Evropa se bojí příchodu uprchlíků z Afghánistánu. Oprávněně?

Dalimil Petrilák

Situace v Afghánistánu se vyvíjí překotně a vývoj může nabrat i pozitivnější směr. Přesto by se EU měla připravit na možnou občanskou válku v zemi a následný příchod až stovek tisíc prchajících Afghánců.

Ano, afghánští uprchlíci se dost možná dají do pohybu a jejich pravděpodobným cílem bude také Evropa. Podobně jako u Syřanů v roce 2015 se bude jednat o zoufalé lidi, kteří si chtějí zachránit holý život a nemají se kam vrátit. Vlna solidarity s prvními prchajícími z Kábulu však dává naději na jistou solidaritu Západu. Na snímku fronta uprchíků čekajících na americké letadlo z Kábulu, 19. srpna 2021. Foto SHAKIB RAHMANI, AFP

Asi nikoho, kdo alespoň trochu sleduje aktuální zpravodajství, neminuly obrázky dramatické situace v Afghánistánu v posledním týdnu. Vrtulníky, které evakuují diplomaty, lidé zoufale se chytající podvozků letadel, chystající se odletět z kábulského letiště, nebo davy zoufalých lidí pobíhajících po vzletové dráze. Americká armáda opustila Afghánistán a k moci se obrovskou rychlostí dostalo nechvalně proslulé radikální hnutí Tálibán. A ta rychlost překvapila úplně všechny. Těžko bychom hledali někoho, kdo by podobný vývoj alespoň přibližně odhadoval.

Jedním z významných témat, která se především v Evropě v posledních dnech často probírají a média se na ně ráda zaměřují, je otázka případného příchodu uprchlíků z Afghánistánu do EU. Řečtí politici se už během týdne stihli několikrát vyjádřit, že žádné migranty na své území nevpustí. Na druhé straně například evropská komisařka Johansonová volá po solidaritě.

V České republice se možná až překvapivě zvedla velká vlna solidarity s afghánskými tlumočníky, kteří pomáhali českým vojákům. Toto vzedmutí bylo tak výrazné, až přimělo i českého premiéra Babiše, aby nakonec nařídil tři evakuační lety pro zhruba 170 Afghánců.

Ihned po dosednutí třetího letadla v Praze ale v podstatě celá politická reprezentace jedním dechem prohlásila, že pomoci už bylo dost, solidaritu jsme projevili a teď se vracíme k tolik skloňované „pomoci v místě“. To, že pomoc přímo v Afghánistánu, případně v mezinárodně izolovaném Íránu příliš realizovatelná není, už nikdo moc neřeší. Průměrný český volič je spokojen. Česká migrační debata je obecně natolik vzdálená racionálnímu uvažování či realitě samotné, že snad ani nemá smysl se jí na tomto místě zabývat.

Ani Pákistán, ani Írán se do přijímání uprchlíků nehrnou

Podívejme se ale na onu očekávanou zvýšenou migraci z Afghánistánu. Přijdou do EU stovky tisíc, nebo dokonce miliony uprchlíků? Pokud ano, kdy? A pokud ne, proč je tomu tak? Samozřejmě že nikdo nemáme k dispozici křišťálovou kouli, abychom mohli s jistotou předpovídat budoucí vývoj, lze však uvést několik faktorů pro a proti. Minimálně nám to může vymezit určitý prostor k uvažování a poskytnout referenční rámec při sledování českých médií.

Z Afghánistánu lidé odcházejí nebo utíkají už od sovětské invaze v roce 1979. Během této poslední války z Afghánistánu odešlo přes 5 milionů lidí, převážně do Pákistánu a Íránu, část ale i do dalších zemí, včetně těch evropských.

V Íránu žije dnes asi 800 tisíc registrovaných Afghánců a odhaduje se, že další asi dva miliony tam nemají doklady. Přestože Írán se o afghánské uprchlíky poměrně dobře stará, například děti mohou navštěvovat základní školy, a přestože jazyky obou zemí, afghánské dárí a íránské fársí, jsou si podobné, takže je dorozumění relativně bezproblémové, Íránci zjevně nejsou vyhlídkou na příchod dalších stovek tisíc lidí příliš nadšení. Írán řeší ekonomickou krizi kvůli mezinárodním sankcím a aktuálně také další covidovou vlnu.

Dalším přirozeným cílem prchajících Afghánců by měl být Pákistán, kde je ale situace etnicky a nábožensky velice komplikovaná. V Pákistánu žijí hlavně sunnitští Paštuni, kterých je ale v Afghánistánu jen asi čtyřicet procent, navíc Tálibán je paštunské hnutí. Z toho vyplývá problém pro zbylých šedesát procent Afghánců, hlavně Chazarů, Tádžiků, Turkmenů nebo Uzbeků. Pro ně je Pákistán etnicky, jazykově i nábožensky nepřátelský. Pákistánské úřady navíc hranice země uzavírají. Z toho vyplývá, že sousední státy už nemají velkou kapacitu, ochotu ani schopnost pojmout další stovky tisíc nebo miliony uprchlíků.

