Naše babička pomáhá uprchlíkům, tak proč ne vláda?

Lukáš Senft

Před šestnácti lety nabízeli Češi své domovy běžencům. Co se s námi od té doby stalo? Mainstreamová média a politici už nejsou schopni solidarity. Je tedy třeba začít bez nich.

Při brouzdání internetem jsem náhodou narazil na tiskovou zprávu z roku 1999. Vyvalila se na mě jako přízrak z alternativní reality. Informuje totiž o nezištné pomoci Čechů běžencům z Kosova.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Překvapil mě už nezvykle uklidňující titulek: „Uprchlíků u nás zatím nepřibývá“. Následuje citace pracovníka z odboru pro uprchlíky a integraci cizinců Ministerstva vnitra. Zmiňuje 1850 žadatelů o status uprchlíka, ale vzápětí ujišťuje, že míst v táborech je stále dostatek a pokud by se počet příchozích výrazně zvýšil, dokáže státní správa zareagovat během několika dní.

Text se potom věnuje přístupu samotných občanů. Například českobudějovická radnice prý shromažďuje jejich nabídky na ubytování Kosovanů. Museli kvůli tomu dokonce zřídit speciální telefonní linku. A samotné město je připraveno vyplácet podporu nezletilým i obyvatelům, kteří poskytnou přístřeší rodině nebo „skupině osamělých dětí z Kosova“.

Nejdříve jsem si nebyl jist, jestli jsem nenarazil na jakousi rubriky „Dobré zprávy, které chcete, ale nikdy číst nebudete“. Kontrast se současným přístupem byl až moc nápadný. Hledal jsem tedy dál.

Jiná zpráva ze stejného období citlivě vypráví o stodvanáctičlenné skupině uprchlíků. Ti před odletem ze Skopje na letiště Ostrava-Mošnov klečeli a líbali asfaltovou dráhu. Loučili se tak se svou zemí. Jakého uvítání se jim dostalo v České republice? Útočiště jim poskytlo mimo jiné i humanitární středisko ve Vidnavě. Místní starosta řekl, že zdejší obyvatelé proti novým hostům nijak neprotestují: „Samozřejmě že místní mají určité obavy, ale negativní nálady jsem nezaznamenal.“ Deset lidí navíc našlo v táboře novou práci.

Agrese shůry, soucit zdola

Co se za těch šestnáct let tak drasticky změnilo? Vždyť podle průzkumů dnes přijetí uprchlíků odmítá 70 % Čechů, srovnatelný počet českých občanů by nejraději znovu kontroloval hranice. To vše je doprovázeno jurodivými výkřiky v internetových diskuzích, které se ptají, proč pomáhat cizincům, když „naši“ spoluobčané také strádají.

Nedávno jsem potkal muže, který se s podobnými obavami netajil. Těžko jsem jej ale mohl odsoudit jako figurku z Obludária nenávistných diskutérů. Nemluvil zlostně, ale s nejistotou. Bydlí ve zbídačeném regionu a stará se o svou těžce nemocnou matku. Taková péče o osobu blízkou není práce na plný úvazek — je to celodenní šichta. Za ni dostává jen pár tisíc měsíčně, nádavkem obdrží i pravidelnou dávku úřední šikany.

Také k němu zabloudila informace, která ještě předtím stačila zmutovat do oblíbeného mýtu: uprchlíci dostávají měsíčně takové dávky, že se o nich může běžnému Čechovi jen zdát. Jak k tomu tedy on přijde? Ve čtyřiceti letech bude kvůli asistování své matce stále svobodný, bez zaměstnání a bez úspor.

Jím zmiňovaná nespravedlivá částka se ve skutečnosti platí uprchlíkům nikoliv u nás, ale v Německu. Ano, zde dostávají v přepočtu asi 5800 korun měsíčně. To je ovšem pouhá polovina minimální sociální dávky, kterou dostávají němečtí občané.

Nemohl jsem mu klást za vinu, že podlehl fámě o nespravedlivém hospodaření s českým rozpočtem. Tříštění nesmyslů a xenofobních drbů leží na bedrech médií. Druhý nejčtenější deník ovšem ovládá hyperaktivní zdroj kolektivních halucinací Jaroslav Plesl.

Nedávno na svém facebookovém profilu odsuzoval Abdullaha Kurdiho, jehož žena a dva synové utonuli v moři při pokusu o útěk do Evropy. Podle Plesla byla kurdská rodina v bezpečí na tureckém území, a otec proto zbytečně hazardoval se životem svých blízkých, když je posadil do vratkého člunu. Byl zkrátka netrpělivý.

