Nějak se ten argument přestal v poslední době objevovat. Říkávalo se přece, že vše bude mnohem lepší, až dospěje první generace vychovaná ve svobodných poměrech a lidé pokřivení komunismem — s prominutím — vymřou.

Jeden z nejvybroušenějších teorémů české amatérské sociologie se svým vyznavačům v posledních letech nějak zasekává v hrdle. Není divu. Při pohledu na určité segmenty generací dospívajících ve svobodných poměrech — a k nim lze jistě počítat všechny naše spoluobčany pod čtyřicet — se člověku vyloženě stýská po babičkách a dědečcích kažených mimo jiné romantickým idealismem roku 1968.

A tak zatímco v Německu politická veřejnost, a to včetně třeba fanoušků na fotbalových stadionech, nutí reprezentaci své země k vřelejšímu vztahu vůči uprchlíkům z hrůz válek, jež Západ pomohl rozpoutat, česká veřejná debata na totožné téma vykazuje tolik rysů předsudečnosti a nevzdělanosti, až přechází zrak. Jak se již stalo zvykem, výmluvný příklad v tomto ohledu poskytl svým dalším extempore český prezident.

Zeman se, pokud jde o uprchlíky, plete úplně ve všem

Ve včerejším vystoupení hlavy českého státu na téma uprchlíků nebyla pravda v podstatě vůbec nic z toho, co řekl. Celé působilo dojmem, že mu je připravilo stejné rešeršní oddělení, které provádělo průzkum Peroutkovy publicistiky.

Především není pravda, že současný nápor uprchlíků tvoří lidé přicházející do Evropy s ekonomickou motivací. Podle údajů Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, velkou většinu tvoří uprchlíci ze zemí postižených válkou, sektářským náboženským násilím či brutálním politickým útiskem.

Syřané, Afghánci, Iráčané, Eritrejci, Súdánci, Somálci a lidé prchající z určitých částí Nigérie jsou všichni politickými uprchlíky, nikoli ekonomickými migranty, a všichni mají nárok na ochranu v evropských zemích. Právě uprchlíci z těchto zemí tvoří více než sedmdesát procent ze současné vlny.

Uprchlíků je skutečně mnoho, a to právě proto, že se nejedná o migraci primárně ekonomickou. Ale není ani v nejmenším pravda, že se jedná o jakousi nezvladatelnou krizi. Na pokraji takové se ocitl například Libanon, země, jež sama dlouho byla devastována občanskou válkou, má populaci menší než Slovensko, a dnes se stala přechodným domovem více než milionu syrských uprchlíků.

↗

Miloše Zemana napadlo využít proti válečným bežencům armádu. Ještěže jen mluví. Foto www.miloszeman.cz

Evropská unie má přes pět set milionů obyvatel. I kdyby přijala milion uprchlíků, při rozdělení podle spravedlivých kvót by na Českou republiku připadlo něco kolem dvaceti tisíc lidí. Zde se sluší podotknout, že na Islandu, který má méně obyvatel než Brno, se na výzvu spisovatelky Bryndis Bjorgvinsdottir, za jediný den přihlásilo deset tisíc občanů s nabídkou, že mohou nabídnout domov uprchlíkům.

Tolik rovněž k Zemanově farizejské pobídce, aby si každý, kdo si přeje větší vstřícnost vůči uprchlíkům, vzal nějaké k sobě domů. Což o to, mnozí jsme to jistě připraveni udělat, překvapení v tomto ohledu nejsou vyloučena. Možná jim budeme pomáhat i v tom, aby na českém státu vysoudili odškodné za peníze, které jim krademe za nucený pobyt v detenčním zařízení v Bělé-Jezové, kde mnohé běžence zadržujeme v rozporu s našimi mezinárodními závazky.

Xenofobní totiž Češi skutečně nejsou, ba právě naopak ve svých dějinách se mají v tomto ohledu právem čím pyšnit, jak tu podotkl nedávno Milan Hanyš. Xenofóbně se bohužel chová Miloš Zeman a někteří další, solidními informacemi nedisponující politici. Potřebná je tedy především změna chování představitelů České republiky. K tomu více vzápětí.

