Rozhovor: Řešili jsme domácí násilí, omrzliny, dluhy za odpad i nevyplacené mzdy

Fatima Rahimi

Alexandru Ceban pracuje při brněnském magistrátu jako interkulturní pracovník pro moldavskou a rumunskou menšinu. Nejsem jen tlumočník, musím být otevřený a nebát se přiblížit k lidem. Jinak mi nebudou věřit, říká.

Alexandru Ceban začínal v České republice jako svářeč. Poté vystudovaný teolog pokračoval jako pravoslavný kněz. A nyní je interkuturním pracovníkem při brněnském magistrátu. Foto Peter Tkáč

Pocházíte z Moldavské republiky a od roku 2011 žijete v České republice. Jak se vám tady ze začátku vedlo?

Začátky jsou vždy složité. Po příchodu do České republiky jsem začal pracovat v obchodním centru jako venkovní uklízeč, za půl roku jsem zjistil, že je tady nedostatek svářečů, udělal jsem si základní kurz svařování, to mi velice pomohlo. V práci jsem se zdokonalil v jazyce, začal jsem se aktivně učit česky.

V té době jsem se také potkával s jedním pravoslavným knězem, který byl zároveň ředitelem SOZE (Sdružení občanů zabývající se emigranty). S jeho pomocí jsem získal notifikaci maturitního vysvědčení a dálkově dokončil v Moldávii studium teologie, získal magisterský titul. Bakalářský jsem už měl z oboru mezinárodních vztahů a historie. V listopadu 2014 jsem začal pracovat jako pravoslavný kněz v Prostějově.

V té době jsem také začal tlumočit pro policii a soud. To vše mi pomohlo dostat se ke kontaktu s cizinci a poznat jejich životní příběhy a problémy. Pochopit, co jim tady schází a s čím potřebují pomoct.

00:00 / 00:00

Fatima Rahimi:
Řešil jsme domácí násilí...

Integrace cizinců v Brně 2

S čím se na vás soudy a policie obracely?

No rozhodně ne kvůli krádežím, není to rozhodně tak, že by cizinci byli zloději. Naopak. Šlo často o lidi, kteří skončili na policii, protože nedostali plat nebo byli jinak podvedeni.

Už v té době jsem si udělal představu, s čím se cizinci v České republice potkávají. Jsou to zkušenosti, které jsem později mohl využít při práci interkulturního pracovníka.

Tři roky působíte na Magistrátu města Brna. Jak jste se k té práci dostal?

Někdy v listopadu roku 2017 mi volala známá, že magistrát hledá v rámci jednoho projektu interkulturního pracovníka pro práci s cizinci. Viděl jsem to jako velkou možnost být prospěšný. A také jako šanci k vlastnímu rozvoji.

Proč jste se pro tu práci rozhodl?

Při tlumočení i jako pravoslavný kněz jsem se setkával s problémy lidí. Bylo jasné, že potřebují někoho, kdo vysvětlí, pomůže jim se v různých problémech orientovat, postaví je na nohy.

Jste jeden z prvních interkulturních pracovníků, který pro město pracuje. Jinde v České republice stejnou pozici města nenabízejí. Co interkulturní pracovník dělá?

Na začátku jsme neměli jasno, co máme přesně dělat. Přece jen to byla nová pozice, a jak říkáte, nikde jinde v České republice s tím také neměli moc zkušeností. Koordinátorka projektu Lenka Šafránková nám dala volnou ruku. A bylo dobré, že jsme na to museli přijít sami. Sami zjistit, co dělat.

Vždycky musíme přizpůsobit práci potřebám dané skupiny. Já mohu mluvit za sebe, za interkulturního pracovníka, který pomáhá lidem z Rumunska a Moldavska. Protože jeden univerzální vzor pro všechny komunity se použít nedá, to by nefungovalo.

Některé komunity, jako například Vietnamci, tráví víc času na sociálních sítích. V této komunitě se nám osvědčilo pracovat více s internetem a na sítích. Vyrábějí videa, mají facebookovou skupinu.

Rumuni, Moldavané, kterým se věnuji já, dělají většinou na stavbách, v továrnách, na mobilu tak často nejsou. Obracejí na mě, hlavně když mají nějaký problém a potřebují rychlou pomoc i řešení.

Jaké jsou to například problémy?

