Brzy po tragickém útoku na americké cíle, jehož dvacáté výročí si za necelý měsíc připomeneme, vyslaly Spojené státy vojáky do Afghánistánu, který se na útoku nijak nepodílel a není jisté, zda vůbec kryl inspirátora teroristického útoku Usámu bin Ládina. Odezva na vojenskou misi v cílové zemi a u světové veřejnosti proto byla nejednoznačná.

Režim nábožensky nacionalistického hnutí Tálibán (Studenti), které se pod vlivem Al Kaídy postupně radikalizovalo, se v Afghánistánu ustavoval od poloviny devadesátých let. Úspěšným útokem USA a jejich spojenců byl Tálibán zatlačen a od prosince 2001 se formálně vlády v zemi ujala místní administrativa, která ovšem vzhledem k předpokládaným korupčním vazbám na export opia nevyvolávala příliš důvěry.

Tálibán po celou dobu až doposud nadále ovládal části afghánského území. Jeho režim byl totalitní. Závazné bylo náboženské právo a kmenové zvyklosti Paštunů, tedy většinového obyvatelstva země. Byly zavedeny tradiční tresty, veřejné popravy, bičování, kamenování a utínání rukou. Muži se nesměli holit, byla zakázána hudba, televize a sportovní zápasy. Ženy se směly na veřejnosti pohybovat jen zcela zahalené a nesměly mít zaměstnání. Lidé přistižení při deliktech proti přísně pojaté partnerské etice byli někdy rovnou na místě bez soudu trestáni smrtí.

Na místech, kde Tálibán vládl, byly vzácné památky minulosti prohlášeny za modly, které musí být zničeny. Celosvětový ohlas vyvolalo zničení monumentálních soch Buddhů z 5. až 6. století v Bámjánském údolí, které byly rozbity dynamitovými náložemi nebo podle jiných zdrojů rozstříleny dělostřeleckou palbou.

Se vztahy k jiným náboženstvím to měl Tálibán celkem snadné, protože se přes 99 % Afghánců hlásí k islámu, z toho jen malá část k šíitskému. Nepatrné skupiny zoroastrijců, hinduistů a buddhistů nebyly ve státní politice reálně zastoupeny.

Tálibové západní misi v Afghánistánu hodnotili jako pokus o násilné pokřesťanštění země. Také proto je nejistá pozice místní nepatrné komunity křesťanů po odchodu západních spojenců.

Spolupráce

Česká armáda se od roku 2002 podílela na udržování prozápadní politické moci v Afghánistánu a podporovala pomocné české a ostatní spojenecké civilní aktivity, např. budování a provoz škol, hloubení studní, zavlažování. Rekonstrukční týmy dokončily 141 takových projektů. Je pochopitelné, že k takové aktivitě potřebovala pomocníky z řad domácího obyvatelstva. Mluví se o tlumočnících a lze si představit i informátory vojenského zpravodajství.

Důvody spolupráce ze strany Afghánců mohly být různé. Někteří snad měli možnost poznat české a obecně západní poměry a stali se z nich stoupenci demokracie. Spolupracovali tedy z dobrého přesvědčení. O jiných je reálné předpokládat, že spolupracovali z důvodů zištných nebo na základě osobní kalkulace v měnící se bezpečnostní situaci v Kábulu a na různých místech českého působení.

Tálibán, jak je obecně známo, reagoval novou ofenzívou po americkém a spojeneckém rozhodnutí Afghánistán vyklidit. A s postupným skutečným odchodem vojáků dobýval další lokální centra a v těchto dnech již ovládl i Kábul. Jediným místem, kde ještě není jasno, se jeví být kábulské letiště.

Noví vládcové afghánského emirátu, jak svůj systém nazývají, zdá se, trochu změnili politiku. Není jasné, nakolik je možné se na to spolehnout, ale vyhlásili amnestii pro dosavadní vládní politiky a prohlásili, že se nebudou mstít na těch, kdo spolupracovali s údajnými okupačními mocnostmi. Dokonce měli v kontrastu se svou dřívější vládní a lokální politikou vyzvat ženy k účasti na veřejném životě.

Spolupracovníci západních spojenců slibům Tálibánu nevěří. Podle všeho na je kábulském letišti zoufalá situace. Množství lidí chce využít možnosti exilu a dostat se do posledních letadel, která by je dopravila do západních zemí včetně České republiky. Času mnoho nezbývá a je pochopitelné, že tyto státy nemohou spěchat. Nechtějí vynechat bezpečnostní prověrku potenciálních imigrantů. Je totiž představitelné, že se pod záminkou exilu mohou do cílových zemí dostat radikálové, před kterými se vlády mají na pozoru v zájmu bezpečnosti vlastního obyvatelstva.

Kdyby šlo o větší počet lidí, je otevřena stejná otázka jako při takzvané imigrační vlně v roce 2009 a pár let potom. Pro nově příchozí musí v zemi být kapacita, aby mohli být zařazeni do zdravotního, sociálního, v případě jejich dětí školského systému a následně s náležitě uznanou kvalifikací do pracovního trhu.

Naši partneři v Unii se dokázali s touto výzvou vyrovnat a dřívější uprchlíky do svého prostředí zařadili. Ještě dřívější generace přistěhovalců se už například v Německu stihli integrovat. Bez valné pozornosti veřejnosti, zvláště české, zůstal významný příklad jejich prospěšné přítomnosti, totiž že autory první schválené vakcíny Comirnaty proti covidu-19 jsou turečtí manželé s německou příslušností Özlem Türeciová a Ugur Sahin pracující pro firmu BioNTech.

České úřady se v současné dramatické situaci chovají nepřehledně. Na jedné straně je tu dluh Afgháncům za jejich pomoc a náš morální závazek vůči nim. Na druhé straně jsou za dveřmi volby do sněmovny. Současné vládní strany a hnutí a strany vládu neformálně podporující by nechtěly být označeny jako pomocníci při dlouho odmítané imigraci. Český volič a priori nedůvěřující muslimům a jakýmkoli přistěhovalcům s jiným kulturním zázemím by to za sedm týdnů mohl babišovcům a sociálním demokratům spočítat a přidat hlasy Okamurově SPD.

V českém prostředí však zároveň ani není jasné, jaký dopad na strany takřečené demokratické opozice, bude mít to, že se k liknavosti armády a resortu zahraničí vyjadřují ostře kriticky. Kéž by to jejich možným voličům nevadilo…