Domácí veřejná rozprava o důsledcích stažení vojsk Severoatlantické aliance z Afghánistánu a opětovném uchopení moci v zemi hnutím Tálibán je prozatím výrazně omezena na téma pomoci lidem, kteří v posledních bezmála dvaceti letech spolupracovali s Armádou České republiky a dalšími českými institucemi. Reflexe hlubších příčin nynější krize, která má potenciál destabilizovat velkou část jihozápadní Asie chybí.

Jak čeští politikové zpětně hodnotí vojenskou intervenci? Jaké ponaučení by si z ní měla vzít naše zahraniční politika? A jaké kroky by měla Česká republika učinit, aby zmírnila dopady škod?

Vláda Andreje Babiše (ANO) v prvních dnech po pádu Kábulu do rukou Tálibánu čelila kritice opozice kvůli pozdní, chaotické a nepřipravené reakci, a to zejména v otázce záchrany afghánských spolupracovníků české armády, ale i evakuace českých diplomatů. „Vláda ví roky o závazku, který byl za Českou republiku spojencům v Afghánistánu dán. Stejně jako ví měsíce o zhoršující se situaci. Co pro lidi, kterým byla slíbena pomoc udělala? Nic! Až pod tlakem a pozdě to dohání. A zatím tragicky,“ uvedl před šesti dny Marian Jurečka (KDU-ČSL). „Lidsky se mi hnusí, že se vláda z obavy o hlasy otáčí k Afgháncům v nouzi zády,“ dodala Markéta Pekarová Adamová (TOP 09).

V posledních dnech nicméně Babišův kabinet do Kábulu vyslal tři evakuační lety, které do České republiky mezi pondělím a středou přivezly sto pětadevadesát lidí. Vedle vojáků a zaměstnanců české ambasády v Kábulu — včetně tamějšího velvyslance Jiřího Balouna — se jednalo rovněž o afghánské tlumočníky s rodinami, nebo Afghánce s trvalým pobytem v České republice.

„I v evropském kontextu lze říct, že se nám podařilo v krátké době provést evakuaci včetně kompletního zastupitelského úřadu velmi rychle a efektivně, a to i v extrémně vyhrocených podmínkách, které v Kábulu panují,“ konstatoval v oficiálním prohlášení Černínský palác. Ministr zahraničních věcí Jakub Kulhánek (ČSSD) k tomu doplnil, že vláda původně pracovala se scénářem, který jí dával na evakuaci podstatně více času.

„Podle všech dostupných informací, včetně údajů zpravodajských služeb, jsme počítali s koncem září. [Minulou] sobotu se hovořilo i o konci září, kdy by se mohl Talibán dostat do Kábulu. To, že tam nakonec vpadnul již v pondělí, je jasným důkazem toho, jak dynamicky se situace vyvíjela. Nikdo na takový vývoj nebyl připraven,“ uvedl.

Poznamenal, že krizový štáb se věci v minulých dnech věnoval prakticky nepřetržitě. A ocenil práci, kterou čeští vojáci v Afghánistánu odvedli.

České organizace, jež se systematicky věnují pomoci uprchlíkům, nicméně opakovaně upozorňovaly, že na kábulském letišti stálé zůstávají lidé s vazbami na Českou republiky, kteří rovněž usilují o odchod z Afghánistánu, a vyzývaly Babišův kabinet, aby do Kábulu vypravil čtvrtý evakuační let. Premiér spolu s ministrem zahraničních věcí ovšem ve čtvrtek na společné tiskové konferenci oznámili, že další letadla do Afghánistu vláda vyslat neplánuje, ačkoli se nepodařilo kontaktovat všechny české spolupracovníky.

„My jsme zachránili všechny, které jsme zachránit chtěli,“ shrnul Babiš. „Česká republika se nemá za co stydět,“ dodal Baloun.

