↗

Jaké vyhlídky čekají Afghánistán v následujících letech a desetiletích, je vzhledem k turbulentní situaci v zemi nejisté. Právě tak jako budoucnost česko-afghánských vztahů. Foto USAID, Flickr

Dvacet let působení mezinárodních vojenských sil v Afghánistánu se pomalu chýlí ke konci. Česká republika už svoje vojáky ze země stáhla, ale čeští humanitární pracovníci v některých částech tohoto asijského státu působí i nadále. Bezpečnostní situace v Afghánistánu se každým dnem zhoršuje a mezitím se v České republice mluví o tom, kolika spolupracovníkům české armády pomoci a jak. Jedná se například o tlumočníky, kteří během posledních dvou dekád pomáhali českým vojákům překonat jazykové bariéry.

V tuzemských médiích i ve veřejné a odborné debatě se z pochopitelných důvodů zdůrazňuje především zmíněných posledních dvacet let spolupráce. Stojí však za připomenutí, že diplomatické vztahy mezi Afghánistánem a Českou republikou mají mnohem delší historii.

Počátky spolupráce

O historických stycích obou zemí píší ve svých knihách především íránista Jiří Bečka a později také íránista a indolog Jan Marek. Oba popisují, že Afghánistán a Československo navázaly vztahy na diplomatické úrovni už před druhou světovou válku. Smlouvu o přátelství podepsaly obě země v roce 1937 v Paříži. V šedesátých letech pak vznikla v obou zemích velvyslanectví.

První státní návštěva se uskutečnila v roce 1957, kdy do Československa přiletěl tehdejší afghánský premiér Muhammad Daúd. O rok později Afghánistán navštívil předseda československé vlády Viliam Široký. A v roce 1970 do Československa zavítal samotný afghánský král Záhir Šáh. Tehdy šlo o státní návštěvu na nejvyšší úrovni v dějinách vztahů obou zemí.

Také obchodní styky se začaly rozvíjet už ve třicátých letech. České firmy uzavřely s afghánskou vládou řadu smluv o výstavbě průmyslových závodů. V Afghánistánu například vybudovaly cukrovar v provincii Baghlán na severu země.

Obchodní styky se dále udržovaly i po druhé světové válce. Českoslovenští odborníci se podíleli na výstavbě dalších afghánských průmyslových závodů, například cementáren. V šedesátých letech zde Čechoslováci postavili konzervárnu ovoce a později vznikla v Mazáre Šaríf s československou pomocí telefonní ústředna. Československo také spolupracovalo s Afghánistánem při výstavbě silnic. Naopak z Afghánistánu se do Československa dovážela například ovčí vlna, olejnatá semena, krmiva, sušené ovoce, mandle, ořechy a koření.

V padesátých letech navázaly obě země spolupráci také v kulturní a sportovní oblasti. V této době se však kulturní styky mezi Afghánistánem a Československem většinou omezovaly na příležitostné výstavy obrazů či fotografií, popřípadě na výměnu filmových a rozhlasových materiálů. Stojí za zmínku, že na umělecké turné přijížděli do Československa i afghánští hudebníci.

V této době také začali na české a slovenské vysoké školy přicházet první afghánští studenti, kteří měli možnost získat tu vzdělání, především technického zaměření.

Podle historičky Marty Holečkové vycházela rozsáhlá československá podpora zahraničních studentů zemí třetího světa z přesvědčení, že tito lidé u nás získají kvalitní vzdělání, budou patřičně ideologicky proškoleni a takto zformováni se vrátí do své vlasti, kde zaujmou významné místo ve státní správě a díky svým kontaktům s Československem se stanou prostředníky v diplomatických a obchodních jednáních.

Tato očekávání se ovšem příliš nenaplnila, protože velký počet studentů se z různých důvodů domů nevracel. Co se afghánských studentů týče, dostupné prameny neuvádějí, kolik jich v padesátých letech v Československu studovalo a jaká část z nich se tu usadila natrvalo.

Osmdesátá léta a sovětská okupace Afghánistánu

Sovětská invaze v roce 1979 urychlila rozvoj vztahů mezi oběma zeměmi. Spolupráce s Afghánistánem byla strategicky velmi důležitá a pro Československo také výhodná. V rozsahu pomoci poskytované Afghánistánu bylo Československo na druhém místě hned za Sovětským svazem.

Spolupráce se neomezovala pouze na obchodní styky, týkala se také tisku. Na té se dohodly stranické tiskové orgány Rudého práva a Pravdy dubnové revoluce. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let navštívili Afghánistán reportéři Rudého práva, kteří popisovali afghánskou „proměnu“.