Když jsem se šéfredaktora MF Dnes ptal, kde získal informace o tom, že tyto Kurdy čekaly blahobyt a klid právě v Turecku (které vede s Kurdy válku), žádný zdroj neudal. Žádal jsem ho tedy, aby se omluvil za šíření neověřených faktů. V tu chvíli mi vynadal do fašistických diktátorů, Rudé gardy a neomarxistů.

Ještě v roce 1999 informovala česká média o nezištné pomoci Čechů běžencům z Kosova. Repro DR

Tím se dostáváme k politickému rozměru celé situace. Řešením by totiž mohlo být domáhání se nápravy ze strany majitele tohoto splašeného periodika. Tím je ovšem Andrej Babiš. A Pleslův postoj sdílí, jen nebere dostatečně silné drogy na tak odvážné formulace. Sám nicméně považuje uprchlíky za největší hrozbu Evropy a rád by opět uzavřel hranice Schengenského prostoru.

Jistě, s ohledem na slovenský původ oligarchy, který ovládl česká média i politiku, lze souhlasit s tím, že určitý typ migrace je nebezpečný. Ovšem jeho úvahy o posílení armády ve Středozemním moři a obřím táboře pro běžence spadají do stejného ranku jako jeho touha po vládě jedné strany.

Šovinistický chór pak doplňují hlasy dalších politiků. Prezident vzkázal, že sem uprchlíky nikdo nezval, Visegrádská čtyřka stále odmítá kvóty a Václav Klaus zorganizoval petici proti uprchlíkům — tu naštěstí okamžitě zahltily podpisy komických figurek: Krtečka, strýčka Skrblíka nebo Petra Hampla.

Politická reprezentace zklamala. Kvůli neustále omílanému přesvědčení, že lidé už politikům nevěří, jsme si nestačili všimnout, jak velký význam jejich výrokům ve skutečnosti přikládají. To oni měli vysvětlit, proč je třeba poskytovat azyl, to z jejich tiskovek mělo znít: „Není třeba se obávat, pár stovek potřebných ještě zvládneme nakrmit a ošatit. Občané na tom tratit nebudou.“ Vždyť i nezaměstnanost je nyní o dvě procenta menší než v roce 1999…

Místo toho vyjadřují sadistickou slast svého národa. Z pozice moci překračují demokratické principy: právo na bezpečí mají jen někteří, je třeba lustrovat a koncentrovat uprchlíky do táborů, musíme sestřelovat jejich lodě. Samotní politici se tak stávají místem, do něhož delegujeme svou touhu po krutém zacházení se slabými. Podobně George W. Bush spiklenecky mrkal na diváky svého proslovu, když jim naznačoval, že probíhá mučení podezřelých teroristů. Vládní činitelé za nás udělají špinavou práci a my se pak jen těšíme ze sdílené rošťárny. Cenou za takové taškařice jsou ale lidské životy.

Ve dnech na konci léta nicméně pableskují i nadějnější signály. Jako odpověď na ustrašená šílení totiž vyráží na pomoc běžencům například dodávky plné oblečení a darů. Přináší je lidé nehledící na oficiální stanoviska vlády. Solidarita se šíří téměř stejně rychle jako se ještě nedávno šířily obavy.

A tak moje přítelkyně dostala o víkendu vyhubováno od své babičky: „Máš hadry roztahaný tady i v bytě — koukej si to uklidit! Co tu zbyde, to pošlu těm uprchlíkům! Ty to tu válíš a oni nemají, co na sebe. A hotovo.“ Může být naší hrdostí i hanbou, že se tak rozhodný krok odehrává ve vesnické kuchyňce a nikoli ve Strakově akademii.

Na vyjádření nespokojenosti se současnou politikou nemusíme čekat do voleb. Lze ji artikulovat každý den zcela konkrétními kroky. Až bude solidarita vytvářená zdola ve zcela nesnesitelném protikladu ke strategii naší vlády, budou muset i volení zastupitelé přistoupit na rétoriku ochoty a nezištnosti. Vezměme si příklad sami ze sebe, ze své historie i své současnosti. Nejsme jako Babiš, makáme.

