Posttálibánský režim v Afghánistánu byl Západem spolubudován více než devatenáct let. Jenom ze zemí NATO při tom zemřelo 3375 vojáků. Odhady finančních nákladů pouze pro USA se pohybují mezi jedním a dvěma biliony dolarů. Výsledek — ovšem — nepřežil samostatně ani těch několik měsíců, na něž byl rozplánován odchod zahraničních sil.

Pozorovatelé nyní vše analyzují a hledají ponaučení. Zřejmé je již, že se o mnoha věcech lhalo. Musí se rozebrat a důkladně popsat jak. Pak bude možné posoudit, do jaké míry šlo o sebeobelhávání Západu a jednotlivé chyby, jak věc rámuje liberální střední proud, a do jaké o celkově vadný počin provázený vědomým lhaním konkrétních osob a institucí s vlastními zájmy, jak zaznívá z levice.

Konečné zhodnocení celého afghánského debaklu bude chtít ještě čas. I u nás se zatím především míchají názory všeho druhu, od v Afghánistánu zavést demokracii prostě nelze (Pelikán) až po měli jsme zůstat mnohem mnohem dýl (Janda).

Co lze však relativně objektivně shrnout už nyní, jsou důvody kolapsu afghánských ozbrojených sil. Ten byl skutečně spektakulární — ještě 3. srpna se věřilo, že údajně 300tisícová armáda, policie a spojenecká část milic se pouze přeskupuje, aby účinněji bránila strategické pozice. Již 8. srpna však začala být vyklízena relativně bez boje důležitá města. A 15. srpna byl Tálibán v Kábulu.

Proč Afghánci v posledku už takřka vůbec nebojovali? Od pádu Kábulu vyšla celá řada skvělých analýz, které umožňují vytknout to nejpodstatnější.

Únava, korupce, bezvýchodnost

Za prvé, z jistého pohledu Afghánci bojovali naopak až moc. Nejde zde o oněch 1500 padlých příslušníků ozbrojených sil od začátku letošní ofenzívy Tálibánu v dubnu a květnu. Nejde ani o zbytky odporu v Pandžšírském údolí. Běží tu o celých dvacet let soustavného boje. Zemřelo při něm oficiálně na 70 tisíc protitálibánských bojovníků. Zabito bylo též nejméně 52 tisíc civilistů. Země je přitom v mnoha ohledech stále tam, kde před operací Trvalá svoboda.

Letos bylo již v průběhu června zřejmé, že Tálibán má nespornou iniciativu, že se na jeho stranu staví část populace i že se Spojené státy s jeho nástupem k moci smířily. Mezi vojáky se rozšířily konspirační teorie, že se s Tálibánem dohodl i kábulský režim. Po obsazení venkova a páteřních silnic navíc přestaly mnoha jednotkám chodit zásoby.

Těžko se divit, když voják propadne za takovéto situace dojmu celkové bezvýchodnosti. Co by tak mohlo změnit další nasazování jeho života?

Za druhé, je tu ta tolik propíraná korupce. Z hlediska dopadů na bojeschopnost afghánské armády měla několik forem. Jednak zde byly ty, o nichž se všeobecně vědělo a řešily se roky v tisku — klasické rozkrádání a rozprodej dodaného vybavení či jídla, které pak chybělo vojákům v poli, nebo úplatnost velitelů, zvláště policejních. Byly tu ale i jiné, méně známé a mnohem vážnější formy.

Jak přibližuje například novinář Anand Gopal, který v Afghánistánu žil, v rozhovoru pro americký Intercept: Korupce v afghánské armádě neznamená jen rozkrádání či braní úplatků, ale i hrozbu osobní likvidací anebo třeba náletem na vesnici, nezaplatí-li se výpalné.

V zemi též rozkvetl za posttálibánské éry business s válkou, v rámci kterého si intervenující státy najímaly z vojenských rozpočtů na větší část misí soukromé kontraktory, a ti si pak dále najímali Afghánce. V praxi se potom například stávalo, že kontraktor účtoval americké armádě výcvik a výzbroj afghánské jednotky, která však existovala jen na papíře, a dodané vybavení afghánský partner kontraktora rozprodal.

Byly i případy, kdy afghánská ostraha konvojů najímaná západními vojáky začala jako vedlejší úvazek loupit ve vesnicích podél hlídané trasy, a místní stařešinové pak povolali na ochranu Tálibán — po čemž si ostraha řekla u Američanů o zvýšení odměn.

