Rihana Ghavipandžeh je postmoderní malířka a grafická designérka původem z Íránu. Rodnou zemi opustila před dvaceti lety, dlouho žila a studovala v Malajsii a dnes ji můžete potkat v Praze, kde působí mimo jiné jako učitelka umění a módní návrhářka. „Narodila jsem se v době, kdy v Íránu probíhala Islámská revoluce, která v mnoha ohledech změnila společnost, a to především životy žen,“ říká umělkyně, pro jejíž obrazy jsou typické barvy a figury žen.

Své dětství v rozhovoru popsala takto: „Jako malá holka jsem nemohla nic. Všechno pro nás bylo tabu. Jak říká slavný íránský zpěvák Ghanbarí, zakázána byla i modrá barva moře. Nemohla jsem s tátou a s bratrem například veřejně jezdit na kole. Proč? Protože jsem byla dívka. Smát se a tančit jsem mohla jen v soukromí. Stejně jako spoustu jiných věcí, které chlapci a muži směli.“

V sobotu máte v Praze vernisáž. Jak dlouho jste obrazy, které jsou součástí výstavy, malovala?

Jde o výsledek mé tříleté práce. Technika, kterou používám, je velmi specifická. Musím vždycky dokončit část práce a počítat s tím, že se k ní už nebudu moci vrátit a něco změnit. Někdy je to otázka sekundy. Nápady získávám ze světa kolem sebe, chodím mezi lidi, mluvím s nimi, čtu knihy a noviny, dívám se na televizi. Když mě něco napadne, musím to hned dát na papír, i kdyby to bylo v noci. Někdy tvořím půl roku v kuse, potom dva měsíce nejsem schopná pracovat. Malování obrazů je pro mě velmi emotivní.

Mluvíte s lidmi, kteří chodí na vaše výstavy a dívají se na vaše obrazy? Co na nich vidí?

To je jedna z věcí, které mě na mé práci nejvíc těší. Vzpomínám si na rozhovor s jednou starší paní na Slovensku, kde jsem měla výstavu. Asi dvě hodiny chodila s hůlkou v ruce a pozorovala obrazy. Řekla mi větu, kterou chce slyšet každý umělec, že moje obrazy jí daly jiný pohled na ženy z Blízkého východu. Měla prý pocit, jako by se dívala na film.

Anebo když jsem před několika lety měla výstavu v Praze. Jeden starší muž mi tehdy řekl, že nemám přestat malovat. Že teď chápe, že není rozdíl mezi mnou a jeho dcerou. Že naše přání a touhy mohou být stejné. Jeho slova mě potěšila. Nikdo nemá možnost rozhodovat, kde se narodí. Někdo se narodí v České republice, jiný zase v Afghánistánu, Íránu či v Americe. Není to naše volba, ale všichni zasloužíme důstojný život.

Mě na vašich obrazech zaujalo, jak dlouhé krky mají ženské postavy. V některých případech tak dlouhé, že by se mohly lámat. Má to nějaký význam?

Ještě, než to vysvětlím, je třeba říct, že svými obrazy nepromlouvám pouze o íránských ženách. Mám na mysli všechny ženy, které nežijí v rovných podmínkách. V takových situacích pak často nemají svůj hlas. Mluví a rozhodují za ně muži.

Dlouhé krky jsou symbolem bolesti a všeho, co ženy uvnitř prožívají. V perštině se pro to používá obtížně přeložitelný výraz „boghze galu“. Označuje stav, kdy má člověk úzkostní pocit, jako by se mu všechny emoce nahromadily v hrdle a nemohly ven. Stejně tak já, když je mi smutno nebo cítím nespravedlnost, všechen smutek a negativní energie se mi shromažďuje v krku. Jsem zticha, jen přemýšlím. Čím delší krky, tím větší bolest, nářek a množství nevyslovených slov. Moje ženské postavy mají dlouhé krky, protože mají co říct, ale často nemají právo mluvit.

Použité barvy pak odkazují k síle ženských příběhů. Ženské postavy jsou v obrazech situovány ve středu, je z nich cítit síla. Mohou to být příběhy žen, které se nebojí a bojují za svá práva. Ženy, které v Íránu bojují proti povinnému hidžábu. Já s hidžábem, se zahalováním nemám problém. Respektuji názor žen, které si to zvolí. Pouze si myslím, že by si to žena měla zvolit sama. Kdyby i tady někdo zákonem určoval, co mám nosit, protestovala bych. Vyprávím příběhy žen, které chtějí mít právo rozhodovat o sobě, být svéprávné.

Kromě barevnosti a ženských postav s dlouhými krky vaše obrazy spojuje specifická symbolika. Často na nich vidíme ryby, granátová jablka, zrcadla. Ty jsou součástí perské tradice, oslavy perského Nového roku. Je to ten důvod, proč jste se rozhodla právě pro ně?

Pocházím z Íránu, ze země, kde je historie všudypřítomná. Součástí starých íránských domů byla často zrcadlová místnost. Dodávalo to domu světlo a zároveň pocit klidu. Tento symbol jsem si z historie vypůjčila a dodala mu protiklad. Zrcadlo je rozbité, střepy poukazují na neklid. Zároveň má ale zrcadlo jednu kouzelnou vlastnost, může spojovat, ukazovat empatii. Když se člověk zadívá do zrcadla na mých obrazech, může na chvíli pocítit to, co ta žena, může se zaujmout její místo. Chci tím říct: nesuď člověka podle vzhledu, nevíš, co se za jeho příběhem skrývá.

Zlatá ryba je v perské tradici symbolem čistoty. Malé rybky, které nechybějí na novoročních stolech, žijí pouze v čisté vodě. Ryby jsou pro mě ženy a čistá voda společnost. Společnost může žít a prosperovat pouze pokud i ženy mají stejná práva a mohou růst a žít. Stejně tak ženy nemohou růst bez zdravé společnosti.

Často také pracuji s křídly. Pták je pro mě symbolem svobody. Té svobody, jež dává ženám možnost oblékat se podle vlastní volby, dává jim svobodu myslet svým způsobem a promluvit. Měla jsem to štěstí, že jsem se narodila v dobře situované a otevřené rodině. Můj otec mi nikdy neříkal, jak se mám oblékat, že nesmím mluvit s muži, neomezoval mě. Všechny ženy však tyto možnosti nemají. V Íránu by mnou někteří opovrhovali, protože se například neoblékám podle jejich představ, nejsem správná žena. Přestože mohu být ušlechtilým člověkem, soudí mě podle vzhledu. Svými obrazy ilustruji svůj vnitřní svět, vyprávím jimi příběhy žen.

Důležité je neztrácet naději. Granátové jablko bývá vnímáno jako symbol ráje, pro mě je symbolem naděje.