Nějak se ten argument přestal v poslední době objevovat. Říkávalo se přece, že vše bude mnohem lepší, až dospěje první generace vychovaná ve svobodných poměrech a lidé pokřivení komunismem — s prominutím — vymřou.

Jeden z nejvybroušenějších teorémů české amatérské sociologie se svým vyznavačům v posledních letech nějak zasekává v hrdle. Není divu. Při pohledu na určité segmenty generací dospívajících ve svobodných poměrech — a k nim lze jistě počítat všechny naše spoluobčany pod čtyřicet — se člověku vyloženě stýská po babičkách a dědečcích kažených mimo jiné romantickým idealismem roku 1968.

A tak zatímco v Německu politická veřejnost, a to včetně třeba fanoušků na fotbalových stadionech, nutí reprezentaci své země k vřelejšímu vztahu vůči uprchlíkům z hrůz válek, jež Západ pomohl rozpoutat, česká veřejná debata na totožné téma vykazuje tolik rysů předsudečnosti a nevzdělanosti, až přechází zrak. Jak se již stalo zvykem, výmluvný příklad v tomto ohledu poskytl svým dalším extempore český prezident.

Zeman se, pokud jde o uprchlíky, plete úplně ve všem

Ve včerejším vystoupení hlavy českého státu na téma uprchlíků nebyla pravda v podstatě vůbec nic z toho, co řekl. Celé působilo dojmem, že mu je připravilo stejné rešeršní oddělení, které provádělo průzkum Peroutkovy publicistiky.

Především není pravda, že současný nápor uprchlíků tvoří lidé přicházející do Evropy s ekonomickou motivací. Podle údajů Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, velkou většinu tvoří uprchlíci ze zemí postižených válkou, sektářským náboženským násilím či brutálním politickým útiskem.

Syřané, Afghánci, Iráčané, Eritrejci, Súdánci, Somálci a lidé prchající z určitých částí Nigérie jsou všichni politickými uprchlíky, nikoli ekonomickými migranty, a všichni mají nárok na ochranu v evropských zemích. Právě uprchlíci z těchto zemí tvoří více než sedmdesát procent ze současné vlny.

Uprchlíků je skutečně mnoho, a to právě proto, že se nejedná o migraci primárně ekonomickou. Ale není ani v nejmenším pravda, že se jedná o jakousi nezvladatelnou krizi. Na pokraji takové se ocitl například Libanon, země, jež sama dlouho byla devastována občanskou válkou, má populaci menší než Slovensko, a dnes se stala přechodným domovem více než milionu syrských uprchlíků.

↗

Miloše Zemana napadlo využít proti válečným bežencům armádu. Ještěže jen mluví. Foto www.miloszeman.cz

Evropská unie má přes pět set milionů obyvatel. I kdyby přijala milion uprchlíků, při rozdělení podle spravedlivých kvót by na Českou republiku připadlo něco kolem dvaceti tisíc lidí. Zde se sluší podotknout, že na Islandu, který má méně obyvatel než Brno, se na výzvu spisovatelky Bryndis Bjorgvinsdottir, za jediný den přihlásilo deset tisíc občanů s nabídkou, že mohou nabídnout domov uprchlíkům.

Tolik rovněž k Zemanově farizejské pobídce, aby si každý, kdo si přeje větší vstřícnost vůči uprchlíkům, vzal nějaké k sobě domů. Což o to, mnozí jsme to jistě připraveni udělat, překvapení v tomto ohledu nejsou vyloučena. Možná jim budeme pomáhat i v tom, aby na českém státu vysoudili odškodné za peníze, které jim krademe za nucený pobyt v detenčním zařízení v Bělé-Jezové, kde mnohé běžence zadržujeme v rozporu s našimi mezinárodními závazky.

Xenofobní totiž Češi skutečně nejsou, ba právě naopak ve svých dějinách se mají v tomto ohledu právem čím pyšnit, jak tu podotkl nedávno Milan Hanyš. Xenofóbně se bohužel chová Miloš Zeman a někteří další, solidními informacemi nedisponující politici. Potřebná je tedy především změna chování představitelů České republiky. K tomu více vzápětí.

Prezident si ve svém bezbřehém mudrování rovněž popletl pojmy asimilace a integrace. Mnozí z cizinců, jejichž počet tu vzrůstal v posledních dvaceti letech tempem přes patnáct tisíc ročně, se naštěstí z velké části neasimilují, ale integrují se: při všem respektu k zákonům a zvyklostem, obohacují českou společnost právě vkladem své kulturní totožnosti, což je nejpatrnější na pohostinství. Uprchlíci ve skutečnosti představují z řady důvodů i mimořádný ekonomický přínos; ostatně právě Němci o tom vědí svoje.

Úplně absurdní je představa, že by se měli uprchlíci z válečných oblastí stůj co stůj držet za hranicemi Evropské unie, a to třeba i za cenu využití armády. Nejpravděpodobnějším výsledkem takové akce by byla humanitární katastrofa na hranicích Evropské unie. Přihlíželi bychom, jak hynou malé děti hlady a v nemocech po stovkách či po tisících? Zůstali bychom přitom Evropany?

Rozšíření Evropské unie bylo předčasné, spojené s mylnými podmínkami