V souvislosti s odchodem jednotek americké armády a NATO z Afghánistánu po dvou dekádách vojenské intervence vzniklo v této jihoasijské zemi mocenské vakuum. S jeho zaplněním neotálel Tálibán, který se v posledních týdnech stal hlavním vojenským a politickým aktérem v zemi.

S vidinou převzetí moci současně jeho zástupci pracovali i na vyjednání podpory ze zahraničí. To mimo jiné dalo prostor k nečekaným kontaktům mezi tímto radikálním islamistickým hnutím a Pekingem. Otázka je, co obě strany touto spoluprací sledují a jak jejich sbližování zapadá do rostoucích geopolitických ambicí Číny.

Tálibán v roli dobyvatelské a diplomatické

Čínský ministr zahraničí Wang I se 28. července v Tchien-ťinu setkal s devítičlennou delegací, v jejímž čele stanul zástupce politického výboru afghánského Tálibánu, Abdul Ghaní Baradar. Delegaci dále doprovázeli například vedoucí tálibánské náboženské rady či výboru pro vztahy s veřejností. Wang I během schůzky označil Tálibán za „důležitou vojenskou a politickou sílu v Afghánistánu,“ od níž očekává, že bude hrát „důležitou roli v procesu zklidnění, usmíření a obnovy země“.

Současně však Wang zdůraznil, že Tálibán se musí jasně distancovat od všech teroristických organizací, včetně Islámského hnutí Východního Turkestánu (ETIM) s napojením na Ujgury v Číně. Terorismus, spolu s extremismem a separatismem, tvoří takzvaná „tři zla“, proti kterým Peking bojuje uplatňováním represivní etnické politiky a budováním všudypřítomného státního dohledu v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Mluvčí Tálibánu se již dříve nechal slyšet, že hnutí sice „řeší utlačování muslimů“ v jiných zemích, nicméně nehodlá zasahovat do vnitřních záležitostí Číny.

Tímto svým dvořením se Pekingu Tálibán navázal na dřívější schůzku s níže postavenými státníky z roku 2019. Setkáním na nejvyšší diplomatické úrovni dále posiluje vlastní legitimitu a doplňuje nedávné vojenské úspěchy. Ty nejprve přinesly islamistické organizaci faktickou kontrolu nad většinou venkovských oblastí, následně se přidala významná provinční města a v době redakční uzávěrky zástupci Tálibánu jednají v s vládními představiteli v Kábulu o převzetí moci.

Z pohledu Pekingu tak setkání přineslo důležité rozšíření vyjednávacích kapacit a doplnění komunikační linky s dosavadní kábulskou vládou. Není bez zajímavosti, že necelé dva týdny před schůzkou v Tchien-ťinu afghánský prezident Ašraf Ghaní telefonicky hovořil s generálním tajemníkem Si Ťin-pchingem. Peking v obou případech propagoval princip „Afghánci vlastněné a Afghánci řízené“ země. Evidentně však příliš nebere v potaz, že obě protistrany si tento princip vykládají značně odlišně a neváhají kvůli tomu vést dlouhodobé krvavé konflikty.

Družbu s Tálibánem však razantně odsoudila část čínské veřejnosti. Jak uvádí portál China Digital Times, řada uživatelů sociální sítě Weibo reagovala se znechucením na příspěvek šéfredaktora polooficiálního deníku The Global Times Chu Si-ťina, který pozitivně kvitoval setkání z konce července. Podle mnohých diskutujících například není nic chvályhodného na tom, když Čínu nazývá přítelem teroristického hnutí. Další z uživatelů pak přirovnal zničení obřích soch buddhů v afghánském Bámjánu Tálibánem v roce 2001 ke zničení Konfuciova chrámu v Čchü-fu Rudými gardami během kulturní revoluce.

O co se hraje na afghánské geopolitické šachovnici

Při představě ekonomicky zaostalé jihoasijské země postižené desítkami let válečného běsnění by nemuselo být na první pohled jasné, co je v pozadí snahy Pekingu o výraznější angažování se v zemi. Kromě snahy o stabilizaci regionu, na které mají zájem všechny sousední země, se jako velmi důležitý faktor jeví přírodní bohatství země. Území Afghánistánu totiž leží na obřích zásobách nerostných surovin, jejichž současná odhadovaná hodnota se pohybuje mezi 1 až 3 biliony dolarů. Na seznamu potenciálně velmi výnosných komodit se objevuje ropa, zlato, železná ruda, měď, lithium a široká škála průmyslově využitelných vzácných kovů. ¨

Peking se již delší dobu snaží ukrojit díl z tohoto bohatství, a není tedy překvapením, že je největším zahraničním investorem v zemi. Potenciálně perspektivní projekty čínských státních podniků v ložiscích mědi Mes Aynak nedaleko Kábulu či ropná pole Amu Darya na severu země však narazily na množství překážek.

