Čas na odpovědnost

Filip Outrata

Invaze do Afghánistánu byla neúspěchem a přispěla k posílení Tálibánu a oslabení jeho protivníků. To nejmenší, co jako spolupachatelé můžeme udělat, je postarat se o ty, které jsme postavili do role vnitřních nepřátel staronového režimu.

Dnes už je možné říci, že Sovětský svaz ani Spojené státy ve snaze ovládnout Afghánistán neuspěly. Na snímku je pochod sovětských veteránů v roce 2019. Foto Alexander Nemenov, AFP

Po téměř celé 19. století byl Afghánistán hlavním dějištěm toho, co historikové nazývají Velkou hrou velmocí. Jednalo se o strategický konflikt mezi největší světovou mocností té doby, britským impériem, a stále ambicióznějším carským Ruskem. Ve hře byl severní přístup k britské Indii, „perle v koruně impéria“.

Britové, nervózní z možného postupu obávaného rivala, se pokusili Afghánistán ovládnout, a to dokonce dvakrát během jediného století. Napoprvé utrpěli citelné ztráty a museli se stáhnout, až napodruhé se jim podařilo ustavit režim, který po zahraničněpolitické linii podléhal Londýnu.

Dvacáté století přineslo pokračování velmocenského střetu odehrávajícího se ve středoasijském prostoru, tentokrát mezi dědici obou mocností předcházejícího století — Sovětským svazem a Spojenými státy. Dnes už je možné říci, že obě velmoci ve snaze Afghánistán ovládnout postupně neuspěly. Středoasijská země se stala vítězem druhého i třetího kola Velké hry.

Ale je tomu tak doopravdy? Kdo je vlastně vítězem ve velmocenské hře, kde se nehraje pouze o samotnou zemi, která se stala pro onu hru šachovnicí, ale jde i o takové věci jako získání si domácího, potažmo světového veřejného mínění, image silného politického lídra a „bojovníka proti terorismu“ nebo o ideologický úspěch v podobě úspěšného exportu vlastního politického zřízení?

Vítězové se hledají těžko, zato poražených je mnoho. Dnes ponese politické náklady afghánského fiaska, amerického „nového Vietnamu“, Bidenova demokratická administrativa, i když reálně vzato nemá na situaci přímý podíl. Psychologický efekt bude podobný jako mělo stažení sovětských vojsk těsně před rozpadem SSSR. Tohle jako politický úspěch prodat nepůjde.

Poraženými v mnohem drastičtějším smyslu jsou samozřejmě Afghánci, přesněji řečeno ta část obyvatel země, která se nechce a nebude chtít přizpůsobit tálibánskému islamistickému středověku. Zejména ženy, kterým se podařilo uniknout z okovů sociálního uspořádání, ženy rozvedené nebo takové, které chtějí studovat či pracovat. A obecně vzato všichni obyvatelé země, kteří nesdílejí ideový svět Tálibů.

Tlumočníci a spoluviníci

Tlumočníci, kteří pracovali pro vojáky okupačních armád (z důvodů věrnosti realitě bude lepší používat tento výraz), jsou mezi afghánskými poraženými ve zvláštní pozici. Protože dějiny odjakživa píší vítězové, jsou nyní tito lidé v Afghánistánu v roli kolaborantů s nepřáteli. A takové nikdy nikde nečekalo nic dobrého.

Pokud přijmeme závěr — a zřejmě nám nic jiného nezbyde — že invaze do Afghánistánu jako celek byla omylem, chybným krokem, který ve výsledku jen posílil pozici radikálního Tálibánu, zkorumpoval a učinil nevěrohodnou oficiální (podle pohledu vítězů: kolaborantskou) vládu a zároveň oslabil i ostatní bývalé mudžáhídské velitele, pak jsou země jako je Česká republika spoluviníky toho, co se dnes v Afghánistánu děje a bude dít.

Proto to nejmenší, co můžeme jako spolupachatel toho, co se stalo, udělat, je postarat se o ty Afghánce, kteří posloužili jako tlumočníci a znalci místního prostředí, a vinou toho se pak stali vnitřními nepřáteli, předními terči v hledáčku staronových vládců země. Je to důležité, i když to není žádný skvělý triumf humanitárního přístupu, ale spíš čestné přiznání vlastní odpovědnosti.

Export demokracie

„Vývoz demokracie“ v případě Afghánistánu zjevně neuspěl. Co z toho ale vyplývá? Jistě není možné učinit závěr, že Afghánci jsou prostě odsouzení k tomu žít v islamistickém středověku, protože si to přejí. Značná část obyvatel tak žít nechce, vzhledem k politickým okolnostem, a jak již bylo řečeno, i vinou nešťastné zahraniční invaze, ale nebude mít jinou možnost.

Na druhé straně nelze přehlížet fakt, že společnost v Afghánistánu je do velké míry konzervativní, Tálibán a jeho radikální ideologie tu není jen něčím importovaným zvenčí, ale má oporu v mnoha tradicích a u nemalé části obyvatel. A stejně tak je nutné vědět o tom, že konzervativní a hluboce zakořeněné sociální vzorce, jako je postavení ženy coby nesvéprávné domácí služky, nejsou jen doménou Tálibů, ale najdeme je i mezi Afghánci už dnes žijícími v zahraničí, jak ukázal nedávný případ ženy zavražděné v Berlíně svými dvěma bratry za to, že se chtěla po rozvodu znovu vdát.

Pro ty Afghánky a Afghánce, kteří teď budou nuceni žít v Afghánistánu, toho mnoho udělat nemůžeme. Pro ty, kterým se podařilo či ještě podaří ze země uniknout a budou žít nebo už žijí v západním světě, je možné udělat to, že nebudeme zavírat oči před radikalismem, který na rozdíl od lidí dokáže snadno překračovat hranice a působit další zlo.

advertisment
Diskuse
MP
August 18, 2021 v 12.43
Afghánce, kteří nechtějí žít pod Tálibánem,

bychom (při splnění určitých podmínek) měli přijmout.