    Diskuse
    IH
    September 8, 2015 v 9.41
    Co člověk míní, doba mění
    Myslím, že Lukáš Senft napsal dobrý a přínosný text. Nejen v přírodě jsou některé děje nenápadné a teprve po čase zřetelně pozorovatelné. Také ve společnosti.
    Autorem zmiňovaný případ byvšího dost jinačího postoje Čechů (a médií) ke kosovským uprchlíkům ukazuje na tendenci k postupnému uzavírání se, růstu konzervatismu a egoismu, na tendenci, která sílí nehledě na vlády, jež jsou právě v čele státu. Kýžený růst HDP a bohatství lidí není ovšem osvědčeným receptem na solidaritu a empatii. To je snad celkem známo. O postupující proměně mediálního prostoru by se mohlo (a mělo) psát hodně, vinu sdělovacích prostředků na negativních rysech doby lze totiž nejspíš jen podcenit.
    JN
    September 8, 2015 v 11.16
    Lukáši Senftovi - Děkuji Vám za objektivní pohled, ke kterému mám několik připomínek.
    "Je třeba lustrovat a koncentrovat uprchlíky do táborů, musíme sestřelovat jejich lodě."

    Zjišťovat totožnost a původ imigrantů je přece nutné. Zastáváte snad stanovisko, že by Evropa měla přijímat zcela anonymní imigranty a nerozlišovat mezi uprchlíky a ostatní imigrací? Že by Evropa měla rezignovat na svoji bezpečnost, nezkoumat totožnost imigrantů a přijímat i bojovníky IS?
    Do ukončení azylové procedury musí přece tito lidé někde bydlet. Patrně nemají tolik prostředků, aby si mohli platit tržní nájemné, když nemohou volně pracovat, budou tedy ubytovaní alespoň v těch táborech. Co je na tom špatného? Kde jinde by měli být?

    Pokud se uvažuje o ničení lodí, nesnažte se prosím VYVOLÁVAT STRACH záměrně mylnou interpretací, že jde o "sestřelování" lodí s imigranty. V těchto úvahách se jedná o PRÁZDNÉ lodě PAŠERÁKŮ LIDÍ, kteří na tomto lidském neštěstí sobecky zavrženíhodně vydělávají obrovské sumy peněz. Tento obchod s lidmi, při kterém mnoho imigrantů zahyne v moři a z mnoha dalších se stanou otroci na plantážích v Itálii je ještě větším zlem než obchod s drogami. Obchod s lidmi je jednoznačně zlo a jestli je vhodným řešením ničení prázdných lodí pašeráků, to nevím.

    "Ty to tu válíš a oni nemají, co na sebe."
    Podle některých jiných informací se nejedná o lidi, kteří by právě teď potřebovali oblečení. Nedávno jsem chtěl nabídnout oblečení mnohem hůře oblečenému bezdomovci a také neměl zájem.
    LV
    September 8, 2015 v 13.25
    Poznámka
    Tady je odkaz na stránku, která tvrdí, že rodina žila v Turecku. Jestli je informace pravdivá, netuším.
    https://themuslimissue.wordpress.com/2015/09/04/family-of-drowned-toddler-aylan-kurdi-had-been-given-free-housing-in-turkey-while-fathers-story-is-full-of-holes/
    (trvalo mi pět minut ji najít).
    LV
    September 8, 2015 v 13.31
    Ještě něco
    Ta stránka je samozřejmě podezřelá (nebrala bych ji jako nezávislý zdroj informace), ale zprávu, že v Kanadě nikdy nebyla podána řádná žádost o asyl přinesla CCN i BBC.
    LV
    September 8, 2015 v 18.5
    Tady máte senátora z Austrálie, který také tvrdí, že rodina žila v Turecku tři roky
    AV
    September 9, 2015 v 9.12
    Co se za 16 let dramaticky změnilo?
    Nestojí za to uvážit možnost, že jde o jinou situaci? Kdyby Kosované odcházeli do Evropy tempem současné migrační vlny, tak za dva roky není v Kosovu ani noha - a to doslova. Nehledě na další okolnosti (radikální islám aj.).
    September 9, 2015 v 9.55
    Pro Adama Votrubu
    Za posledních 16 let tento národ ztratil sebevědomí a optimismus (víru v dobrou budoucnost).
    Vyskočit z letadla, aniž si předtím překontrolujete padák, je jistě sebevědomé a optimistické (viz Louis de Funès jako komisař Juve ve Fantomasovi) a vyžaduje to víru v dobrou budoucnost, já však sebevědomí a optimismus tohoto druhu za žádný přínos nepovažuji. Raději bych se vrátil do té věcné roviny.
    September 9, 2015 v 11.5
    Pane Nusharte
    Seběvědomý optimista nemá problém pomáhat bližnímu v nouzi. Člověk bez víry v budoucnost a bez sebevědomí ten problém má.

