Obyvatelé Břeclavi jsou v první nárazníkové zóně. Naštěstí se jako komunita dokážou pevně semknout a táhnout za jeden provaz. A tak když potřebují bezpečnostní složky chránící naši vlast před vším podvratným a nebezpečným (rozuměj před člověkem, který je nějak jiný) podat pomocnou ruku, ochotně se své role ujmou.

Do soukolí této sousedské vzájemnosti se kdysi dostala i naše rodina. V dobách, kdy ještě rodinou teprve být začínala a mí rodiče byli čerstvě zasnoubení, rozhodli se pozvat na svou svatbu i mého strýce, který si v té době odbýval vojenskou službu v Břeclavi. A protože lidstvo tou dobou ještě nepoznalo slasti facebooku, rozhodli se, že strýce pozvou osobně — že jej navštíví. A tak se vydali do Břeclavi…

Dnes to zní jako banalita. Ale vydat se do Břeclavi na konci 80. let, navíc když jste mladý muž a máte (ta nehoráznost!) dlouhé vlasy, to banalita nebyla. Jak už jsme si řekli, Břeclav tehdy byla nárazníková zóna, první linie obrany. A tak si to mí rodiče namířili směrem ke kasárnám, prostě k nim šli. Jít tehdy ke kasárnám znamenalo ovšem blížit se také k obranné linii, ke státní hranici, k té magické mezi transcendentální proměny, k ultima thule celého tehdejšího světa, k hranici, která nesměla být překročena principiálně. Nejen z jihu na sever, ale co bylo mnohem důležitější, rozhodně ne ze severu na jih.

Překročením nejzazší meze by se asi zpochybnila pečlivě pěstovaná realita celého světa na sever od linie. Hranice měla být v prvé řadě hranicí možného, vytyčovat logický prostor politického a sociálního světa. Každý, kdo ji překračoval (a to bez svolení a dozoru režimu), tento svět a jeho meze zpochybňoval. Představa člověka překračujícího povinný narativ, představa již jen té samotné možnosti byla pro tehdejší svět na sever od hraniční čáry strašlivá.

A tak mí rodiče mířili k hranici. Procházeli kolem pole, na kterém nějaký slušný uvědomělý spoluobčan předstíral práci na poli. Prošli kolem něj a pokračovali dál. Po chvíli se otočili a viděli spoluobčanovu siluetu mizet na horizontu — ne že by oni šli tak rychle, to naopak on tak rychle šlapal do pedálů své esky. A ani ne do deseti minut už je vítal náklaďák plný po zuby ozbrojených vojáků. Jak je zřejmé, zastřeleni nebyli. Vlastně se nic strašného nestalo. Práskači tehdy naštěstí zbraně běžně nefasovali.

Pan občan

Nejzajímavější na celé té historce je pro mě onen uvědomělý spoluobčan, který tak houževnatě bránil společné hranice ideologické pohádky. Je potřeba poznamenat, že rozhodně nebyl sám. V pohraničních obcích a městech byla instalována celá řada různých důmyslných pastí, které fungovaly i díky síti aktivních civilních donašečů a jejichž účelem bylo odhalovat různé „podvratné“ a „nebezpečné“ osoby, které by snad mohly mít zájem na překročení hranice. Je to taková podivná mentalita práskačství, nahrazení solidarity člověka k člověku solidaritou člověka k ideologii, která se řadě lidí stala vlastní a zcela přirozenou.

Když postavíme systém nad jedince, vznikne cosi ďábelského: struktura umožňující dehumanizaci jednotlivců i kolektivů, jejich redukci na ideologickou (a tedy nutně nepravdivou) konstantu, na proměnnou v rovnici, která nemůže platit. Ďábelské na tom je, že proměnnou můžete škrtnout či nahradit jinou proměnnou. V kvazimatematice ideologie se vlastně nic nestane.