Je obtížné být loajální k takto fungujícímu tělesu, když se mocenské poměry mění. Druhotným důsledkem byla i velká nepopularita budovaného režimu mimo tádžicko-uzbecké okrsky a velká města, což museli vojáci pociťovat rovněž.

Strategie i taktika

Za třetí, jsou zde důvody čistě vojenské a jejich souvislost s fungováním afghánské společnosti, důvody strategické i taktické. Velká debata o těchto faktorech se vede zejména v Indii. Pro ní je nástup Tálibánu pochopitelně velká rána. Různí indičtí znalci a generálové kritizují dnes v televizích zvláště absenci jasné celkové strategie, jak čelit ofenzívě v podobě, v jaké jí Tálibán vedl.

Nejprve zde byla zřejmá snaha bránit všechno a všude. Když se pak ukázalo, že síly nestačí, chyběla jasná představa, co dále. Jednotlivé skupiny špatně spolupracovaly. Velitelé v různých částech země postupovali v posledku každý po svém.

A dále: intervenující státy cvičily Afghánce celou dobu především na boj proti povstaleckému způsobu válčení (tzv. counterinsurgency). Při dřívějších tálibánských ofenzívách přitom hrálo klíčovou roli letectvo. S odchodem zahraničních vojsk Afghánci o valnou část této podpory přišli. Jejich vlastní kapacity postavené na třiadvaceti lehkých letounech A-29 a amerických helikoptérách nedostačovaly.

Oficiálně udávaný početní stav afghánských ozbrojených sil — oněch 307 tisíc mužů k dubnu 2021 — byl mnohokrát nadsazený. Reálný stav byl před jarní tálibánskou ofenzívou někde mezi 160 tisíci muži (think tank CNA) a 50 tisíci (Washington Post). Během ní se pak soustavně snižoval.

Jak připomíná britský expert Tim Willasey-Wilsey, afghánské ozbrojené síly se měly proti Tálibánu bránit z více něž dvou set základen a opevněných opěrných bodů po celé zemi, u nichž se často počítalo se zásobováním vzduchem. Vojáci byli přitom rozmístěni po Afghánistánu bez ohledu na to, odkud pocházeli. Oblast, kde měli bojovat, tak v důsledku neznali ani k ní neměli vztah.

Míra dezerce z afghánské armády byla již zjara enormní — zřejmě až pět tisíc mužů za měsíc. Kapitolou samou pro sebe je afghánská policie, u které byl početní stav soustavně nadsazován o padesát až sedmdesát procent a jež měla svou vlastní historii styků s Tálibánem — včetně prodávání tipů a citlivých informací.

Faktor chování Tálibánu

Čtvrtý soubor důvodů, proč Afghánci více nebojovali, souvisí s rolí, jíž sehrál v poslední době sám Tálibán. I zde bylo více rozměrů. Jednak šlo o nové formy tálibánské propagandy, na něž poukazovala už Fatima Rahimi — důslednou stylizaci do image povstaleckého hnutí, práci se sociálními sítěmi, vstřícnou komunikaci navenek. Na Twitteru si například získal velkou popularitu mladý tálib, který vždy po dobytí nějakého okrsku blahopřál tamním obyvatelům k osvobození.

Vedle toho zde ale byla i reálná legitimita hnutí, třebaže spíše jen dílčí či lokální. Je důležité opět připomenout, že v Afghánistánu se po většinu minulých let stále bojovalo. Například v roce 2018 bylo zabito na 25 tisíc lidí. Oficiálně šlo sice o boj s Tálibánem a dalšími podobnými skupinami. Ve skutečnosti však bylo naprosto běžné, že se za Tálibán či pomahače Tálibánu označovaly skupiny, jež chtěl zlikvidovat třeba někdo s vazbami na režim, anebo vesnice či rodiny, které nezaplatily výpalné.

Jak připomíná Shashank Joshi v reportáži Economistu již z minulého roku: Tálibánu se v těchto podmínkách podařilo část populace skutečně přesvědčit, že příslib návratu k decentralizované vládě místních mocných, doplněné o řád a spravedlnost dle islámského práva, je legitimnější než vláda zkorumpovaných struktur v čele s prozápadní elitou.

A Anand Gopal v rozhovoru pro Intercept dodává: Není to tak, že by se Afghánci (z provincie Hílmand, kde Gopal působil) cítili Tálibánem opravdu osvobození. Jde o to, že kábulský režim je po dvaceti letech korupce a válčení vnímán jako ještě horší.

