Jen krvavé stopy v písku

Jeffrey Sachs

O zlepšení podmínek místního obyvatelstva Spojeným státům stejně jako v předcházejících bezohledných intervencích do cizích zemí nešlo. Místo vlastní sebereflexe dokonce nyní svalují vinu na samotné Afghánce.

Spojené státy v Afghánistánu vojensky zasahovat neměly — ani v roce 1979, ani v roce 2001 a ani nyní, o dalších dvacet let později. Když už tak ale učinily, mohly a měly podpořit stabilnější a prosperující Afghánistán investicemi do zdraví matek, do škol, nezávadné vody či výživy. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld v Afghánistánu, prosinec 2001. Foto Pablo Martinez Monsivais, AFP

Pro Spojené státy přitom jde o selhání nevídaných rozměrů. Nikoliv pro demokraty nebo republikány, nýbrž pro americkou politickou scénu jako celek. Nezájem porozumět odlišné kultuře se totiž jeví jako zcela typický rys americké politiky.

Téměř každá americká vojenská intervence v rozvojovém světě nakonec měla trpký konec. Od doby války v Koreji lze odlišný případ nalézt jen stěží. V šedesátých letech a v první polovině let sedmdesátých bojovali Američané v Indočíně — ve Vietnamu, Laosu a v Kambodži, až se po groteskním nezdaru stáhli. Vinu nesou jak demokratický prezident Lyndon B. Johnson, tak i jeho republikánský následovník Richard Nixon.

Přibližně ve stejné době přitom Spojené státy v různých zemích Latinské Ameriky a Afriky dosadily diktátory, jejichž vlády měly na jejich společnosti nedozírné nepříznivé dopady. Připomeňme Mobutovu diktaturu v Kongu po vraždě Patrice Lumumby začátkem roku 1961, na níž měla CIA podíl, nebo nástup Pinochetovy vražedné vojenské junty po svržení vlády Salvadora Allendeho v roce 1973 v Chile, což se také stalo s přímou podporou USA. A z osmdesátých let se středoamerické země, které Ronald Reagan zpustošil válkami vedenými s cílem likvidovat či ochromit tamější levicové vlády, nezmátořily dodnes.

Od roku 1979 zakouší nerozvážnost a krutost americké zahraniční politiky Blízký východ a západní Asie. Válka v Afghánistánu začala před dvaačtyřiceti lety, kdy kabinet Jimmyho Cartera začal potají pomáhat islamistickým džihádistům v boji proti Sověty podporovanému režimu. Následně mudžahedíni podporovaní CIA pomohli vyprovokovat sovětskou invazi, čímž započal vysilující konflikt, který Afghánistán uvrhl do čtyřicetileté spirály násilí a krveprolití.

Zahraniční politika USA vyvovlávala v celém regionu čím dál větší chaos. V reakci na svržení íránského šáha (mimochodem také podporovaného z USA) Reaganova vláda vyzbrojila iráckého diktátora Saddáma Husajna do boje proti rodící se íránské islámské republice. Následovalo masové krveprolití a válka, v níž se používaly i chemické zbraně, opět podporovaná USA. Jen co tato krvavá epizoda skončila, následovala Saddámova invaze do Kuvajtu a poté dvě války v Perském zálivu z let 1990 a 2003.

Poslední dějství afghánské tragédie se začalo v roce 2001. Sotva měsíc po teroristických útocích z 11. září nařídil prezident George W. Bush spojeneckou invazi s cílem svrhnout islámské džihádisty, které Spojené státy dříve podporovaly. Prezident Barack Obama jako jeho demokratický nástupce nejenže pokračoval ve válce a navýšil počet zapojených vojáků, ale ke všemu nařídil CIA spolupracovat se Saúdskou Arábií na svržení syrského prezidenta Bašára Asada, což vedlo k brutální syrské občanské válce, jež trvá dodnes.