    V devadesátých letech v lidech přetrvávala víra, že jsme se v listopadu 1989 vydali na cestu všeobecného vzestupu a pokroku. To se od té doby setsakra změnilo.

    Pamatuji si debatu s kolegy v jazykovému kurzu v devadesátých letech . Ze dvanácti účastníků měl problém s přijetím uprchlíků z Kosova a Čečenska jediný. Ta atmosféra byla tehdy úplně jiná.

    Skákání z letadla bez kontroly padáku není optimismus. Jak vás tohle přirovnání mohlo napadnout?

    JN
    September 11, 2015 v 0.55
    Petrovi Šťastnému – Dvě roviny diskuse, ohrožení sebepojetí ve druhé rovině
    Napadlo mě to dosti spontánně. Zkuste si například všimnout, že na námitky (v začátku diskuse pod článkem) proti kritice lustrování a umísťování uprchlíků do táborů nikdo věcně nereagoval (autor, ani nikdo jiný). Je však přece docela normální, že v azylové proceduře je prověřována identita žadatele, odkud pochází, čím se zabýval, proč utíká... Je také docela normální, že žadatel o azyl, který většinou nemůže volně pracovat – je bez finančních prostředků, musí být někde ubytován. Jsou to tak samozřejmé věci, jako je samozřejmé překontrolovat si padák před seskokem. Autor článku však proti těmto samozřejmostem protestuje a na námitky nereaguje. Patrně se tedy pln nadšení chce vrhat s prázdným pytlem na zádech do hlubiny pod sebou, jako Louis de Funès v honbě za Fantomasem. No a Vy se pak snažíte korigovat tyto věcné námitky (přesněji jinou věcnou námitku Adama Votruby) poukazem na nedostatek sebevědomí, optimismu a víry v dobrou budoucnost, tedy stručně vyjádřeno: Na racionální námitky reagujete emocionální námitkou. Diskuse tedy probíhá ve dvou rovinách, v rovině emocionální a v rovině racionální.

    Emocionální rovina je rovina POMÁHAT-NEPOMÁHAT a nabízí se zde pouze jednoduché hodnocení: pomáhat=dobro, nepomáhat=zlo. Žádné "poloviční" dobro ani "poloviční" zlo neexistuje, kdo se snaží usmiřovat zlo s dobrem je sám ještě sofistikovaněji zlejší než jen primitivně zlý. Z této logiky pak vyplývá, že neexistuje ani nic mezi "pomáhat" a "nepomáhat" a můžeme tedy všechny lidi pohodlně roztřídit podle jejich postoje k imigraci na dobré a špatné. Kdo by proti tomuto binárnímu třídění nějak protestoval, měl nějaké otázky, žádal upřesnění stanoviska, ten patrně chce stát někde jinde, někde "mezi", chce smiřovat zlo s dobrem a je tedy podle této logiky nebezpečnější než ten, kdo je jen "obyčejně zlý" a poslušně se zařadí do té druhé skupiny (jako třeba pan Konvička).

    Racionální rovina je rovina JAKOBY POMÁHAT-SKUTEČNĚ POMÁHAT. Zde se řeší JAK POMÁHAT, aby to bylo účinné, JAK JEŠTĚ VÍCE NEŠKODIT, JAK PEČOVAT O VZTAH VEŘEJNOSTI K IMIGRANTŮM, JAK TEN VZTAH ZLEPŠIT. Přitom je nutno používat pravdivé argumenty, pojmenovávat rizika, hledat příčiny jevů, vydestilovávat z dialogu nejlepší možná řešení. Ani v této racionální rovině diskuse se nelze vyhnout emocím. Zde je však jednoduché hodnocení z předchozího případu a rozdělování lidí na dobré a špatné úplně k ničemu. Proto není nutné ani žádoucí "nevhodné" emoce zakazovat nebo je zatlačovat do podvědomí, naopak je třeba vynést tyto emoce ze sklepení duše na denní světlo, prohlédnout si je, získat náhled na to co bych jinak činil pod jejich vlivem, aniž bych o tom sám věděl.

    Pokusy převést diskusi z emocionální roviny na tuto druhou rovinu však narážejí na obrovský odpor. Domnívám se, že tento odpor pramení z ohrožení sebepojetí lidí, zabydlených v té první rovině, pokud by byli nuceni přesunout se do druhé roviny diskuse.

    (Příspěvek na toto téma - Diskuse ve dvou rovinách Čtvrtek, 10.Září 2015, 14:05:39 - jsem napsal také v diskusi pod článkem Jiřího Kubičky "Hloubení příkopů".)
    + Další komentáře