Kromě záležitostí na úřadech či u lékaře jsou to často problémy osobní. Ne snad, že bychom s nimi šli do autobazaru a kupovali jim auto nebo radili, jaký mají koupit dům. Bývají to vztahové problémy, rodinné záležitosti. Mám například klientku, která zažila domácí násilí a chce se se svým manželem rozvést. To jsou momenty, s kterými jsem nepočítal. Ale žádné otázky neodmítám, lidi vyslechnu vždycky.

Kdybych to neudělal, znejistil bych je. V něčem pomoct sám nemůžu, ale kdyby je rovnou odmítl, neozvali by se příště ani ve věci, v které pomoct můžu. Důvěra mezi mnou a klientem se tvoří takhle.

Zároveň ale musíte mít nastaveny i nějaké hranice. Někdy říct, že toto dělat nebudete…

Ano. Umět jasně odmítnout, to se umět musí. Záleží ale na situaci. Když mi někdo zavolá pozdě večer a chce přeložit dopis, slušně ho odmítnu. Vím, že na to má sedm dnů. Řeknu, ať se ozve druhý den nebo ať přijde do kanceláře, že to spolu vyřešíme. Důležité je, aby klient věděl, že mu pomoct chci, ale mimo svou pracovní dobu to dělat nebudu. To jen ve výjimečných případech.

O které výjimky může jít?

Jednou v deset večer mi zavolala žena, Rumunka. Pracovala se svou dcerou ve fabrice. Pozdě večer přišel přítel dcery s kamarády a chtěl dceru násilím odvézt do Plzně, hrozil nožem. Žena prosila, ať zavolám policii. Ukryly se mezitím v bytě. Hovor s ní jsem nahrál, zavolal jsem na policii. Hlídka za chvilku přijela, všechno nakonec dopadlo dobře.

Je to otázka pro každého interkulturního pracovníka, jak si svoje hranice nastaví. Samozřejmě se mohou rozhodnout mimo pracovní dobu telefony vůbec nebrat a neodpovídat.

Vaším úkolem jsou také terénní práce. Máte předem nějaký plán, kam půjdete?

Předem naplánovanou trasu nemáme. Práci v terénu beru spíše jako procházku. Volně projdu různá místa, kouknu se, mluvím s lidmi na stavbách, zeptám se, jestli tam s nimi také pracují cizinci. Když s lidmi hodně mluvíte, zjistíte, že je tam kousek nějaká hospoda, kde pracuje jako číšnice Moldavanka, jinde zase někdo pracuje na stavbách. Zjišťuju, kde kdo bydlí, jestli mají ubytování.

Znám hospody, kam chodí cizinci po práci, znám prodavačky v různých obchodech a restauracích, nechávám jim letáky a kontakt na sebe. V Brně jsou sámošky s ruským a ukrajinským zbožím, také s lidmi odtud se znám, občas se za nimi zastavím, pozdravíme se, popovídáme si.

Práce v terénu je opravdu o trpělivosti, kontakty jsem si hledal dlouho. Velká očekávání ale člověk mít nesmí. Stává se mi, že chodím půl dne, jsem už unavený, nikoho jsem nepotkal, nemůžu si ale říct, že příště nepůjdu.

Navíc práce v terénu je velmi zajímavá. Člověk zjistí věci, které se u stolu v kanceláři nebo na sociálních sítích nedozví.

A co jste například zjistil?

Měl jsem tři až čtyři případy z Rumunska. Potkal jsem je normálně na ulici. Jasní budoucí bezdomovci. Přišli o práci, firma je obrala o peníze, neměli ani na zaplacení cesty do Rumunska.

Jindy ke mně přišel starší pán a požádal o cigaretu, podle přízvuku jsem poznal, že nejde o Čecha. Začal jsem se vyptávat a zjistil jsem, že pracoval v Olomouci, přišel o práci, a nedostal peníze. Přišel pěšky z Olomouce do Brna, spal na ulici.

Druhý klient se vracel ze Svitav. Pracoval tam v lese a také přišel o práci. Potkal jsem ho na parkovišti. Chtěl peníze, ale začal jsem si s ním povídat. Nebylo to tak, že bych mu dal peníze a hotovo. Pomohli jsme mu vrátit se zpátky do Rumunska.

U dalšího případu jsem řešil to, že klient peníze na zpáteční cestu do Rumunska neměl, jeho vnuk byl sice ochotný peníze poslat, ale chtěl mít jistotu, že děda za ně koupí lístek. Poprosil mě, jestli by nemohl poslat peníze na moje jméno, souhlasil jsem. On je poslal, já je převzal, šel jsem s pánem na nádraží, koupil mu lístek, a ještě ho posadil na autobus.

