↗

Za posledních dvacet let se zlepšil život žen v Afghánistánu. Týká se to však hlavně velkých měst a ne tak zbytku země, kde žije většina společnosti. Foto Hošang Hašimi, AFP

Do konce srpna by měli odejít poslední vojáci mezinárodní koalice z Afghánistánu a uzavřít tak svou tamní dvacetiletou působnost. V roce 2001 se ledacos očekávalo a slibovalo. S Tálibánem se už nepočítalo, v Afghánistánu se měla zrodit republika. V současnosti však Tálibán sílí a republika je v ohrožení. O situaci v zemi se mluví a píše jako o dalším nepodařeném projektu Západu.

Projekt Afghánistán

Před rokem 2001, než mezinárodní síly napadly Tálibán, byl Afghánistán silně izolován od ostatního světa. Hranice hlídali bojovníci, v zemi se nesmělo zpívat ani tancovat. Veřejný život náležel pouze mužům — a omezoval se pouze na vydělávání a obchodování.

Muži se tak aspoň směli pohybovat venku, zato ženy jako by z vnějšího světa zmizely. Na ulici směly pouze v doprovodu blízkého mužského příbuzenstva, od hlavy až k patám schované ve — většinou — modré burce.

Právě burka se stala symbolem útoku na Afghánistán. Dokonce i americký prezident George Bush jej zdůvodňoval mimo jiné záchranou tamních žen z rukou násilníků.

Obyčejní Afghánci byli v roce 2001, po dvou desetiletích zahraničního vměšování a občanské války, vyčerpaní a toužili po klidu. Po americké invazi a pádu vlády Tálibánu zableskla ve společnosti naděje na lepší a bezpečnější život. A to nejenom ve městech, ale i v řadě vesnic, v nihcž doposud žije většina obyvatel Afghánistánu.

Mnoho lidi věřilo v lepší zítřky. Statisíce obyvatel se navrátily ze sousedního Íránu a Pákistánu. Organizace spojených národů pomáhala s repatriací.

Začala rekonstrukce nebo renovace vládních budov, škol, univerzit, silnic, dálnic a nemocnic. Dívky se vrátily do škol, ženám bylo umožněno účastnit se veřejného života. Se zahraniční podporou vznikla svobodná média. Otevřely se banky a byly vytištěny nové peníze.

Změny především ve městech

Většina změn však probíhala opět ve větších městech. Na mnoha vesnicích dodnes chybí školní budovy. Země trpí nedostatkem učitelů, učitelek, lékařek a lékařů.

Na vesnicích mnohdy nebyla práce ani další základní věci k životu. Začalo masivní stěhování do velkých měst. Na okrajích Herátu, Mazáru či Kábulu vznikla stanová městečka, kde žije velké množství lidí dodnes. Část z nich ale nenašla práci ani ve městě. Ti nejzoufalejší z nich se nakonec rozhodli vrátit zpátky do vesnic nebo poslat někoho z rodiny pracovat do Íránu, Pákistánu či dalších zemí.

Afghánistán netrápí pouze vojenský konflikt. Velká sucha zničila úrodu. Průzkum z roku 2019 říká, že asi šest z deseti afghánských zemědělců uvádí jako jeden z největších problémů sucho a nedostatek vody v krajině.

Přestože měl po americké invazi v roce 2001 ekonomický růst s přílivem mezinárodní pomoci relativně rychlé tempo, opět se týkal pouze malé části obyvatelstva. Zbytek praktické změny neviděl a hlavně nijak nepocítil.

Za poslední dvě desetiletí se pouze prohloubila propast mezi bohatými a chudými a závislost Afghánistánu na mezinárodní pomoci. Vládní průzkum životní úrovně v letech 2016-2017 ukazuje, že více než čtyřiapadesát procent populace žije pod hranicí chudoby.

Z politického hlediska se v Afghánistánu zrodil „křehký“ demokratický systém založený na prvcích, jako jsou svobodné volby, svoboda projevu a hodnoty lidských práv, v parlamentu zasedly ženy. V praxi to však vypadalo jinak. Přestože ve velkých městech nastaly opravdu velké změny, velkých částí Afghánistánu se vůbec nedotkly.

Pokud jde o bezpečnost, formování afghánské armády a policie lze považovat za velký úspěch. Je však zklamáním, že navzdory miliardám investic a desítkám let zkušeností s válčením a bojovým výcvikem afghánská vláda není schopná fungovat systematicky a udržet bezpečí ani v místech, která má pod kontrolou.

Ženám se otevřel prostor, který je nyní v ohrožení

Významně narostl počet policistek — z pouhých 180 v roce 2005 na zhruba tři a půl tisíce v roce 2019. Vznikly také čistě ženské policejní jednotky, které měly pomáhat především ženám, které zažily domácí násilí.

Zvýšil se rovněž počet soudkyň mezi lety 2007 a 2018 z pěti procent na třináct. Jenomže zrovna soudní systém v Afghánistánu je jednou z nejméně fungujících sfér. „Nezávislé“ soudnictví je zkorumpované. Lidé mu nedůvěřují…

Obraz Tálibánu je především spojený s omezováním lidských práv. Ženy musely zůstat během vládnutí této povstalecké skupiny zavřené doma. Až na výjimky, například lékařky, nesměly pracovat. Změnilo se to v roce 2001.