Prezident si ve svém bezbřehém mudrování rovněž popletl pojmy asimilace a integrace. Mnozí z cizinců, jejichž počet tu vzrůstal v posledních dvaceti letech tempem přes patnáct tisíc ročně, se naštěstí z velké části neasimilují, ale integrují se: při všem respektu k zákonům a zvyklostem, obohacují českou společnost právě vkladem své kulturní totožnosti, což je nejpatrnější na pohostinství. Uprchlíci ve skutečnosti představují z řady důvodů i mimořádný ekonomický přínos; ostatně právě Němci o tom vědí svoje.

Úplně absurdní je představa, že by se měli uprchlíci z válečných oblastí stůj co stůj držet za hranicemi Evropské unie, a to třeba i za cenu využití armády. Nejpravděpodobnějším výsledkem takové akce by byla humanitární katastrofa na hranicích Evropské unie. Přihlíželi bychom, jak hynou malé děti hlady a v nemocech po stovkách či po tisících? Zůstali bychom přitom Evropany?

Rozšíření Evropské unie bylo předčasné, spojené s mylnými podmínkami

Bohužel je třeba znovu zopakovat, že také rétorika, s níž se k věci postavil ministerský předseda Sobotka a ministr vnitra Chovanec, je zhola nepřijatelná. Rakouská ministryně vnitra, lidovkyně Johanna Mikl-Leitnerová, která vyslovila názor, že postkomunistické členské země EU, jež se odmítají spravedlivě podílet na řešení uprchlické krize, by neměly být nadále adresátem integrační podpory EU, má bohužel úplnou pravdu. A lze předpokládat, že hlasy v tomto směru budou sílit.

Principem solidarity totiž je její nedělitelnost. Naše země, které nastavují lačně dlaně na evropskou pomoc, jíž pak namnoze ani nejsou schopny pořádně zadministrovat, aby se pak v situaci, která volá po projevu nepoměrně menší solidarity z naší strany, drze obracely zády, se ocitají v pozici odpudivých křiváčků, veksláků zkažených normalizací. Zvenčí to opravdu musí být nehezký pohled.

Jistěže naše společnost není připravena na přijetí uprchlíků. Ale proč? Odvolávat se na naše historická specifika nelze donekonečna. Dnes už se jedná především o špatné politické vedení v nedávné minulosti. Neinvestovalo se dost do rozvoje občanské společnosti, neodměňovalo se pěstování občanských ctností, nepečovalo se o rozvoj silných, sebevědomých, nezávislých médií, a vzdělávání je tu chronicky podfinancované po celé čtvrtstoletí. Proto.

Právě na tématech, jež nemají ryze ekonomickou povahu, je naše selhávání ve svobodných poměrech nejpatrnější. Namísto toho, abychom svobodu po roce 1989 vzali jako dar pro celou společnost a pečovali o to, aby z ní všichni měli užitek, dopustili jsme, aby se příliš často v ekonomice i v politice dopředu mohli prorvávat ti nejvychytralejší, nejbezskrupulóznější sobci, zatímco čím dál většímu množství různých segmentů společnosti se dařilo čím dál hůř.

Svou velikou neoddiskutovatelnou vinu tu má městská elita, v tom, že převelice dlouho zaslepeně podporovala pravičácké bludy o všespásnosti trhu či o tom, že každý je strůjcem svého štěstí. Tak se budovaly ve společnosti příkopy mezi intelektuální elitou, včetně většiny médií, a velkou většinou společnosti. Frustrace lidí, kteří se cítí právem odsunuti na okraj, opomíjení, nereprezentovaní, se pak promítá do příležitostných výbuchů iracionální nenávisti či do vkládání pošetilých nadějí ve falešné mesiáše Babišova či Zemanova typu.

↗

Fanoušci Bayernu Mnichov: Uprchlíci, vítejte. Repro DR

Staré, civilizovanější země Evropské unie, dnes často s údivem hledí na to, co se u jejich postkomunistických bratříčků a sestřiček děje. Jenomže do značné míry tu sklízí plody své vlastní práce.

Bylo zásadním a hrubým omylem podmínit přijetí nových členských zemí do Evropské unie převážně ekonomickými ukazateli a přijetím souboru právních norem. Druhou související chybou bylo ponechat většinu rozhodnutí o povaze a struktuře rozvojové podpory na členských zemích.

