Rihana Ghavipandžeh je postmoderní malířka a grafická designérka původem z Íránu. Rodnou zemi opustila před dvaceti lety, dlouho žila a studovala v Malajsii a dnes ji můžete potkat v Praze, kde působí mimo jiné jako učitelka umění a módní návrhářka. „Narodila jsem se v době, kdy v Íránu probíhala Islámská revoluce, která v mnoha ohledech změnila společnost, a to především životy žen,“ říká umělkyně, pro jejíž obrazy jsou typické barvy a figury žen.

Své dětství v rozhovoru popsala takto: „Jako malá holka jsem nemohla nic. Všechno pro nás bylo tabu. Jak říká slavný íránský zpěvák Ghanbarí, zakázána byla i modrá barva moře. Nemohla jsem s tátou a s bratrem například veřejně jezdit na kole. Proč? Protože jsem byla dívka. Smát se a tančit jsem mohla jen v soukromí. Stejně jako spoustu jiných věcí, které chlapci a muži směli.“

V sobotu máte v Praze vernisáž. Jak dlouho jste obrazy, které jsou součástí výstavy, malovala?

Jde o výsledek mé tříleté práce. Technika, kterou používám, je velmi specifická. Musím vždycky dokončit část práce a počítat s tím, že se k ní už nebudu moci vrátit a něco změnit. Někdy je to otázka sekundy. Nápady získávám ze světa kolem sebe, chodím mezi lidi, mluvím s nimi, čtu knihy a noviny, dívám se na televizi. Když mě něco napadne, musím to hned dát na papír, i kdyby to bylo v noci. Někdy tvořím půl roku v kuse, potom dva měsíce nejsem schopná pracovat. Malování obrazů je pro mě velmi emotivní.

Mluvíte s lidmi, kteří chodí na vaše výstavy a dívají se na vaše obrazy? Co na nich vidí?

To je jedna z věcí, které mě na mé práci nejvíc těší. Vzpomínám si na rozhovor s jednou starší paní na Slovensku, kde jsem měla výstavu. Asi dvě hodiny chodila s hůlkou v ruce a pozorovala obrazy. Řekla mi větu, kterou chce slyšet každý umělec, že moje obrazy jí daly jiný pohled na ženy z Blízkého východu. Měla prý pocit, jako by se dívala na film.

Anebo když jsem před několika lety měla výstavu v Praze. Jeden starší muž mi tehdy řekl, že nemám přestat malovat. Že teď chápe, že není rozdíl mezi mnou a jeho dcerou. Že naše přání a touhy mohou být stejné. Jeho slova mě potěšila. Nikdo nemá možnost rozhodovat, kde se narodí. Někdo se narodí v České republice, jiný zase v Afghánistánu, Íránu či v Americe. Není to naše volba, ale všichni zasloužíme důstojný život.

Mě na vašich obrazech zaujalo, jak dlouhé krky mají ženské postavy. V některých případech tak dlouhé, že by se mohly lámat. Má to nějaký význam?