Jako by to nestačilo, Obama nařídil NATO svrhnout libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, což mělo za následek dekádu trvající nestabilitu v této zemi, šířící se i za její hranice. Otřesy v Mali jsou způsobovány právě přílivem zbraní a bojovníků právě z Libye.

To, co všechny případy spojuje, není jen ostudné politické selhání, nýbrž také přesvědčení, že každý zahraničněpolitický problém USA lze řešit vojenským zásahem nebo destabilizací nepovolných vlád za tiché pomoci CIA. Většina intervencí se přitom děje ve státech sužovaných chudobou a USA při nich zlikvidují veškerou už tak minimální infrastrukturu, kterou dané země disponují. Následkem je ještě větší ekonomická deprivace a odchod vzdělanějších segmentů obyvatel.

I letmý pohled na americké výdaje v Afghánistánu navíc odhaluje vlastní stupiditu válečné politiky. Podle nedávné zprávy zvláštního generálního inspektora pro obnovu Afghánistánu zde USA v letech 2001 až 2021 investovaly zhruba 946 miliard dolarů. Obrovskou sumu však neocenil takřka nikdo.

Důvodem je, že z bezmála bilionu dolarů šlo šestaosmdesát procent na vojenské výdaje pro americké jednotky a ze zbývajících 130 miliard dolarů běžní Afghánci viděli jen drobnou část, neboť 83 miliard směřovalo do afghánských bezpečnostních sil. Dalších přibližně deset miliard bylo vynaloženo na boj proti drogám, zatímco 15 miliard dolarů šlo na v Afghánistánu působící americké agentury. Na financování „ekonomické podpory“ tak zbylo 21 miliard dolarů.

A většina z nich nezanechala na místě příliš mnoho stop, jelikož programy „podporovaly boj proti terorismu, posílení národní ekonomiky a pomoc při vývoji efektivních, otevřených a nezávislých právních systémů“.

Na pomoc běžným Afgháncům ve formě základní infrastruktury a služeb, jež by překonávaly chudobu nakonec putovala pouhá dvě procenta výdajů, pokud se k místním vůbec dostala. Spojené státy měly na výběr investovat do čisté vody a hygieny, školních budov, klinik, internetového připojení, zemědělského vybavení, programů výživy a mnoha dalších projektů, které by zemi vymanily z ekonomické deprivace. Místo toho za sebou zanechávají stát s průměrným věkem dožití 63 let, s úmrtností 638 matek na sto tisíc porodů a s osmatřiceti procenty podvyživených dětí.

Spojené státy v Afghánistánu vojensky zasahovat neměly — ani v roce 1979, ani v roce 2001 a ani nyní o dalších dvacet let později. Když už tak ale učinily, mohly a měly podpořit stabilnější a prosperující Afghánistán investicemi do zdraví matek, do škol, nezávadné vody či výživy. Takové humánní investice — zároveň finančně podporované i v dalších zemích prostřednictvím institucí, jako je Asijská rozvojová banka — by pomohly skoncovat s krveproléváním v Afghánistánu i v dalších zbídačených regionech a staly by se prevencí budoucích válek.

Američtí představitelé ovšm prohlašovali, že přece nebudou vyhazovat peníze na takové triviality. Hořkou skutečností je, že američtí politici i masová média zpravidla příslušníky chudších národů pohrdají, přestože do vývoje v jejich zemích ustavičně bezohledně zasahují. Velká část amerických elit chová ale koneckonců v podobném opovržení i chudší část vlastní společnosti.

Za pád Kábulu a za neúspěch spojenecké mise americká mainstreamová média dle očekávání viní korupci v Afghánistánu. Nedostatek vlastní sebereflexe je v USA až zarážející. Není proto žádným překvapením, že jako jediný výsledek, jejž po bilionech dolarů vynaložených na války v Iráku, Sýrii, Libyi a dalších zemích, mohou Spojené státy ukázat jen krvavé stopy v písku.

Z anglického originálu publikovaného pod názvem Blood in the Sand v Project Syndicate přeložil JAN KULIŠ.

Diskuse