Co se v mládí naučíš…

Radovan Bartošek

Břeclav nyní při abstraktní obraně českých hranic těží ze svých letitých zkušeností z minulého režimu.

Obyvatelé Břeclavi jsou v první nárazníkové zóně. Naštěstí se jako komunita dokážou pevně semknout a táhnout za jeden provaz. A tak když potřebují bezpečnostní složky chránící naši vlast před vším podvratným a nebezpečným (rozuměj před člověkem, který je nějak jiný) podat pomocnou ruku, ochotně se své role ujmou.

Do soukolí této sousedské vzájemnosti se kdysi dostala i naše rodina. V dobách, kdy ještě rodinou teprve být začínala a mí rodiče byli čerstvě zasnoubení, rozhodli se pozvat na svou svatbu i mého strýce, který si v té době odbýval vojenskou službu v Břeclavi. A protože lidstvo tou dobou ještě nepoznalo slasti facebooku, rozhodli se, že strýce pozvou osobně — že jej navštíví. A tak se vydali do Břeclavi…

Dnes to zní jako banalita. Ale vydat se do Břeclavi na konci 80. let, navíc když jste mladý muž a máte (ta nehoráznost!) dlouhé vlasy, to banalita nebyla. Jak už jsme si řekli, Břeclav tehdy byla nárazníková zóna, první linie obrany. A tak si to mí rodiče namířili směrem ke kasárnám, prostě k nim šli. Jít tehdy ke kasárnám znamenalo ovšem blížit se také k obranné linii, ke státní hranici, k té magické mezi transcendentální proměny, k ultima thule celého tehdejšího světa, k hranici, která nesměla být překročena principiálně. Nejen z jihu na sever, ale co bylo mnohem důležitější, rozhodně ne ze severu na jih.

Překročením nejzazší meze by se asi zpochybnila pečlivě pěstovaná realita celého světa na sever od linie. Hranice měla být v prvé řadě hranicí možného, vytyčovat logický prostor politického a sociálního světa. Každý, kdo ji překračoval (a to bez svolení a dozoru režimu), tento svět a jeho meze zpochybňoval. Představa člověka překračujícího povinný narativ, představa již jen té samotné možnosti byla pro tehdejší svět na sever od hraniční čáry strašlivá.

A tak mí rodiče mířili k hranici. Procházeli kolem pole, na kterém nějaký slušný uvědomělý spoluobčan předstíral práci na poli. Prošli kolem něj a pokračovali dál. Po chvíli se otočili a viděli spoluobčanovu siluetu mizet na horizontu — ne že by oni šli tak rychle, to naopak on tak rychle šlapal do pedálů své esky. A ani ne do deseti minut už je vítal náklaďák plný po zuby ozbrojených vojáků. Jak je zřejmé, zastřeleni nebyli. Vlastně se nic strašného nestalo. Práskači tehdy naštěstí zbraně běžně nefasovali.

×
Diskuse
September 2, 2015 v 14.28
Procentuelní podíl donašečů, podrazáků a i blbů je stejný v Břeclavě, jak v Praze, tak i v Brně. Pokud by toto byl schopen autor pochopit, nemusel zde svrchu "kádrovat" břeclavské.
Zajímalo by mě navíc, co je ideologického na skutečnosti, že je zákonnou povinností občana nahlásit podezření na trestný čin, kterým je nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1? Nebo si budeme, dle vlastní vůle, vybírat, které trestné činy budeme hlásit a které ne? Jak se nám zlíbí?
Nespornou tedy alespoň dál zůstává skutečnost, že i podíl těch, kteří by se rádi vyvyšovali nad břeclavské obyvatele, přičemž se akorát zesměšní, je stejný v Břeclavě i v Brně.