Odchod Tomáše Haišmana, architekta české migrační politiky, nelze nepřivítat. A jsem velmi rád, že moje kritika, výhrady mnoha odborníků z občanské společnosti a konzistentní kritika novinářů včetně těch z DR vedly k rozhodnutí nahradit Tomáše Haišmana novou ředitelkou — Pavlou Novotnou.

Můj osobní pohled na Haišmanovo působení přitom není zdaleka pouze negativní. S vděčností na něj vzpomínají více než tři tisícovky Bosňáků, které jsme přijali v první polovině 90. let. Obdivoval jsem rychlou a Haišmanem dobře zorganizovanou humanitární evakuaci tisícovky uprchlíků z Kosova, které jsme si v době mých začátků na konci devadesátých let sami přivezli a ubytovali je v penzionech a ubytovnách po celé republice. Nikdo neřešil, že to byli muslimové, často zcela bez vzdělání s mnoha zdravotními handicapy. Rád jsem se s ním setkával a míval pocit, že kolegy z neziskového sektoru přijímal jako partnery.

Od roku 2000, paradoxně s růstem jeho pravomocí na úkor cizinecké policie, však Haišman svoji úlohu přestal zvládat. Rozsáhlá agenda pobytových povolení, kterou se mu podařilo s halasnou protikorupční rétorikou odebrat policistům, se ukázala nad jeho síly. Od počátku Haišmanova převzetí agendy povolování všech dlouhodobých pobytů se datuje neschopnost úředníků „jeho“ azylového odboru (OAMP) rozhodovat i triviální prodloužení povolení k pobytu v zákonných lhůtách. S obálkami zprostředkovatelům se rozhodně neskoncovalo, minimálně před OAMP v Plzni.

Do paranoidních rozměrů narostl represivní přístup Haišmanových lidí, kteří u všech cizinců, včetně vzdělaných lidí s vysokoškolskými diplomy či cenných řemeslníků, úporně hledají jakoukoli záminku, aby jim nemuseli prodloužit pobytová povolení. České republice přitom zoufale chybí nejen lékaři, sestry či IT odborníci, ale i desítky dalších profesí včetně třeba řidičů autobusů nebo automechaniků.

Ostatně stačí jedna cesta do vyhošťovací detence v Bálkové, kde jsem byl jako právník tento týden, aby člověk pochopil, že něco je špatně. Za mřížemi tam čekají na vyhoštění ukrajinští zedníci a tesaři s plynnou znalostí češtiny, s osmi, deseti či osmnácti lety nepřetržitého pobytu v ČR. Většinou byli podvedeni svými prostředníky a vykořisťovateli, bez kterých na Ukrajině ani nelze podat přes zkorumpovaný Visapoint žádost o pracovní, studijní či podnikatelské vízum a bez kterých nejsou schopni v legislativní migrační džungli u nás důstojně pracovat.

Nejsou výjimkou ani zoufalé (ne)právní konstrukce, například u nejmenované české firmy z oboru automobilového průmyslu na Tachovsku, která přijala ukrajinské pracovníky s polským vízem a zajistila jim rumunské cestovní doklady, protože legálně a důstojně je Haišmanův systém do ČR prostě nepustí.

Výsměchem jsou i nové nápady typu investorského víza pro cizince, který v ČR musí investovat minimálně 75 milionů Kč a současně vytvořit minimálně 20 nových pracovních míst, aby slavně získal české povolení k dlouhodobému pobytu. Odměnou mu bude povinné komerční zdravotní pojištění pro něj a jeho děti, které si za Haišmanova přihlížení komerční pojišťovny prolobbovaly tak, že cizincům velmi často žádnou zdravotní péči v případě nemoci nebo úrazu neuhradí.

Ostatně to pro něj bylo typické — arogance a agresivní ramena na cizince, firmy či vysoké školy, kterým má migrační systém sloužit, a chybějící odvaha k nezbytným střetům s jinými resorty, ať již šlo o Visapoint, komerční zdravotní pojištění nebo češtinu pro azylanty.

Naprosto komické jsou potom neustálé nové a nové „pilotní“ programy pro vybrané úzké skupiny cizinců, jejichž jediným smyslem bylo obejití Visapointu a Haišmanovy neschopnosti rychleji rozhodovat o povoleních k pracovnímu pobytu.

Zastrašující azylové řízení

Samostatnou kapitolou je české azylové řízení, které vyniká snad jedině tím, že má za cíl pronásledované osoby odradit a zastrašit. Vstup do azylové procedury na letišti je značně obtížný až nemožný, nezávislý monitoring ze strany UNHCR nebo OPU není dodnes umožněn. Pokud se podaří pronásledovanému Íránci, Kyrgyzovi nebo třeba Afghánci do azylového řízení vstoupit, mohu mu s jistotou slíbit několik let „grilování“ v proceduře bez rozhodnutí, aby náhodou neřekl o české „vstřícnosti“ svým příbuzným či známým. Osmdesátka čínských křesťanů ostatně čeká již déle než rok na azylová rozhodnutí, Haišman odvahu opět nesebral.

Na evropském poli je pak nešťastným vyvrcholením naší migrační politiky spolehlivé vmanévrování České republiky do „visegrádského“ pytle, který je západním spojencům pro smích a vyřazuje nás z mnoha seriózních debat nad budoucností Evropy. Prostě jsme se stali neschopnými potížisty, které v Bruselu, Berlíně či Paříži nikdo nebere vážně a kteří pořád dokola roky opakují, jak nám a Orbánovi ostatní dávají nebo jednou určitě dají za pravdu.

Azylová infrastruktura, systém azylových zařízení a následná integrace u nás přitom fungují na velmi dobré úrovni, což je ovšem zásluha jiné složky MVČR — Správy uprchlických zařízení. Stačilo by přitom přijmout z Itálie třeba stovku nezletilých uprchlíků bez doprovodu, nikoli Italům na dálku trapně radit, jak si mají zlepšit systém, aby ubytovali 200 tisíc běženců, kteří se nyní nacházejí na italském území.

Nová ředitelka by především měla mít ambici konečně připravit nový přehledný cizinecký zákon, nebát se definovat hlavní směry nové české imigrační politiky, uvědomit si demografickou a ekonomickou nevyhnutelnost nastavení systému důstojného přijímání a integrace vzdělaných a zručných cizinců třeba z vybraných oblastí a profesí — lidí, kteří budou příspěvkem ke zvýšení inovativnosti a konkurenceschopnosti českých firem, vysokých škol, vědeckých pracovišť nebo fotbalové reprezentace.

Měla by také přistoupit k zásadní změně české azylové politiky směrem k rychlému a spravedlivému systému, jenž umožní uprchlíkům rychlou integraci a neúspěšným žadatelům o azyl rychlou reintegraci v zemi původu. Měla by také s odvážnými vizemi navrhovat a prosazovat celoevropská řešení tohoto nesnadného problému. Rádi se s ní pokusíme táhnout za jeden provaz.

Tomáši Haišmanovi děkuji za devadesátá léta a přeji mu úspěšné působení v nové diplomatické roli.