Vojenská intervence prý splnila účel. Jen ten odchod vojsk přišel brzo

Vedle zmíněné kritiky menšinové vlády politického hnutí ANO a ČSSD se čeští politikové — s několika málo výjimkami, například ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem (ČSSD) — k dalším otázkám, jež souvisejí s nezdarem vojenské intervence v Afghánistánu, nevyjadřují. Navzdory tomu, že všechny podobné operace vedené Spojenými státy americkými v války v Koreji skončily bez většího úspěchu, se většinově domnívají, že „válka proti mezinárodními terorismu“, která vyústila ve dvě dekády trvající vojenskou okupaci chudé asijské země, po níž ji přebírá totéž radikální islamistické hnutí, jaké ji vládlo předtím, měla své opodstatnění. Chybou podle českých politiků bylo naopak příliš brzké stažení spojeneckých armád.

„Stručně: Intervence měla smysl a odchod vojsk pokládám za chybu. Kdybychom nezasáhli, po celých dvacet let by Afghánistán pod vládou Talibánu představoval semeniště mezinárodního terorismu a ohrožoval západní svět. Vím, že je mise vnímána kriticky, ale zbrklé vyklizení pozic je ještě větší selháním,“ řekl Deníku Referendum europoslanec Jiří Pospíšil (TOP 09).

V zásadě totožně vojenskou operaci zhodnotil i předseda sněmovního zahraničního výboru Ondřej Veselý (ČSSD). „Chtěli jsme, aby Afghánistán nebyl základnou teroristů, toho jsme na dvacet let dosáhli. Odchod nás ale vrátil tam, kde jsme kdysi byli,“ uvedl pro Deník Referendum.

Přestože nikoliv vojenské angažmá samé, ale stažení vojsk označil za základní chybu i lídr koalice SPOLU Petr Fiala (ODS), jeho kolega z předvolební aliance, poslanec Jiří Mihola (KDU-ČSL) Deníku Referendum přiznal, že misi nelze pokládat za úspěšnou. „Jakkoliv chápu vyjádření amerického prezidenta, že naši vojáci nemohou bojovat tam, kde to místní vzdali, tak jde ve svém důsledku o operaci s velkým otazníkem,“ uvedl.

Podle Miholova názoru navíc opětovné uchopení moci Talibánem posílí hlasy proti podobným zásahům v budoucnosti. „Více lidí bude varovat, že případná intervence skončí se stejným výsledkem jako tahle,“ odhadl.

Jistý kritický odstup zaujal i poslanec František Navrkal (Piráti). „Ačkoli nechci z dramatického konce působení spojenců v Afghánistánu vyvozovat dalekosáhlé závěry, tak zpětně vzato postrádá smysl, abychom po dvaceti letech dosáhli toho, že se vlády nad zemi ujali ti lidé, proti nimž jsme tehdy zasáhli,“ řekl Deníku Referendum.

Navrkal nicméně usuzuje, že výsledek operace nepředstavuje pro českou zahraniční politiku žádné podstatné omezení, respektive varování. „Podíváme-li se na věc zeširoka, jiné operace skončily úspěšněji. A ani v případě Afghánistánu nakonec nelze říct, že jsme se vrátili do původního stavu,“ doplnil.

Krajně kritické postoje k válce v Afghánistánu v české debatě tak zastává jen KSČM. Výkonný výbor Ústředního výboru strany ostatně již před více než měsícem zveřejnil prohlášení, v němž konstatoval, že „to, co je prezentováno jako plánované stahování vojsk z válečné oblasti, je ve skutečnosti spíše nekoordinovaný úprk okupačních sil“.

Komunističtí politikové současně připomněli, že Američané „utíkají“ ze země před silami, které v minulosti sami financovali a vyzbrojili. A shrnuli, že „účet“ za intervenci je veskrze tragický, ať už jde o ztráty na životech, ekonomické škody nebo výslednou destabilizaci regionu, „kde je problémů více než dost“.