Tak se stalo, že právě dnes v uprchlické krizi západoevropské členské země EU s údivem zjišťují, jak hluboce mylný byl zamlčený předpoklad o tom, že společné evropské soustátí je především společenstvím hodnot. Jak zpíval v devadesátých letech mírně nekorektně, ale velice vtipně Jiří Dědeček: „Vychovali jste mě jako Asiata, nedostanete mě do tý Evropy.“

Evropská unie totiž měla podmínit své rozšíření o jakoukoli další zemi, včetně naší, právě průkazným rozvojem a zabudováním praktické žité demokracie. K tomu měla také směřovat velká většina pomoci: do sebevědomé, akceschopné občanské společnosti, do velkorysého a důkladného vzdělání, do svobodných médií, do občanské participace.

Jenomže EU na to sama neměla, sama byla po konci studené války přespříliš pod vlivem korporací a v opojení krátkozrakým ekonomismem. Finančním zájmům se dost možná dokonce rozředění evropské regulační přísnosti přílivem snáze korumpovatelných postkomunistických politických elit hodilo. Teď je Evropská unie v pasti. A bude muset hledat cestu ven.

Představitelé postkomunistických zemí, kteří nedávno neobratně skrývali radost z toho, jak Německo učinilo z Řecka evropský ekonomický protektorát, tak budou možná žasnout, že se podobného údělu dostane nám všem: a to proto, že má-li mít Evropská unie perspektivu jako „společenství hodnot“, bude velkou část občanstva i politických reprezentací postkomunistických zemí k tomu, aby si společné evropské hodnoty osvojily, prostě vzdělat.

Je opravdu možné, že jak Kažimírovo a Ficovo Slovensko, tak i ostatní země Viszegrádu se stanou evropským protektorátem, v němž se nám dostane výuky, v čem reálně spočívají společné evropské hodnoty. Bude to pohled k nezaplacení.

Vzdělání: co lze dělat hned

Není hodno ani důstojno předáků sociální demokracie kličkovat před zvlčilým veřejným míněním. Je to cesta, která nikam nevede, a navíc každý krok po ní se platí ztrátou kusu sociálně-demokratické totožnosti. Nadto politické možnosti principiálního postoje, a to včetně možnosti taktických, nejsou nijak malé.

Pravdě je nutné pohlédnout do očí: uprchlíků prostě bude přibývat, i u nás nepůjde o stovky, ale spíše o tisíce, a to navíc ještě spíše o vyšší tisíce lidí. Jejich příchod nelze zastavit, lze ho jen lépe organizovat. To může opravdu obnášet i rozumnou organizaci věci v periferních zemích EU, ale předpokládá to také od nás řádově větší ochotu uprchlíky přijmout.

Je třeba už teď jasně říct, že to ve spolupráci s našimi evropskými partnery zvládneme. V politickém boji, který se o věci bezprostředně povede, lze využít několika zbraní.

Za prvé je nutno pracovat s přesnými a kvalitními informacemi. Proto je nutné na Ministerstvu vnitra okamžitě vyměnit ředitele Odboru azylové a migrační politiky Tomáše Haišmana, který je pohrobkem represivní mentality ODS, a už dlouho působí nejen uprchlíkům, ale všem možným cizincům, včetně těch s nejlegitimnějšími důvody k příchodu spoustu zbytečného utrpení. To se mělo stát dávno.

Za druhé, ministerský předseda by měl namísto výroků o evropské solidaritě, které popírají samy sebe, jasně říct, že pokud chceme v EU zůstat, nemáme jinou možnost než poctivý díl uprchlíků přijmout, a to i v případě, že bude organizován prostřednictvím povinných kvót. Nadto je třeba jasně říct, že přicházející uprchlíci ve skutečnosti představují pro českou společnost i příležitost k obohacení; a je jen na nás, jak s ní dokážeme naložit.

Za třetí, je třeba jasně říct, že vláda nedovolí politickou mobilizaci založenou na eskalaci nenávisti. A vydat příslušné metodické pokyny represivního postupu proti lidem a strukturám, které ve společnosti nenávist šíří. Nenávistné projevy, výhružky smrtí, či přání smrti jiným lidem je třeba trestat všude, nejen v případě, že se jedná o české vojáky. Političtí uprchlíci nejsou o nic méně ctnostnými lidmi.

