Do konce srpna by měli odejít poslední vojáci mezinárodní koalice z Afghánistánu a uzavřít tak svou tamní dvacetiletou působnost. V roce 2001 se ledacos očekávalo a slibovalo. S Tálibánem se už nepočítalo, v Afghánistánu se měla zrodit republika. V současnosti však Tálibán sílí a republika je v ohrožení. O situaci v zemi se mluví a píše jako o dalším nepodařeném projektu Západu.

Projekt Afghánistán

Před rokem 2001, než mezinárodní síly napadly Tálibán, byl Afghánistán silně izolován od ostatního světa. Hranice hlídali bojovníci, v zemi se nesmělo zpívat ani tancovat. Veřejný život náležel pouze mužům — a omezoval se pouze na vydělávání a obchodování.

Muži se tak aspoň směli pohybovat venku, zato ženy jako by z vnějšího světa zmizely. Na ulici směly pouze v doprovodu blízkého mužského příbuzenstva, od hlavy až k patám schované ve — většinou — modré burce.

Právě burka se stala symbolem útoku na Afghánistán. Dokonce i americký prezident George Bush jej zdůvodňoval mimo jiné záchranou tamních žen z rukou násilníků.

Obyčejní Afghánci byli v roce 2001, po dvou desetiletích zahraničního vměšování a občanské války, vyčerpaní a toužili po klidu. Po americké invazi a pádu vlády Tálibánu zableskla ve společnosti naděje na lepší a bezpečnější život. A to nejenom ve městech, ale i v řadě vesnic, v nihcž doposud žije většina obyvatel Afghánistánu.

Mnoho lidi věřilo v lepší zítřky. Statisíce obyvatel se navrátily ze sousedního Íránu a Pákistánu. Organizace spojených národů pomáhala s repatriací.

Začala rekonstrukce nebo renovace vládních budov, škol, univerzit, silnic, dálnic a nemocnic. Dívky se vrátily do škol, ženám bylo umožněno účastnit se veřejného života. Se zahraniční podporou vznikla svobodná média. Otevřely se banky a byly vytištěny nové peníze.

Změny především ve městech

Většina změn však probíhala opět ve větších městech. Na mnoha vesnicích dodnes chybí školní budovy. Země trpí nedostatkem učitelů, učitelek, lékařek a lékařů.

Na vesnicích mnohdy nebyla práce ani další základní věci k životu. Začalo masivní stěhování do velkých měst. Na okrajích Herátu, Mazáru či Kábulu vznikla stanová městečka, kde žije velké množství lidí dodnes. Část z nich ale nenašla práci ani ve městě. Ti nejzoufalejší z nich se nakonec rozhodli vrátit zpátky do vesnic nebo poslat někoho z rodiny pracovat do Íránu, Pákistánu či dalších zemí.

Afghánistán netrápí pouze vojenský konflikt. Velká sucha zničila úrodu. Průzkum z roku 2019 říká, že asi šest z deseti afghánských zemědělců uvádí jako jeden z největších problémů sucho a nedostatek vody v krajině.

Přestože měl po americké invazi v roce 2001 ekonomický růst s přílivem mezinárodní pomoci relativně rychlé tempo, opět se týkal pouze malé části obyvatelstva. Zbytek praktické změny neviděl a hlavně nijak nepocítil.

Za poslední dvě desetiletí se pouze prohloubila propast mezi bohatými a chudými a závislost Afghánistánu na mezinárodní pomoci. Vládní průzkum životní úrovně v letech 2016-2017 ukazuje, že více než čtyřiapadesát procent populace žije pod hranicí chudoby.

Z politického hlediska se v Afghánistánu zrodil „křehký“ demokratický systém založený na prvcích, jako jsou svobodné volby, svoboda projevu a hodnoty lidských práv, v parlamentu zasedly ženy. V praxi to však vypadalo jinak. Přestože ve velkých městech nastaly opravdu velké změny, velkých částí Afghánistánu se vůbec nedotkly.

Pokud jde o bezpečnost, formování afghánské armády a policie lze považovat za velký úspěch. Je však zklamáním, že navzdory miliardám investic a desítkám let zkušeností s válčením a bojovým výcvikem afghánská vláda není schopná fungovat systematicky a udržet bezpečí ani v místech, která má pod kontrolou.

Ženám se otevřel prostor, který je nyní v ohrožení

Významně narostl počet policistek — z pouhých 180 v roce 2005 na zhruba tři a půl tisíce v roce 2019. Vznikly také čistě ženské policejní jednotky, které měly pomáhat především ženám, které zažily domácí násilí.

Zvýšil se rovněž počet soudkyň mezi lety 2007 a 2018 z pěti procent na třináct. Jenomže zrovna soudní systém v Afghánistánu je jednou z nejméně fungujících sfér. „Nezávislé“ soudnictví je zkorumpované. Lidé mu nedůvěřují…

Obraz Tálibánu je především spojený s omezováním lidských práv. Ženy musely zůstat během vládnutí této povstalecké skupiny zavřené doma. Až na výjimky, například lékařky, nesměly pracovat. Změnilo se to v roce 2001.

Údaje, které má k dispozici BBC Persian z afghánského Národního statistického úřadu ukazují, že ačkoli většina lidí pracujících jako státní zaměstnanci jsou stále muži, i zde se počet zaměstnaných žen během posledních dvou desetiletí zvyšoval.

V roce 2004 například pracovalo na zmíněních postech zhruba 51 tisíc žen. Toto číslo se v roce 2018 zvýšilo na přibližně 87 tisíc. Statistiky z posledních let chybí. V tomto období se zvýšil i počet mužských zaměstnanců, ale procentuální nárůst u žen byl vyšší. Z dat ovšem nelze vyčíst, na jakých pozicích a za jakých platových podmínek pracují.

Podle oficiálních statistik od roku 2002 do roku 2018 vzrostl také počet studentek na veřejných vysokých školách, a to téměř sedmkrát oproti počtu studentů v totožném období. Více žen pracuje také ve školství. Roku 2018 představovaly třetinu afghánského učitelstva ženy.