Potkal jsem lidi, kteří měli epilepsii, přišli o prsty na rukou i nohou, omrzly jim, měli různé pracovní úrazy. V podobných případech pomůže finančně charita. Těm, kterým nemůže pomoct rodina v zemi, odkud pocházejí, charita pomáhá jinak: pokud jsou zdraví, mohou například prodávat časopis Nový prostor. Vydělají si tak na cestu zpátky.

Takže spolupracujete s různými jinými úřady a neziskovými organizacemi…

Ano. Spolupracujeme například s Charitou, s In IUSTITIA, Organizací pro pomoc uprchlíkům, s jihomoravským Centrem pro integraci cizinců. Také s odborem azylové a migrační politiky ministerstva vnitra. Dodáváme jim letáky či průvodce, které oni pak předávají cizincům. Každý, kdo řeší pobyt v České republice, víza či další věci spojené s pobytem tady, se k nám může dostat právě přes ně.

Odbor je jedno z prvních míst, kam cizinec pravděpodobně přijde. Dobrou spolupráci máme také s Magistrátem města Brna, například s odborem komunálního odpadu. Přeložili potřebné informace do několika jazyků. Díků tomu je dnes pro cizince jednodušší vědět, kdy zaplatit odpad, kolik, jaké jsou jeho povinnosti.

Další velmi užitečnou spolupráci máme s autobusovým nádražím v Brně. Naše letáky jsou pod nástěnkami na nástupišti hned u autobusů. Cizinec se ihned dozví, kam se v případě potřeby obrátit. Dále například spolupracujeme s nemocnicí a s policií.

A spolupráce s policii vypadá jak?

Policie má naše kontakty, může se na nás obrátit. V terénu chodím po Brně, hledám cizince, hledám ubytovny. Ne vždy jsem úspěšný. Spolupráce s policií mi přináší výhodu například v tom, že získám informace, které bych jinde nenašel. Jednou jsem potřeboval získat seznam ubytoven, hledal jsem na Google Maps, a objevilo se mi pouze šest nebo sedm ubytoven. Zavolal jsem jednomu známému policistovi a poprosil ho o zaslání seznamu všech ubytoven s cizinci. Poslal mi jejich seznam i s adresami. S domáháním náležitých peněz nám policie také pomáhá.

Interkulturní pracovník zkrátka nemusí pouze tlumočit, musí mít také odvahu obrátit se na další lidi a orgány, neziskové organizace, na státní úřady, které jsou kompetentnější. Musí vědět, jak a kam člověka nasměrovat.

Práce v terénu je opravdu o trpělivosti, kontakty jsem si hledal dlouho. Velká očekávání ale člověk mít nesmí. Stává se mi, že chodím půl dne, jsem už unavený, nikoho jsem nepotkal, nemůžu si ale říct, že příště nepůjdu. Foto Peter Tkáč

Jak se pak zachovají neplatící zaměstnavatelé?

Samozřejmě ne vždy jsou lidé ochotní a příjemní. Když jsem nedávno začal řešit problém jednoho pracovníka, kterému zaměstnanec dlužil mzdu, nelíbilo se mu to, a do telefonu mi začal vyhrožovat. Obrátil jsem se na policii a nechal to už na nich.

Podle toho, co vyprávíte, interkulturní pracovník musí mít jisté dovednosti. Jaké to podle vás jsou?

Musí počítat s tím, že se bude učit stále něčemu novému. Do ledna loňského roku jsem dělal interkulturního pracovníka v Brně. Když se po první covidové vlně otevřely hranice, bylo třeba jet do Břeclavi. Během cesty jsem si říkal, budou to stejní lidé, jako jsem potkával v Brně. Jenomže když jsem šel do terénu, zjistil jsem, že jsou v jiných situacích. Mohou být stejné národnosti, dokonce ze stejného města či obce jako dělníci z Brna, ale liší se. Pracovníci v Břeclavi byli více schovaní, báli se kontaktu. Vysvětlil jsem jim, kdo jsem, ale slyšel jsem samé odmítavé odpovědi. Říkali mi, že nic nepotřebují, že mají všechno v pořádku. Neslyšeli na to, že jsme z magistrátu, že nejsme z cizinecké policie.

Proč to tak je?

