Vztah mezi Čechy a cizinci se navzdory současným turbulencím vyvíjí a posouvá příznivým směrem. Zejména ve srovnání s 90. lety 20. století v České republice a ve střední Evropě. Mezinárodní společenství uznává Českou republiku jako jednu ze standardních zemí, která sametovou revolucí mírumilovně a úspěšně přešla od komunismu k demokracii. Čeští političtí vůdci i čeští občané jsou ohleduplní a zdá se, že „strop“ české kulturní úrovně je vysoko, byť s tím někteří pozorovatele nemusí souhlasit.

Domov mnoha barev

Česká republika má zhruba jedenáct milionů obyvatel. Národnostně se dělí na Čechy (64,3 %), Moravany (5 %), Slováky (1,4 %) a ostatní (1,8 %). 27,5 % občanů národnost neuvádí. V posledních letech se stala cílovou zemí cizích občanů, kteří sem přicházejí za prací a obchodem.

Chtějí se zde usídlit dlouhodobě nebo nastálo. Stává se i domovem cizinců, kteří se oženili s Češkou či vdali za Čecha a poté se sem přestěhovali. „Srovnání výchozí situace v roce 1993, kdy na území České republiky pobývalo různou formou pobytu pouhých osmdesát tisíc občanů cizí státní příslušnosti, s nejaktuálnějšími údaji z posledního čtvrtletí roku 2008, podle nichž v ČR nyní žije 425 000 cizinců v rámci různých forem povolení k pobytu, ukazuje, že řešení otázky mezinárodní migrace je a musí být věnována velká pozornost,“ píše se na webových stránkách Ministerstva vnitra České republiky.

Dnes už zde může žít téměř  půl milionu cizích státních příslušníků.

Migrační politika České republiky však zdůrazňuje, že prioritou je stanovit efektivní opatření na podporu řízené legální migrace s ohledem na minimalizaci ilegální migrace. V roce 2004 se Česká republika stala členem Evropské unie a národní migrační politika se tedy do značné míry řeší v konsensu s členskými zeměmi a s uplatněním nástrojů evropského práva.

Od roku 2008 Česká republika také uděluje azyl uprchlíkům ze třetích zemí, nečlenských států EU, kteří hledají ochranu před perzekucí státních orgánů. Navíc i český průmysl cestovního ruchu patří mezi nejrozvinutější na světě.

Zkrátka: jako rozvíjející se země je Česká republika pro přistěhovalce atraktivní. „Jsou to přece lidé. Je dobře, když mohou být v pohybu,“ podotýká básník Vít Kremlička. A čeští občané budou muset s cizinci vycházet, ať se jim to líbí, nebo ne.

Názory na samu povahu vztahu mezi Čechy a cizinci se potom různí. Někteří pozorovatelé soudí, že v České republice existuje určitá míra diskriminace cizinců, která je zakořeněna zejména mezi obyčejnými lidmi. „Různorodost názorů jednotlivých Čechů se nedá zúžit do jediného výroku. Na to jsou lidé ve svých politických názorech, věku, rozhledu a dalších kritériích zkrátka příliš rozdílní,“ říká Christoph Amthor, spoluzakladatel české občanské organizace Barmské centrum Praha. Sám žil v České republice více než třináct let a je občanem Německa.

Christoph Amthor dodává, že podobně je to nejspíš ve všech zemích. Ovšem v České republice někdy i velmi otevření lidé odmítají cokoli, co neodpovídá české kultuře. Jako by zde hodnoty a zvyklosti byly více normativní než v mnoha jiných zemích a úmyslně se zde stavěla ostrá hranice mezi „námi“ a „jimi“.

Jedna ze sociálních pracovnic občanské organizace sídlící v Praze se s Amthorem shodne zejména v tom, že diskriminace cizinců či fobie z nich se vyskytuje u řady starších občanů. A také u některých lokálních úředníků. Kvůli první a druhé světové válce nemají rádi Němce, Rusy a další cizince. A někteří Češi nemají rádi Asiaty včetně Vietnamců.