Dnešní Tálibán si ve svém píár zakládá na tom, že nejrůznější přečiny tvrdě trestá a že je zvláště přísný na své vlastní bojovníky. V praxi fungování svrženého režimu bylo naopak běžné, že se pachatelé třeba i vražd nebo znásilnění dovolali mocných příbuzných z režimních struktur, a ti je pak před spravedlností zachránili. Za to měli afghánští vojáci umírat?

Tálibán — a to je další dimenze jeho působení z posledních let — postupoval systematicky. Od uzavření dohody s Trumpovou vládou ve stylu odchod Američanů za slib nenapadání jejich jednotek a za závazek netrpět v zemi základny teroristů vyjednával s lokálními mocnými. Jak pak postupovala jeho ofenzíva, přecházelo jich postupně čím dál více k tálibům.

U části afghánských vojáků se pak projevila tradičně silnější loajalita k rodině nebo místu, a když jejich klan přeběhl, přeběhli také. U části zapůsobila nabídka volného odchodu a případně i doplacení žoldu.

Známý filmař a spolupracovník VICE News Ben C. Solomon hezky popisuje konkrétní situaci v Kandaháru, kde padalo několik stovek vojáků po pár dnech bojů s tisícovkami tálibů únavou a neměli co jíst. V Herátu zase jednotky vybudovaly obranná postavení, načež přišel rozkaz nebojovat, protože s Tálibánem se domluvil sám oblastní velitel.

A konečně — Tálibán se od počátku ofenzívy vyhýbal hromadnějším odplatám. Svým nabídkám vojákům také zpravidla vždy dostál. Když pak jednotky v aktuálně dobývaných oblastech věděly, že vojákům, kteří se vzdali v již obsazených okrscích, nikdo neublížil, a ještě dostali od tálibů nějaké peníze, bylo jejich rozhodování o to snazší.

Působit mohla i image neporazitelnosti, kterou Tálibán kolem sebe šířil. Psychologicky vyhrál své tažení ještě daleko dříve něž fakticky.

Zahraniční aktéři

Pátý důvod pak souvisí s celkovou situací, s chováním zahraničních aktérů. Zdaleka nejde jen o otázku, jak měl být odchod Američanů rychlý a jak měl vypadat. Mnohem podstatnější je, že oficiální režim působil navenek už dlouho jako odepsaný.

Již v dohodě, kterou s Tálibánem uzavřely ještě Trumpovy USA, vystupuje hnutí ne jako islamistická skupina, ale jako zástupce státu (emirátu Afghánistán), byť je zde ještě zdůrazněno, že neuznaný. S Tálibánem jednal dopředu také Írán, Pákistán a Čína, všichni o tom, co bude, až se v Afghánistánu chopí moci.

Jistě i afghánští vojáci cítili, že se obrací vítr. Z think tanků i tajných služeb přicházely prognózy, že afghánská armáda vydrží bez zahraniční podpory maximálně tři měsíce. Zástupci USA jednali s Tálibánem i během doby, kdy na nich afghánský spojenec požadoval letecké útoky. Ruský velvyslanec pak dokonce v závěru ofenzívy vybízel Afghánce k ukončení odporu.

Proč nasazovat život za ty, s nimiž se do budoucna evidentně moc nepočítá? Silnou loajalitu ke státu těžko získat pomáháním zahraničním vojskům v zemi. A velitelé, které by měl voják poslouchat, skládali zbraně či přebíhali spolu s vojíny.

Záhodno je mít na paměti, že všechny uvedené faktory působily společně a s postupující ofenzívou čím dál intenzivněji. Po pádu prvních velkých měst byl trend zřejmě už nezastavitelný. A po pádu Kandaháru, Herátu a Mazár-e Šarífu takřka bez boje bylo jasné, že konec je na dohled.

Další informace:

• The Atlantic Americans Never Understood Afghanistan Like the Taliban Did
• VICE Inside the Taliban's Takeover of Afghanistan
• Al-Džazíra Why did the Afghan army disintegrate so quickly?
• Rusi.org Why Did the Afghan Army Evaporate?
• Washington Post Here are three big Afghanistan numbers Biden isn't sharing
• BBC News Afghanistan: How the Taliban gained ground so quickly
• Deutsche Welle Why the Afghan army folded to the Taliban
• NPR The Afghan Army Collapsed In Days. Here Are The Reasons Why
• The Intercept Anand Gopal and Richard Ojeda on Afghanistan
• WION Afghanistan Crisis: Afghan army and warlords surrender to Taliban
• Times of India Explained: Five reasons why the Afghan Army gave up without a fight against the Taliban