nastavení SPD o trochu. Vyjednaná koaliční smlouva přitom zavazuje spíše jen k symbolickým změnám. A ministerstvo zahraničí u toho dostanou největší kritikové dosavadní merkelovské praxe — němečtí Zelení.

Jde-li se po konkrétnostech: za prvé je tu Čína. Zelené, ale i liberály z FDP, doslova rozpaloval do běla způsob, jakým vlády Angely Merkelové s Pekingem jednaly. Obhájci merkelovského přístupu jej nazývali pragmatickým. Z pohledu kritiků šlo prostě o handl byznys za mlčení. Fakt, že se Merkelová a její ministři navíc tvářili, že otázku lidských práv neignorují, přičemž reálně nešli dál než ke kusým výrokům na tiskových konferencích, dráždili opozici snad nejvíce.

V praxi se tento střet projevoval u Zelených hlasitou podporou všeho, s čím se Čína zrovna potýkala: Tchaj-wanu, Ujgurů, odborářů, Tibetu nebo občanských aktivistů. Dokonce i nyní nastupující kancléř Olaf Scholz z SPD se musel před volbami potkat s hongkongskými demonstranty, aby si budoucí koaliční partnery uklidnil.

Nyní v koaliční smlouvě se Čína označuje za „strategického rivala“ Německa, jemuž chce nově vedená země čelit pod vlajkou EU a vůči němuž chce budovat „strategickou nezávislost.“ Zároveň ale nová vláda slibuje získat Peking pro další odzbrojovací dohodu START.

Za vlády Angely Merkelové přerostla Čína svým významem pro německý byznys USA. V současnosti do ní směřuje deset procent veškerého německého exportu. Těžko říct, jak si Zelení poradí s tímto hlavolamem — zvláště když vedle diplomacie budou řídit i ministerstvo hospodářství.

Nord Stream zamlčen, odzbrojení formalizováno

Za druhé je zde Rusko — něco podobného. Koaliční smlouva mluví o budování „stabilních vztahů,“ zároveň ale o působení na Rusko tak, „aby respektovalo občanské a demokratické svobody.“ Ruské vměšování do ukrajinských a běloruských záležitostí pak smlouva označuje přímo za „neakceptovatelné.“

Nicméně: má-li Německo zvládnout naplánovanou transformaci energetiky — a tedy skončit do méně než deseti let s uhlím i jádrem —, potřebuje plyn. Za Merkelové dostavělo společně s Ruskem plynovod Nord Stream 2. Zelení proti němu od počátku a soustavně brojili. Nyní je ovšem plynovod hotový a je krajně nepravděpodobné, že se nakonec nezprovozní.

Různí zástupci nastupující koalice mluví o kompromisu v podobě oddělení správy plynovodu a managementu vlastních plynových dodávek tak, aby Moskva nemohla Nord Stream 2 jednoduše zavřít. I k tomu bude však zapotřebí ruská vstřícnost a součinnost. Ve vlastní koaliční smlouvě byl pro jistotu tento bod úplně vynechán.

Potrubím plynovodu Nord Stream pod Baltským mořem proudí plyn už od slavnostního otevření v listopadu 2011. Nord Stream 2 má nyní přepravní kapacitu zdvojnásobit. Foto Kremlin.ru

Za třetí jsou zde otázky válečných konfliktů a jaderného odzbrojení — jedné z programových stálic Zelených. Smlouva hovoří o úsilí o svět bez jaderných zbraní, v konkrétních krocích si ale vystačí se zmíněným novým STARTem za čínské účasti a s přistoupením Německa ke Smlouvě o zákazu jaderných zbraní (TPNW) — ovšem jen v rámci pozorovatelského statusu.

Smlouva neřeší ani závazek dvě procenta na obranu v rámci NATO, který Zelení dlouhodobě odmítají, ani tzv. jaderné sdílení v rámci NATO. Severoatlantická aliance je pouze označena za „nenahraditelnou“ pro německou bezpečnost.

Vztahy s Francií, iliberální východ

Konečně za čtvrté, velké téma — EU. V našich končinách měly vlády Angely Merkelové pověst unijního motoru, ve skutečnosti ale fungovaly poněkud jinak. Na jedné straně tlumily střety mezi členskými státy (a to i včetně těch kolem Polska či Maďarska), na druhé straně však tlumily i další eventuality posunu integrace.

Zvláště patrně bylo toto působení za tzv. řecké dluhové krize, a pak po nástupu Emanuela Macrona ve Francii. Německé mlčení k Macronovým eu-plánům bylo tak důsledné, že zoufalý francouzský prezident zvažoval nakonec i reformu přes německou hlavu. Kolaps tzv. francouzsko-španělsko-holandské iniciativy přitom ukázal, že bez Berlína se v EU nic podstatnějšího nepohne.

Nastupující kancléř Scholz si to zjevně uvědomuje — již v prvním projevu po podpisu koaliční smlouvy uvedl, že míní německo-francouzský tandem obnovit. Jaká však bude realita? Závazek z koaliční smlouvy „posílit suverenitu Evropy“ znamená ve Francii něco jiného než v Německu. Zcela jiné jsou také představy o žádoucí přistěhovalecké politice — zvláště před francouzskými volbami.

Nová německá koalice slibuje akčnější zahraniční politiku celého unijního bloku, a dokonce zrušení práva veta členských států v této oblasti — což je v dnešních poměrech v EU takřka neprosaditelné. Konkrétně němečtí Zelení, kteří tedy teď budou řídit německou diplomacii, navíc dlouhodobě kritizují například právě zahraniční politiku Francie, která jde podle nich v mnoha ohledech (zejména v Africe) právě proti deklarované politice EU.

Zvláštní kapitolou jsou pak iliberální tendence v postkomunistických státech EU. Zde není jasný ani postoj nové německé diplomacie, ani to, kdo bude téma v nastupující vládě řešit. Sám Olaf Scholz na dotaz, jak si kancléřství s diplomacií podělí unijní záležitosti, na poslední tiskovce odpověděl, že unijní politiku musí v dnešní době řešit každý z rezortů…

Nikde není psáno, že Annalena Baerbocková řízení německé zahraniční politiky nezvládne nebo že skončí jako její někdejší předchůdce na ministerstvu i ve straně Joschka Fischer — s proraženým uším bubínkem po napadení protiválečným aktivistou. Čtení koaliční smlouvy a poslech výstupů odpovědných představitelů budí však více otázek, než dává odpovědí. Všechno tak bude nutné pečlivě krok po kroku sledovat.

Další informace:

advertisment