První jmenovaný, Mes Aynak, jeden z největších nevyužitých zdrojů mědi na světě, představoval pro afghánskou vládu naději na omezení závislosti na zahraniční pomoci a nastartování ekonomiky. Čínský státní podnik China Metallurgical Group Corporation (MCC) sice v roce 2007 uzavřel dohodu o pronájmu na třicet let ve výši takřka tří miliard dolarů, doposud však jeho rozvoj brzdila chybějící infrastruktura, obavy z bezpečnosti projektu a konflikt s místními o vlastnická práva na půdu. Rozšíření těžby v Mes Aynak by navíc znamenalo zničení archeologických nalezišť rozsáhlých buddhistických komplexů z dob původní Hedvábné stezky. Tálibán, který v okolí aktivně operuje, přesto již loni v listopadu dal rozšíření dolu zelenou.

Ostatně i Peking se spíše než na historickou Hedvábnou stezku upíná ke své ambiciózní geopolitické iniciativě s názvem Pás a stezka (BRI). Svými aktivitami v Afghánistánu by rád navázal na úspěšné začlenění sousedního Pákistánu do své sféry vlivu. Právě Pákistán je totiž jedním z nejbližších spojenců Pekingu a takzvaný Čínsko-pákistánský ekonomický koridor (CPEC) je označován za vlajkovou loď celého projektu BRI. Jak ovšem ukázaly uniklé informace týkající se projektu, i v tomto případě existuje celá řada problémů, které čínská strana při grandiózních slibech raději zamlčuje.

Nejisté vyhlídky za Vachánským koridorem

Americký ministr zahraničí Antony Blinken se ohledně čínsko-tálibánského setkání vyjádřil ve smyslu, že zájem Pekingu o Afghánistán by teoreticky mohla být „pozitivní věc“. Přestože dříve Spojené státy bránily pokusům Číny o zvýšení jejího vlivu v zemi, podle slov Blinkena je v zájmu všech sousedů Afghánistánu, stejně jako Washingtonu, odvrácení kolapsu do plnohodnotné občanské války či vojenského převzetí země Tálibánem.

Za zmínku stojí i fakt, že vedoucí tchienťinské mise Abdul Ghaní Baradar byl v roce 2010 zatčen při společné akci americké CIA a pákistánské ISI (Inter-Services Intelligence) a propuštěn o osm let později právě na popud amerických diplomatů. Ti věřili, že spoluzakladatel Tálibánu a dvojka v hierarchii organizace napomůže mírovým jednáním. To se tehdy sice zčásti podařilo, je ovšem otázkou, zda Washington tušil, s kým Baradar skončí u jednacího stolu a jaký zvrat v celé situaci nastane jen o pár let později.

K družbě Pekingu a Tálibánu je třeba připočítat i poněkud napjaté vztahy s vládou Ašrafa Ghaního. Jedním z důvodů je například loňské rozkrytí sítě čínských agentů v Kábulu, kteří měli v zemi po dlouhé roky mapovat aktivity ujgurských teroristických buněk.

Afghánistán nadále postrádá potřebnou infrastrukturu, jejíž budování znemožňoval přetrvávající válečný chaos, a značně destabilizovaná země se zmítá v humanitární krizi. Tu letos dále prohloubila pandemie, rekordní sucha, neúroda a s tím spjatá rostoucí migrační vlna, především do Íránu a Pákistánu. V současnosti navíc probíhají rozsáhlé evakuační operace, kdy především západní země stahují zaměstnance ze svých velvyslanectví v Kábulu, a další vývoj v zemi je tak značně nejistý.

Existuje důvod, proč se Afghánistánu přezdívá „hřbitov říší“. Od Alexandra Velikého přes britské impérium, Sovětský svaz až po spojené Spojené státy v současnosti všichni i přes počáteční taktická vítězství tvrdě narazili při dlouhodobém působení v této zemi.

Peking tedy věc sleduje dvojím prizmatem. Prvním je zajištění regionální bezpečnosti, minimalizace rizika občanské války či nezřízeného exportu opia, v němž Afghánistán drží světový primát. Druhá perspektiva se soustředí na rozšíření politického a ekonomického vlivu v regionu a angažování se v potenciálně velmi výnosných těžebních aktivitách.

Jedno je však jisté: pakliže se Peking skutečně chystá zvýraznit svou roli v zemi za Vachánským koridorem (kde mimochodem letos afghánská vláda v nehostinných podmínkách započala výstavbu silnice propojující oba státy), pak by se měl velmi pečlivě poučit z chyb ostatních velmocí. V opačném případě se může nechat zatáhnout do partie, která bude nad jeho síly.