Dvacet let působení mezinárodních vojenských sil v Afghánistánu se pomalu chýlí ke konci. Česká republika už svoje vojáky ze země stáhla, ale čeští humanitární pracovníci v některých částech tohoto asijského státu působí i nadále. Bezpečnostní situace v Afghánistánu se každým dnem zhoršuje a mezitím se v České republice mluví o tom, kolika spolupracovníkům české armády pomoci a jak. Jedná se například o tlumočníky, kteří během posledních dvou dekád pomáhali českým vojákům překonat jazykové bariéry.

V tuzemských médiích i ve veřejné a odborné debatě se z pochopitelných důvodů zdůrazňuje především zmíněných posledních dvacet let spolupráce. Stojí však za připomenutí, že diplomatické vztahy mezi Afghánistánem a Českou republikou mají mnohem delší historii.

Počátky spolupráce

O historických stycích obou zemí píší ve svých knihách především íránista Jiří Bečka a později také íránista a indolog Jan Marek. Oba popisují, že Afghánistán a Československo navázaly vztahy na diplomatické úrovni už před druhou světovou válku. Smlouvu o přátelství podepsaly obě země v roce 1937 v Paříži. V šedesátých letech pak vznikla v obou zemích velvyslanectví.

První státní návštěva se uskutečnila v roce 1957, kdy do Československa přiletěl tehdejší afghánský premiér Muhammad Daúd. O rok později Afghánistán navštívil předseda československé vlády Viliam Široký. A v roce 1970 do Československa zavítal samotný afghánský král Záhir Šáh. Tehdy šlo o státní návštěvu na nejvyšší úrovni v dějinách vztahů obou zemí.

Také obchodní styky se začaly rozvíjet už ve třicátých letech. České firmy uzavřely s afghánskou vládou řadu smluv o výstavbě průmyslových závodů. V Afghánistánu například vybudovaly cukrovar v provincii Baghlán na severu země.