V Československu dokonce pobýval pozdější afghánský prezident Babrak Karmal, zpočátku jako velvyslanec, později jako uprchlík, který se zde ukrýval před vládou afghánského prezidenta Hafizolláha Amína. Babrak Karmal pak Československo opustil a ve spolupráci se sovětskou armádou se stal v osmdesátých letech prezidentem Afghánistánu.

V roce 1983 uzavřely Československo a Afghánistán také dohody týkající se vzdělávání a kulturní výměny. Díky těmto dohodám studovaly na československých středních i vysokých školách přes tři stovky Afghánců. Další se účastnili různě zaměřených vzdělávacích kurzů. Opět ani v tomto případě není známo, kolik tehdejších afghánských studentů nakonec v Československu zůstalo.

V rámci nové dohody přebírala afghánská televize československé večerníčky, hudební i zábavní pořady. V roce 1984 v Československu vystoupila afghánská taneční a hudební skupina Lotus a v Kabalu se uskutečnila výstava o životě v Československu.

V devadesátých letech, v době občanské války v Afghánistánu a nadvlády hnutí Tálibán, byly diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi přerušeny. Avšak rozhlasová stanice Svobodná Evropa sídlící v Praze zavedla ještě za vlády Tálibánu v roce 2001 pravidelné vysílání do Afghánistánu v jazycích darí a paštó.

Nová naděje, nový začátek?

Svržení Tálibánu znamenalo obnovení diplomatických styků a spolupráce mezi oběma zeměmi. V roce 2002 navštívil Afghánistán tehdejší premiér Vladimír Špidla. V Kábulu s tehdejším afghánským prezidentem Hamidem Karzajem jednali především o humanitární pomoci, obnově země, o boji proti terorismu a možné budoucí spolupráci. Na humanitární pomoci se v Afghánistánu podílela řada českých neziskových organizací, především Člověk v tísni, která zůstává v zemi dodnes.

Největší politický a mezinárodní význam měla vojenská účast České republiky na protiteroristické operaci „Trvalá svoboda“. České ministerstvo obrany se na ní podílelo mimo jiné vysláním polní nemocnice. Působili v ní čeští vojenští chirurgové, internisté, mikrobiologové a zástupci dalších lékařských oborů. Ke konci roku 2002 však byla lékařská mise z finančních důvodů ukončena a v Kábulu zůstala už jen dvacetičlenná skupina zdravotníků.

Čeští armádní specialisté působili také v rámci mezinárodních stabilizačních sil (ISAF) na letišti v Kábulu. V severním Afghánistánu měli za úkol pomáhat Afgháncům s poválečnou obnovou země.

Od prvního ledna 2015 byla oficiálně mise NATO ISAF v Afghánistánu ukončena a nahrazena misí Resolute Support. Aliance tedy v Afghánistánu i nadále udržovala vojenskou přítomnost. Celkem v roce 2015 čítaly české jednotky v Afghánistánu zhruba tři stovky vojáků. Dnes už v Afghánistánu čeští vojáci nepůsobí.

Dějiny česko-afghánských vztahů ovšem tímto nekončí. V roce 2005 v Praze vznikla Česko-afghánská smíšená obchodní komora v České republice. Do svého čela si zvolila předsedu Fawada Nadriho. Podle svých internetových stránek však zůstala komora aktivní jen do roku 2011.

V roce 2020 pak vznikla Česko-slovensko-afghánská obchodní komora, kde je Nadri místopředsedou správní rady. Čestným členem obchodní komory je — jakkoli to působí překvapivě až bizarně — poslanec a předseda parlamentní strany Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura. Ještě v lednu letošního roku měl spolu s dalšími poslanci odcestovat na dvoudenní obchodní cestu do Afghánistánu. Kvůli zhoršující se situaci v zemi a pandemickým opatřením se však cesta neuskutečnila.

Jak ukazuje i tento stručný přehled, česko-afghánské vztahy mají dlouhou historii a mnohdy jsou vedeny především strategickými ohledy. Zmínili jsme už na začátku, že bezpečnostní situace v Afghánistánu se v současnosti zhoršuje. Povstalci z hnutí Tálibán mají pod svou kontrolu většinu zemí a s velkou euforií pokračují dál. Nejbližší týdny se ukážou, zda se Afghánistán opět uzavře před světem. I to posléze ovlivní budoucí česko-afghánské zahraniční vztahy.