Pracovníci v Brně se mohou nějak pohybovat, projdou se náměstím, městem, jsou mezi lidmi. V menších městech to tak většinou nebývá, tam znají většinou dvě cesty, z ubytovny do práce a do obchodu. V hospodách a v barech jsou většinou místní. Cizinci do těch barů a hospod na pivo nechodí, bojí se nebo se stydí, cítí se nepříjemně. Oproti tomu tady v Brně je to normální, existují zde ukrajinská restaurace, bulharský bar, moldavský bar, je tu zkrátka velký výběr.

Proč vám to vyprávím. Chci tím vysvětlit, že interkulturní pracovník musí být otevřený člověk, schopný se přizpůsobit jakémukoliv prostředí, okolnostem, změnám, jak je to potřeba. Aby se nebál jít po ulici a přiblížit se k lidem. Aby se nebál ptát se. Bez těchto vlastností bude interkulturním pracovníkem pouze na papíře, lidé se k němu nebudou hlásit a o pomoc ho nepožádají. Zároveň je potřeba počítat s tím, že každé město může mít jinou atmosféru, musí to být tedy člověk, který je schopný to město poznat.

V čem je vaše práce pro lidi a pro město přínosná?

Když jsem přišel do České republiky, neznal jsem žádnou neziskovou organizaci, neuměl jsem jazyk, neměl jsem kontakty. Všechno jsem zjišťoval sám. Neznal jsem žádného interkulturního pracovníka, žádný mi nepomohl. Nejsme však všichni stejní. Někteří pomoc potřebují.

Potkávám lidi, kteří v České republice pracují například osm let, a stejně nemají žádné doklady. Já jsem ten, kterým jim může pomoct. Třeba nedávno jsem byl s Moldavany vyřešit komunální odpad. Nevěděli, že ho musí platit.

Interkulturní pracovník je můstkem mezi komunitou a majoritou. A v podobných případech pomáhá lidi vyznat se na „cestě práva“. Je to často důležité. Aby nelitovali, že ztratili léta práce, ale v důchodu by pak za ně neměli žádné příjmy.

Zároveň mám vhled do komunity. Když přijdu jako interkulturní pracovník a zároveň jako Moldavan, jsou ke mně lidé mnohem vstřícnější a důvěřují mi víc, než kdybych byl Čech. Určitě hraje roli i to, že já mám osobní zkušenosti, pomáhám lidem v tom, co jsem sám zažil. Rozumím jim.

A pomáhá vám v tom, že jste zaměstnanec magistrátu?

Jako pracovník magistrátu mám výhodu, že mě berou víc i státní orgány. I lidi z komunity mě víc berou, mají jistotu, že se na mě mohou obrátit, že na úřadě, na magistrátu mají „svého“ člověka. Podobnou reakci jsem zažil například v Prostějově, kde jsem působil v kostele. Znám tam neziskovou organizaci, která pomáhá Ukrajincům, mají tam pracovnici z Ukrajiny. Všichni klienti se obracejí rovnou na ni, další pracovníky z neziskových organizací ani neznají.

Při svém působení jste se potkal s mnoha lidmi a slyšel jejich příběhy, pomáhal jste řešit jejich problémy. V čem podle vás český integrační systém zaostává?

Občas by nebylo špatný zkopírovat to, co funguje jinde. Když žil můj bratr v Nizozemsku a hledal si tam práci, šel na místní magistrát. Úřednice otevřela šuplík s žádostmi v nejrůznějších jazycích. To hodně pomáhá. Člověk se nemusí všech dokola vyptávat, kde a co doplnit. To je malý příklad. Nebo: Ministerstvo zdravotnictví má na svých stránkách soubor, ve kterém jsou přeloženy různé diagnostiky asi do deseti jazyků světa. Muselo to stát mnoho peněz. Neví však o tom mnohdy ani cizinci, a lékaři už vůbec ne.

Přitom by stačila lepší komunikace mezi státními orgány a dalšími subjekty. A to platí i u dalších ministerstev.

Kdyby si i další města chtěla najít interkulturního pracovníka, na co se musí soustředit?

Kromě toho, že to musí být vzdělaný člověk a musí umět jazyky, měl by to být zkušený cizinec z dané komunity, už plně integrovaný. To znamená, že by měl mít vlastní zkušenosti s integrací. Aby věděl, jak řešit problémy s úřady. Aby věděl, co je třeba udělat například v nemocnici, u lékaře, ve škole. Aby to hned u prvního problému nesložil. A aby měl dost ochoty to dělat pro druhé.

Článek vznikl ve spolupráci s organizací Transitions v rámci programu na podporu žurnalistiky zaměřené na řešení (solutions journalism).

Diskuse