Určití majitelé nemovitostí v Praze a v Brně říkají na rovinu, že nechtějí své domy a byty pronajímat cizincům. To je také jistým druhem diskriminace. Realitní makléř, který plynně ovládá angličtinu, mi vysvětlil, že cizinci občas uzavírali nájemní smlouvy na byt pro dvě nebo tři osoby. Ve skutečnosti v něm bydlelo ale více lidí, a navíc o byt nijak nepečovali.

Podle něj někteří jedinci byty „zneužívali“. A mnozí majitelé bytů tedy mají pro zákazníky svá vlastní kritéria: „Cizincům včetně černochů, Rusů a Vietnamců byty nepronajímáme!“

Sůl a přátelé

Přestože do vztahu Čechů a cizinců nyní vstupuje „špatná nálada“, existují i velmi pozitivní vztahy. Zejména mladá generace, narozená po pádu komunismu, se v tomto od ostatních Čechů výrazně liší. Zdá se být otevřenější, soudí pozorovatelé, a dodávají, že tato generace vyrůstá pod vlivem celosvětového trendu multikulturalismu.

Tito lidé také velmi dobře vycházejí s cizinci, kteří se v České republice narodili nebo se do ní přistěhovali. Chodili totiž společně už do školy a vyrůstali spolu jako přátelé. Díky tomu se Česká republika vyvíjí příznivým směrem.

Je samozřejmé, že každý cizinec se musí snažit o vlastní přežití a že musí v České republice pracovat — tedy pracovat pro Českou republiku. Všichni cizinci nemají jen hladová ústa, ale také pracovité ruce a mozky, které mohou přemýšlet ve prospěch českých občanů.

V každém případě by cizinci měli poznat Českou republiku a místní občany a mít dostatek času k tomu, aby se mohli s českým společenstvím sžít. Češi by na druhé straně měli aktivně poznávat cizince ve své zemi. „Cizinci, kteří zde chtějí žít déle než jen pár měsíců, by se rozhodně měli snažit naučit český jazyk a porozumět zemi a lidem, kteří v ní žijí,“ naznačuje Christoph.

Proč se tedy lidské bytosti navzájem diskriminují? Každý člověk má přece svoji vlastní hodnotu. Diskriminaci můžeme odstranit pomocí pěti zásad. Tři z nich souvisejí se slovem „vzájemně“ a dvě se slovem „spolu“. Je to: vzájemné uznání, vzájemný respekt a vzájemné pochopení. Dále pak soulad a spolupráce.

V životě každého národa má zásadní úlohu jazyk. Dlouhodobě ztělesňuje jeho kulturu a kulturní dědictví. Neměl by však národu vštěpovat přesvědčení o vlastní nadřazenosti. Vlastenectví je nicméně třeba pěstovat. Je to s ním jako se solí: v každé kuchyni platí, že neosolený nebo naopak přesolený pokrm není chutný.

Je přirozené, že cizinci přicházející do země se u některých občanů setkávají s nevolí. I v lidském těle jsou protilátky, jimiž bílé krvinky bojují proti cizím tělesům za zachování bezpečnosti a zdraví.

Vlivem univerzalismu ovšem směřuje naše „globální vesnice“ k lepší formě společnosti v každé zemi. A to především díky multikulturalismu a humanitární pomoci.

O přežití dnes bojují státy, společnosti i rodiny. Bude-li každý respektovat a uznávat hodnotu a existenci všech, sociální vazby se budou stávat přátelštějšími, upřímnějšími a těsnějšími. Chcete-li být bohatí, neměli byste mít nepřátele. Naopak byste měli mít co nejvíce přátel! Úcta k druhým a uznání jejich hodnoty znamená, že si vážíte i sami sebe.

Přeložil Antonín Hluštík