↗

Obyvatelé Břeclavi jsou v první nárazníkové zóně. Naštěstí mají z obranou fyzických hranic ideologie bohaté zkušenosti z minulého režimu. Repro DR

A tak se při šlapání do pedálů možná spoluobčanovi honila hlavou vidina vyřešené rovnice o dvou neznámých, které budou díky němu prostě nahrazeny a on za to třeba od hlavních matematiků dostane i nějakou pochvalu. A pak třeba večer políbí svou ženu, kterou před těmi dvěma neznámými ochránil. A v jeho světě není zmatek, vše v něm sedí a je koherentní. Protože jej vůbec nenapadne, že ti dva cizinci, mí rodiče, jsou v prvé řadě také lidé, jako jsou on i jeho žena. A že jejich motivy nelze redukovat na jednu jedinou funkci, která má vrcholit rozkladem celého systému. Taková úvaha jde jednoduše nad hranice toho, co je schopen rozlišit a pochopit.

Odmítnout nahrazení člověka ideologickou proměnnou znamená velmi si znepříjemnit život. Svět se může snadno stát zmateným. Náhle se totiž musíte s každým člověkem vypořádat jednotlivě, nemůžete jej zúžit na několik klišé, jejichž odmítnutím odsoudíte i jedince samotného. Možnost vynášet obecné soudy o svých sousedech, jiných národech či lidstvu se prakticky vytrácí. Ideologické zjednodušení je svůdné, ba přímo návykové.

Problém ale je, že i my sami jsme subjekty ideologie. A pokud rezignujeme na snahu bránit se ideologickému zjednodušení, budeme ve světě ideologických rovnic žít i my sami. Dokud se někomu nebude hodit škrtnout i nás.

…ve stáří jako když najdeš

Obyvatelé Břeclavi jsou v první nárazníkové zóně. Naštěstí se jako komunita dokážou pevně semknout a táhnout za jeden provaz. A tak když potřebují bezpečnostní složky chránící naši vlast před vším podvratným a nebezpečným (rozuměj před člověkem, který je nějak jiný) podat pomocnou ruku, ochotně se své role ujmou. A podle starosty Břeclavi pana Dominika policii hlásí všechny podezřelé osoby, které ve svém okolí zpozorují.

Řeč je teď o uprchlících, kteří se snaží přes naši zemi dostat na západ. Pan starosta se v rozhovoru na lidovkách nejvíc bojí toho, že by se „po městě potulovali jednotlivci či skupinky uprchlíků“. Potulovat se po městě je totiž zřejmě proti podstatě naší kultury a civilizace. (Anebo je proti ní spíš narodit se jinde než v Evropě.)

Před dvaceti sedmi lety to byly dlouhé vlasy, dnes snědá pleť. Máničky tehdy a uprchlíci dnes představovali hrozbu toho, že ze své vlastní vůle překročí alespoň v některých místech hranice ideologie a tím ji zpochybní. Navíc k takovému zpochybnění nemusí udělat vůbec nic. To, co současnou ideologii vyvrací, je totiž už jen jejich přítomnost na území našeho kmene. A představa změny či jen znejistění současné ideologie, o které je nám již dvacet pět let tvrzeno, že je tou poslední, nejlepší a vítěznou, ta je skutečně strašlivá.

Lidé s eskami naštěstí z Břeclavi nevymizeli. Dnes mají navíc mobily, takže o veselé historky ze zatýkání zahraničních umělců či lesních dělníků jistě nebude nouze. Čím více se vlna běženců z Maďarska blíží, tím více se také přibližuje chvíle, kdy bude skutečně překročena hranice současné ideologie. Naše země totiž nezanikne, kostely a obchody nevzplanou a i své ženy si budeme muset dál znásilňovat sami.

Přinejmenším jedna část ideologie a jejího vyprávění bude zpochybněna. Bude zajímavé sledovat reakci společnosti: Buď bude část příběhu přehodnocena, nebo se naopak společnost kolem ideologie a jejích pohádek, městských legend a všeho ostatního balastu ještě více semkne. Možná se tak nakonec dočkáme chvíle, kdy bude naše armáda opět bránit hranice nejen z jihu, ale opět i ze severní strany. Nechť si každý slušný občan rozmyslí, zda je to opravdu i v jeho zájmu.