↗

Český stát musí okamžitě přestat okrádat běžence z války. Ale změnit toho musíme rychle víc. Budapešť, 1. září 2015. Foto Ondřej Mazura, DR

Za čtvrté, je nutné změnit diskurs v českých médiích. Je absolutně nepřijatelné, aby veřejnoprávní média zvala hosty jakkoli spojené s šířením nenávistných nálad. S institucemi jako Islám v ČR nechceme se v demokracii nevede debata, diskutuje se o tom, jak je eliminovat. Premiér jistě může pozvat na neformální setkání šéfredaktory veřejnoprávních médií, seznámit je s fakty, s vládní politikou a apelovat na odpovědnost novinářů. V dané situaci by to bylo plně na místě.

A konečně za páté, nežli se rozběhne vládní kampaň (Bože dej, ať nevypadá jak akce Besipu z roku 1986), je možné vést ji neformálně. Nemusíme ustrnout u toho, že pro českou společnost, historicky jednu z nejvlídnějších k uprchlíkům, je mimořádně zahanbující naše tápaní v kontrastu s bundesligovými fanoušky mávajícími transparenty Refugees Welcome. Premiér přece může požádat přední sportovce, jako je třeba už dnes legendární brankář národního fotbalového týmu Petr Čech či kapitán Tomáš Rosický, kteří mají s uprchlíky bezprostřední a výtečné zkušenosti, aby mu váhou svého hlasu pomohli.

Uprchlíci odhalili naši vlastní krizi, jsme nevzdělanou společností

To všechno lze udělat hned. A mělo by se to stát. Vedle toho ale je nutné vrátit se k otázce, jak je možné, že naše společnost ve věci soucitu, schopnosti projevovat lidskost, pracovat s informacemi, ale i v kvalitě politické elity a médií, stále tak civilizačně zaostává za našimi západními sousedy. I po čtvrtstoletí svobody.

Můžeme to převracet ze všech stran, ale nakonec nutně dospějeme k tomu, že zásadními nedostatky trpí i náš vzdělávací systém. Jedním z klíčových důvodů je samozřejmě jeho chronické podfinancování. Učitelé mohou — a historicky k tomu byli i ochotni — pracovat i za míň, ale musí věřit v hlubší smysl svého konání.

V tom spočíval hlavní „trik“ masarykovského Československa, věřilo se, že výchovou k ideálům humanitním se naplňuje nějaký prazákladní vlastenecký program. To je jistě možné aspoň zčásti zkoušet oprášit. Ale peníze nakonec budou potřeba též.

Když jsem Andreji Babišovi položil na Sněmu ANO otázku, zda rozdílná kvalita v úrovni veřejných služeb v Německu a u nás nesouvisí náhodou s tím, že v Německu mají jednatřicetiprocentní korporátní daň, zatímco u nás máme jen devatenáctiprocentní, charakteristicky mi neodpověděl slovy, že můj dotaz směřuje proti jejich programu. Dotkl se tím podstaty bludného kruhu, v němž jsme zakleti.

Nevíme, že chceme-li udržet společenskou soudržnost, jež podmiňuje a současně inspiruje občanskou solidaritu, musíme mít tomu odpovídající daňový systém, který například povede k tomu, že učitelé, vykonávající nepoměrně užitečnější práci, nežli různí podnikatelé a finanční makléři, budou řádným způsobem odměňováni. Nikdo nám to po dvacet pět let ve škole neříkal.

↗

Ve snaze vzpamatovat se můžeme navazovat i na našeho nejslavnějšího politického uprchlíka. Repro DR

Je 1. září, začal školní rok. Víc než kdy dřív snad právě teď vidíme, jak tu školství po roce 1989 selhávalo ve schopnosti vést děti k evropanství a humanitně-demokratickým ideálům, které vždy byly podstatou lepší varianty českého politického myšlení. Pokud se tohle nezmění, nezbude nám než prostě doufat v onen emancipující evropský protektorát.

Nemáme totiž krizi s uprchlíky, máme krizi sami se sebou. Jsme po pětadvaceti letech ve svobodě bohužel nevzdělanou společností.

Dokázali jsme ale v minulosti dost, abychom i dnes mohli doufat, že se vzpamatujeme. Bude to stát práci, odvahu a čas. Určitou naději lze spatřovat ve skutečnosti, že snad vůbec poprvé po roce 1989 v Kateřině Valachové vede ministerstvo školství člověk, který si emancipační význam vzdělání uvědomuje, a snad i má kuráž a politickou sílu potřebným směrem působit.