Obavy z další „migrační vlny“. O našem dluhu v rozvojové pomoci ale nikdo nemluví

Vedle výtek na adresu Severoatlantické aliance ve věci unáhleného stažení vojsk se čeští politikové shodují ještě v jedné věci: většinově očekávají, že nástup Talibánu přiměje tisíce lidí k odchodu ze země a nejen okolní státy, ale také celá Evropská unie se bude zakrátko potýkat s příchodem dalších uprchlíků. „Nemyslím, že migrační vlna bude stejně silná jako ta poslední, ale je třeba, abychom zareagovali včas. Musíme pomoci zejména zemím, které s Afghánistánem sousedí. Budovat kapacity, vytvářet zázemí. V opačném případě se vydají dále do Evropy. Bude to něco stát, ale nic jiného nám nezbývá,“ odhadl Pospíšil.

„Země, jež se podílely na intervenci a nesou tedy za stávající situaci zvýšenou odpovědnost — včetně České republiky — musejí být proaktivní. Přijímat ty, například novináře, aktivisty nebo veřejně činné ženy, kteří mají nárok na mezinárodní ochranu a u nichž se lze vážně obávat, že budou Talibánem perzekuovaní. A současně pomáhat na místě,“ navázal Navrkal.

Členové sněmovního zahraničního výboru Mihola s Veselým navíc vyjádřili obavu, že početnější migrace z Afghánistánu a sousedních oblastí ještě více podnítí nacionalistické vášně, z nichž budou politicky těžit nejrůznější populistická hnutí napříč celou Evropskou unií.

V kontextu zmiňované intenzivnější a účinnější „pomocí na místě“ je nicméně nezbytné připomenout, že objemy finančních prostředků, které Česká republika na podobné aktivity vynakládá jsou velmi nízké. Nejenže patří k nejnižším v celé Evropské unii, ale zároveň ani zdaleka neodpovídají jejím mezinárodním závazkům a vlastním strategickým dokumentům.

Například rozsáhlý materiál Strategický rámec Česká republika 2030, který v minulém volebním období přijala vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD), jasně konstatoval, že cílem je postupně navýšit rozpočet rozvojové pomoci na 0,33 procent národního důchodu do roku 2030. Babišův kabinet však činil pravý opak, prostředky na rozvojovou spolupráci naopak snižoval a v Poslanecké sněmovně se přitom nesetkal s žádným podstatnějším odporem.

Z doposud zveřejněných předvolebních programů je navíc zřejmé, že téma rozvojové pomoci strany, jež mají reálnou šanci zasednou v příští Poslanecké sněmovně, nezajímá. Žádná z nich voličům neslibuje, že se o naplňování mezinárodních závazků v uvedené oblasti zasadí.

Koalice SPOLU a aliance Pirátů se Starosty se omezují toliko na otázku obrany a plnění závazků vůči Severoatlantické alianci. Tedy postupné navyšování obraných výdajů na cílová dvě procenta hrubého domácího produktu.

Pokud by měla Česká republika postupovat v souladu s cílem ze Strategického rámce, jenž měl být ostatně naplněn již před šesti lety coby jeden ze závazků daných při vstupu do Evropské unie, musela by výdaje na rozvojovou pomoc navyšovat každoročně zhruba o miliardu korun ročně, aby jej ve stanovené době splnila. V případě, že by se rozhodla plnit závazky, jež přijaly státy Organizace spojených národů před více než padesáti lety, byla by nucena na zahraniční rozvojovou spolupráci vyčlenit 0,7 procenta svého národního důchodu, tedy zhruba pětkrát více než v posledních letech — to se rovná více než třiceti miliardám korun navíc.

Ve světle debaklů všech západních vojenských intervencí v 21. století je s podivem, že v české politice nezní racionální hlas, který by upřednostňoval výdaje na rozvojovou pomoc i na diplomacii před výdaji na zbrojení, mnohem silněji. A už dnes je prakticky jisté, že v příští sněmovně jeho posílení čekat nemůžeme, ať už dopadnou volby jakkoli.