Údaje, které má k dispozici BBC Persian z afghánského Národního statistického úřadu ukazují, že ačkoli většina lidí pracujících jako státní zaměstnanci jsou stále muži, i zde se počet zaměstnaných žen během posledních dvou desetiletí zvyšoval.

V roce 2004 například pracovalo na zmíněních postech zhruba 51 tisíc žen. Toto číslo se v roce 2018 zvýšilo na přibližně 87 tisíc. Statistiky z posledních let chybí. V tomto období se zvýšil i počet mužských zaměstnanců, ale procentuální nárůst u žen byl vyšší. Z dat ovšem nelze vyčíst, na jakých pozicích a za jakých platových podmínek pracují.

Podle oficiálních statistik od roku 2002 do roku 2018 vzrostl také počet studentek na veřejných vysokých školách, a to téměř sedmkrát oproti počtu studentů v totožném období. Více žen pracuje také ve školství. Roku 2018 představovaly třetinu afghánského učitelstva ženy.

Během posledních dvaceti letech se také zvýšil počet dívek, které mohly navštívit aspoň základní školu. Podle dostupných zpráv UNICEF z roku 2019 však právě dívky častěji předčasně ukončují školní docházku — konkrétně o šedesát procent častěji než hoši ve stejném věku.

Zpráva rovněž uvádí, že v mnoha částech Afghánistánu, zejména v oblastech kontrolovaných Tálibánem a jinými povstaleckými skupinami, je zápis dívek do škol velmi nízký. Může to být kvůli bezpečnostním podmínkách v daných lokalitách, zákazem ze strany povstaleckých skupin, ale i ultrakonzervativními postoji místních obyvatel.

V některých částech Afghánistánu místní podporují Tálibán. A jejich způsob života a světonázor se od postojů členů Tálibánu v podstatě neliší…

Pokus o nastoení republiky v Afghánistánu má na kontě také mnoho mrtvých civilistů. Podle BBC Persian jich od roku 2001 do roku 2020 zemřelo zhruba 79 tisíc, přičemž 43 procent tvořily ženy a děti.

Organizace spojených národů nicméně uvedla, že za první tři měsíce letošního roku zůstává počet zabitých a zraněných civilistů mnohem vyšší než před rokem a je mezi nimi více žen a dětí. Za loňský rok vzrostlo také cílené zabíjení. Terčem útoků byly především osobnosti občanské společnosti, médií, soudnictví a pracovníci občanských organizací.

Co bude dál

Změny, které se nastaly během posledních dvaceti let v Afghánistánu, nejsou vůbec zanedbatelné. Jak jsme si ukázali, především ženám se v mnoha ohledech otevřely dveře. Začaly více působit ve veřejném životě, mají své kavárny, své televize, vytvářejí filmy… Stále se to ale týká hlavně velkých měst.

Možná je dvacet let na celospolečenskou změnu krátká doba. Uplynulá dvacetiletá cesta Afghánistánu byla také plná obtíží, chyb z nezkušenosti, rozsáhlé korupce, hlubokých politických rozporů v Kábulu, ale také nekompetentnosti a zásahů sousedních zemí, které vedly k oživení Tálibánu.

V afghánských novinách se v posledních dnech objevila zpráva, že by se mohlo konat mírové jednání mezi kábulskou vládou a zástupci Tálibánu v Afghánistánu. Není však jasné, zda se k němu opravdu schyluje. Pár dni zpátky totiž povstalci zaútočili na budovu, kde prezidentská delegace vykonávala sváteční modlitbu při Svátku oběti, což je náboženský svátek, během nějž se připomíná čin proroka Ibrahíma, tedy Abraháma, a jeho oběť berana Bohu.

Mezitím Tálibán získal kontrolu nad zhruba třemi čtvrtinami země. Podle výpovědí místních někde zavádí přísná opatření založená na svém vidění světa a extrémním výkladu islámu.

Celospolečenskou situaci komplikuje pandemie koronaviru, která se v posledních týdnech mimořádně šíří, zejména ve velkých městech. Nemocnice nemají dostatek zdravotnických potřeb, chybí také kyslík, s nímž se obchoduje na černém trhu. Kdy se do Afghánistánu dostane dostatek vakcín, není známo.

Válečné konflikty v Afghánistánu trvají od konce sedmdesátých let. Čtyřicet let prakticky bez ústání trvající válka zničila tamní společnost. Miliony lidí přinutila uprchnout ze země. Někteří našli útočiště v sousedních zemích, jiní utekli dál. Dalších několik milionů lidí se přemístilo uvnitř Afghánistánu. Jen v loňském roce své domovy opustilo zhruba čtyři sta tisíc lidí.

Podle OSN má Afghánistán třetí největší vysídlenou populaci na světě. V afghánské společnosti se o tom dokonce už i vtipkuje: „Chtěl jsem se přestěhovat do země, kde by nebyl žádný Afghánec. Šel jsem tedy na jisto a odletěl na Měsíc. Avšak první, co jsem tam slyšel, bylo perské ‚Ahoj, bratře‘.“

Zatímco mnoho afghánských uprchlíků vězí v uprchlických táborech, naděje na stabilnější mír je v rukou Tálibánu. Příští týdny ukáží víc. Rostoucí gramotnost, dostupnější zdravotní péče a vzdělání, rozšíření prostoru k uplatnění ženám, svoboda médií a svoboda projevu jsou vybojované statky, které by mohl Afghánistán ztratit. Snad na to bude kábulská vláda při případném mírovém jednání myslet.