Posttálibánský režim v Afghánistánu byl Západem spolubudován více než devatenáct let. Jenom ze zemí NATO při tom zemřelo 3375 vojáků. Odhady finančních nákladů pouze pro USA se pohybují mezi jedním a dvěma biliony dolarů. Výsledek — ovšem — nepřežil samostatně ani těch několik měsíců, na něž byl rozplánován odchod zahraničních sil.

Pozorovatelé nyní vše analyzují a hledají ponaučení. Zřejmé je již, že se o mnoha věcech lhalo. Musí se rozebrat a důkladně popsat jak. Pak bude možné posoudit, do jaké míry šlo o sebeobelhávání Západu a jednotlivé chyby, jak věc rámuje liberální střední proud, a do jaké o celkově vadný počin provázený vědomým lhaním konkrétních osob a institucí s vlastními zájmy, jak zaznívá z levice.

Konečné zhodnocení celého afghánského debaklu bude chtít ještě čas. I u nás se zatím především míchají názory všeho druhu, od v Afghánistánu zavést demokracii prostě nelze (Pelikán) až po měli jsme zůstat mnohem mnohem dýl (Janda).

Co lze však relativně objektivně shrnout už nyní, jsou důvody kolapsu afghánských ozbrojených sil. Ten byl skutečně spektakulární — ještě 3. srpna se věřilo, že údajně 300tisícová armáda, policie a spojenecká část milic se pouze přeskupuje, aby účinněji bránila strategické pozice. Již 8. srpna však začala být vyklízena relativně bez boje důležitá města. A 15. srpna byl Tálibán v Kábulu.

Proč Afghánci v posledku už takřka vůbec nebojovali? Od pádu Kábulu vyšla celá řada skvělých analýz, které umožňují vytknout to nejpodstatnější.

Únava, korupce, bezvýchodnost

Za prvé, z jistého pohledu Afghánci bojovali naopak až moc. Nejde zde o oněch 1500 padlých příslušníků ozbrojených sil od začátku letošní ofenzívy Tálibánu v dubnu a květnu. Nejde ani o zbytky odporu v Pandžšírském údolí. Běží tu o celých dvacet let soustavného boje. Zemřelo při něm oficiálně na 70 tisíc protitálibánských bojovníků. Zabito bylo též nejméně 52 tisíc civilistů. Země je přitom v mnoha ohledech stále tam, kde před operací Trvalá svoboda.

Letos bylo již v průběhu června zřejmé, že Tálibán má nespornou iniciativu, že se na jeho stranu staví část populace i že se Spojené státy s jeho nástupem k moci smířily. Mezi vojáky se rozšířily konspirační teorie, že se s Tálibánem dohodl i kábulský režim. Po obsazení venkova a páteřních silnic navíc přestaly mnoha jednotkám chodit zásoby.

Těžko se divit, když voják propadne za takovéto situace dojmu celkové bezvýchodnosti. Co by tak mohlo změnit další nasazování jeho života?

Za druhé, je tu ta tolik propíraná korupce. Z hlediska dopadů na bojeschopnost afghánské armády měla několik forem. Jednak zde byly ty, o nichž se všeobecně vědělo a řešily se roky v tisku — klasické rozkrádání a rozprodej dodaného vybavení či jídla, které pak chybělo vojákům v poli, nebo úplatnost velitelů, zvláště policejních. Byly tu ale i jiné, méně známé a mnohem vážnější formy.

Jak přibližuje například novinář Anand Gopal, který v Afghánistánu žil, v rozhovoru pro americký Intercept: Korupce v afghánské armádě neznamená jen rozkrádání či braní úplatků, ale i hrozbu osobní likvidací anebo třeba náletem na vesnici, nezaplatí-li se výpalné.