Do konce srpna by měli odejít poslední vojáci mezinárodní koalice z Afghánistánu a uzavřít tak svou tamní dvacetiletou působnost. V roce 2001 se ledacos očekávalo a slibovalo. S Tálibánem se už nepočítalo, v Afghánistánu se měla zrodit republika. V současnosti však Tálibán sílí a republika je v ohrožení. O situaci v zemi se mluví a píše jako o dalším nepodařeném projektu Západu.

Projekt Afghánistán

Před rokem 2001, než mezinárodní síly napadly Tálibán, byl Afghánistán silně izolován od ostatního světa. Hranice hlídali bojovníci, v zemi se nesmělo zpívat ani tancovat. Veřejný život náležel pouze mužům — a omezoval se pouze na vydělávání a obchodování.

Muži se tak aspoň směli pohybovat venku, zato ženy jako by z vnějšího světa zmizely. Na ulici směly pouze v doprovodu blízkého mužského příbuzenstva, od hlavy až k patám schované ve — většinou — modré burce.

Právě burka se stala symbolem útoku na Afghánistán. Dokonce i americký prezident George Bush jej zdůvodňoval mimo jiné záchranou tamních žen z rukou násilníků.

Obyčejní Afghánci byli v roce 2001, po dvou desetiletích zahraničního vměšování a občanské války, vyčerpaní a toužili po klidu. Po americké invazi a pádu vlády Tálibánu zableskla ve společnosti naděje na lepší a bezpečnější život. A to nejenom ve městech, ale i v řadě vesnic, v nihcž doposud žije většina obyvatel Afghánistánu.

Mnoho lidi věřilo v lepší zítřky. Statisíce obyvatel se navrátily ze sousedního Íránu a Pákistánu. Organizace spojených národů pomáhala s repatriací.

Začala rekonstrukce nebo renovace vládních budov, škol, univerzit, silnic, dálnic a nemocnic. Dívky se vrátily do škol, ženám bylo umožněno účastnit se veřejného života. Se zahraniční podporou vznikla svobodná média. Otevřely se banky a byly vytištěny nové peníze.

Změny především ve městech

Většina změn však probíhala opět ve větších městech. Na mnoha vesnicích dodnes chybí školní budovy. Země trpí nedostatkem učitelů, učitelek, lékařek a lékařů.

Na vesnicích mnohdy nebyla práce ani další základní věci k životu. Začalo masivní stěhování do velkých měst. Na okrajích Herátu, Mazáru či Kábulu vznikla stanová městečka, kde žije velké množství lidí dodnes. Část z nich ale nenašla práci ani ve městě. Ti nejzoufalejší z nich se nakonec rozhodli vrátit zpátky do vesnic nebo poslat někoho z rodiny pracovat do Íránu, Pákistánu či dalších zemí.