Hrozící občanská válka a statisíce lidí na pochodu

Tálibán v posledním týdnu rozjel velkolepou reklamní a PR kampaň, ve které mezinárodnímu společenství v mnoha jazycích zdůrazňuje, že chce budovat inkluzivní vládu, ctít práva menšin nebo umožnit ženám vzdělání i práci nejen ve státní správě. Oznámil také, že se nebude mstít těm, kdo spolupracovali s vojáky západních armád.

Postupně se ale ukazuje, že se asi bude jednat pouze o PR, které má uklidnit Západ. Čím dál častěji přicházejí zprávy o tom, že se Afghánci musejí skrývat, jejich rodiny jsou mučeny nebo zabíjeny, ozbrojenci střílejí do demonstrací a ženy jsou napadány a bity přímo na ulicích. Jediné, co zatím Tálibán celkem dodržuje, je ochrana západních novinářů a dalších pracovníků. Ty většinou ponechávají na pokoji, takže se mohou bezpečně dostat na kábulské letiště a do evakuačních letadel.

Nabízí se také varianta vnitřního odporu skupin, které s politikou nesouhlasí Tálibánu. Nezdá se však, že by opozice skýtala velikou naději na brzkou změnu. Celá řada netálibánských regionálních vůdců a warlordů už totiž slíbila loajalitu Tálibánu nebo s ním jedná — například Atta Noor, Gul Sherzai nebo Hasmat Ghani.

Přestože se hlavně v provincii Panšír jakýsi odpor organizuje, je velkou otázkou, jestli bude mít šanci vybudovat něco podobného, jako byla v devadesátých letech při poslední vládě Tálibánu Severní koalice, která si na centrální vládě získala jakousi částečnou nezávislost. Zatím rebelové nemají přístup k vnějším hranicím Afghánistánu, aby mohli dovážet materiální a další podporu. I pokud by však dokázali dobít některá území, občanská válka obvykle civilní obyvatelstvo příliš nemotivuje k tomu zůstat doma.

Z výše uvedeného se zatím zdá, že Evropa by se měla začít připravovat na příchod většího afghánských uprchlíků. Dá se očekávat, že desítky, možná spíše stovky tisíc lidí se vydají na cestu za záchranou vlastního života, a EU by na to měla být připravena. Pro představu, Afghánistán má asi 40 milionů obyvatel, Sýrie jich měla asi 20 milionů.

Podobně jako u Syřanů v roce 2015 se bude jednat o zoufalé lidi, kteří si chtějí zachránit holý život a nemají se kam vrátit ani kde zůstat. Turecko už dopředu ohlásilo, že nechce na svém území více uprchlíků, a na hranici s Íránem buduje pohraniční plot. Sluší se ovšem uvést, že Turecko už nyní hostí více než čtyři miliony migrantů ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Je tedy v podstatně jiné pozici než Evropská unie.

… anebo nadějnější vyhlídky?

Může něco tyto nepříliš povzbudivé zprávy vyrovnat? Pokusím se o pár střípků pozitivních náznaků vývoje. Předně evakuace spolupracovníků západních armád z Kábulu. Je to skvělá, důležitá a nesmírně pozitivní akce, která probíhá už několik dní a má probíhat ještě několik týdnů. Češi takto evakuovali 170 Afghánců, USA mluví o asi padesáti tisících, Kanada chce přijmout dvacet tisíc lidí, Německo odhaduje asi deset tisíc a další státy jsou také aktivní.

Zatím bylo evakuováno asi dvanáct tisíc lidí a jen armáda USA organizuje letecký most do okolních zemí s minimálně dvěma desítkami odletů každý den, přičemž v každém ledu jsou dvě až tři stovky lidí. Všichni tito evakuovaní Afghánci by potenciálně byli mezi prvními, kdo by utíkali ze strachu o svůj život pryč z Afghánistánu. Každý takový let tedy zachraňuje potřebné a snižuje počet uprchlíků.

Je také možné, že především mladí Afghánci, kteří ve svém životě Tálibán nepoznali a nepotkali, jsou vzdělaní, gramotní — gramotnost se v Afghánistánu zvýšila ze dvaceti na asi čtyřicet procent —, používají internet a často umí anglicky, si nenechají extrémně konzervativní a zpátečnická pravidla Tálibánu líbit. Právě od nich lze možná očekávat odpor, který by mohl donutit Talibánce k ústupkům, jež by umožnily lidem alespoň trochu normálně dýchat a žít.

A nakonec nelze ani vyloučit, že Tálibán bude usilovat o mezinárodní uznání, bude si chtít zajistit financování rozvojové a humanitární pomoci a projeví vůli navázat i ekonomické vztahy se světem, a proto bude více uznávat práva žen, menšin a poněkud povolí své restrikce, dovolí například hudební nástroje. To vše jsou však pouze domněnky, na jejichž potvrzení si budeme muset počkat.

_______

Důležitá poznámka pod čarou. Situace v Afghánistánu se neuvěřitelně rychle vyvíjí a mění. Tento článek jsem začal připravovat ve čtvrtek 19. srpna, v sobotu 21. jsem ho musel celý přepsat a tato finální verze vzniká v neděli 22. srpna. Pokud tyto řádky čtete o několik dní později, je možné, že polovina uvedených informací už neplatí. Čerpám při jeho psaní ze skvělého zpravodajství BBC, CNN, nezávislých novinářů a několika soukromých zdrojů.

Diskuse