Vedení České strany sociálně demokratické se právě dopouští nejtěžší chyby od voleb v roce 2013, chyby, která naši nejsilnější parlamentní stranu může stát dobrý výsledek ve volbách v roce 2017. Paradoxem je, že si přitom připadá strašně mazaná: ona chyba totiž spočívá ve fenomenálně krátkozrakém přístupu k uprchlické krizi.

Vedení ČSSD si asi říká, že když většina společnosti u nás nechce uprchlíky, je chytré je taky nechtít. Jenomže ona většina české společnosti je údaj starý několik týdnů, navíc zcela matoucí pokud jde o reálný manévrovací prostor ČSSD, natožpak co se rozložení politických nálad před příštími volbami týče.

Evropa je v mimořádně dynamickém pohybu. Předpokládané víkendové vítězství Jeremyho Corbyna ve střetu o nástupnictví ve vedení labouristů budiž toho drobnou, ale podstatnou, ilustrací. Corbynovo pravděpodobné vítězství musí být pro každého znalce praktické politiky dokonale kontraintuitivní.

Do čela jedné z nejmocnějších sociálních demokracií na světě se v Británii dostane muž s původně nejmenší podporou v průzkumech (začínal s kurzem 1:200), zato s masivním hnutím idealistů v zádech, které celou dynamiku střetu o Milibandovo nástupnictví zvrátilo. V našich podmínkách jsou obdobou Corbynových podporovatelů typově více méně lidé, kteří zachránili po volbách 2013 Bohuslava Sobotku před Michalem Haškem a spol. Jenomže právě o jejich sympatie se svým přístupem k uprchlíkům nyní ČSSD připravuje.

Početně se nemusí jednat o nijak závratnou skupinu lidí. Co do mobilizačního politického potenciálu je však zcela zásadní. A levice bez nich nikdy nemůže být dlouhodobě úspěšná. Ale nejde zdaleka jen o idealisty.

Nejdůležitější politická debata dneška: strach versus soucit

Atmosféra v Evropě, pokud jde o uprchlíky, se doslova překotně mění, a začínáme to pociťovat i v jinak dosti zpozdilých a izolovaných českých zemích. Je navíc jasné, že téma jen tak nezmizí. Největší uprchlická vlna od II. světové války se zřejmě stane jedním z ústředních politických témat příštích několika let. I proto, že se v něm protíná spousta klíčových motivů současné evropské politiky.

A jako každá politická debata civilizačního významu, také spor o uprchlíky je střetem známých, přesně popsatelných archetypálních emocí. Dlouhou dobu českou společnost ovládal „strach z neznámých jiných lidí“. Ten dnes ovšem rychle střídá „soucit s bližním v nouzi“. Ohromná evropská vlna solidarity zasahuje i české země.

↗

Philip Janýr, syn politckého uprchlíka a legendárního sociálního demokrata Přemysla Janýra, převezl tuto rodinu syrských uprchlíků do Vídně a nechal ji u sebe přespat. Foto Phlip Janýr

Emoce strachu je tradičně zastupována reakčními stranami zleva i zprava, je to temný pud, z nějž vyrůstal nacismus, fašismus, občas probleskuje konzervativní či katolickou politikou, ale samozřejmě jej lze propojit i se socialismem. Druhá emoce — touha poskytnout pomoc bližnímu v nouzi — je podstatou veškeré emancipační politiky, sociální demokracie je bez ní nemyslitelná.

Česká společnost není xenofóbní, vyloženě temné politické struktury tu nikdy nezvítězily. Navzdory mnoha ranám, které českou společnost od pádu první republiky postihly, zůstáváme zemí tradičně schopnou mobilizovat dosti mimořádnou pomoc pro lidi v nouzi.