Před pár lety se přes Česko přehnala vlna anticiganismu. Od pravděpodobného příchodu Romů do Evropy ve středověku, snad nejprve na Balkán a postupně do střední a západní Evropy, nedošlo k integraci těchto nových obyvatel. Uzavřenou a ideologicky homogenní společností byli vytlačováni na okraj. Museli si hledat obživu, která se většinové společnosti nelíbila.

Novověk postupně deklaroval rovnost obyvatel, právo každého na školní vzdělání, jakož i respekt ke kulturní a náboženské odlišnosti. Pěkně to zní, ale s praktickým uplatněním vůči různým menšinám, v Evropě vůči Židům a právě též vůči Romům se to tak doslova nebralo.

Nic naplat, že se Romové nechali pokřesťanštit, že jsou běloši jako my a že, pokud na něj nezapomněli, mluví indoevropským jazykem příbuzným jazykům např. slovanským, germánským a románským. Rasová a etnická diskriminace je iracionální.

Minulý režim je sice označoval za „občany cikánského původu“, ale interně platily represivní pokyny. Ani nový režim u nás zavedený počínaje rokem 1990 nepřinesl změnu k dobrému. Úsilí o zlepšení situace této komunity byly spíše formální. Chyběly informace, prostředky a někdy i dobrá vůle.

Viníci toho, že Romové těžce shánějí práci, že mají potíže s dosažením zejména středoškolského a vysokoškolského vzdělání, se nacházejí velmi jednostranně jen mezi nimi samotnými. Jen oni mají mít na svědomí to, že se špatně uplatňují na trhu práce a že až na výjimky nedosahují středoškolského nebo vysokoškolského vzdělání.

Nad to vše pak ale v době, kdy na nemalou část populace těžce dolehla po roce 2008 ekonomická deprese, došlo k projevům radikální nenávisti, až po vražedné útoky.

Další dějství

Na chvíli se zdálo, že vlna nenávisti opadla, ale přiživili ji někteří politici a nutno říct, že nejen mimoparlamentní fašisté, ale i nedávno zvolení poslanci za Úsvit, dnes rozdělení do dvou politických subjektů a mimo jiné také bývalá poslankyně (1998 — 2002) a stranická turistka (vystřídala prozatím pět uskupení) Jana Volfová. Terčem se tentokrát stali čeští muslimové.

Vznikly dvě radikálně protiislámské organizace, Antimešita a Islám v ČR nechceme, a v posledních dnech spojili síly v Bloku proti islámu, který má i stranicko-politické ambice. Rád by ovlivnil volby do poslanecké sněmovny za dva roky. Straší islamizací české společnosti, a přitom se k islámu v posledním sčítání lidu přihlásily tři setiny procenta zdejších obyvatel. Z nich počet českých konvertitů k islámu se odhaduje na nějakých 200 osob. A platí to dlouhodobě.

Antiislamisté uvádějí příklady drakonických trestů v Saúdské Arábii, zemi, která, nutno uznat, pod ochranou USA a Evropy, zachovává principy temného středověku modifikovaného jen moderní technikou a pohodlným životním stylem tamních obyvatel.

Připomínají též domnělý Islámský stát a jeho sadistické chování k lidem jiných vyznání a k zajatcům. Zapomínají, že jde promile světového islámu. Přehlížejí, že 27 islámských organizací z evropských zemí společně vydalo Chartu evropských muslimů, v níž se přihlašují k pluralitní, demokratické a otevřené společnosti.

Odpor k domácím muslimům se aktualizoval v odmítání běženců ze zemí, ve kterých je bída nebo válečné konflikty. Prý jde o islámskou invazi do Evropy. Nic naplat, že ti nešťastníci mají různou etnickou a náboženskou příslušnost. Jejich přítomnost má být bez dalšího rovnou bezpečnostním rizikem.

Diskutoval jsem o nich s jednou reprezentantkou průměrného českého postoje. Prý jejich nebezpečí je mimo jiné v tom, že přicházejí „znásilňovat bílé ženy“. Na můj úděs reagovala tím, že ona sama si to nemyslí. Tato paní studovala teologii a než se s ní církevní autority rozloučily, věnovala se službě pastorační asistentky. Ale přinejmenším tlumočila to, co se běžně v jejím okolí říká. Odpor ke skutečnému nebo někdy jen domnělému islámskému chování se demaskoval jako pouhopouhý prvoplánový rasismus.

Snažil jsem se té dámě vysvětlit, že obyvatelé Sýrie, Iráku nebo Libye jsou běloši stejně jako Češi, Švédi, Romové nebo Židé. Ale co je to za argument? Má barva pleti být kritériem? Měl jsem dojem, že nevzdoruje, ale že ji ti údajní vetřelci pořád straší. Skončili jsme debatu tím, že je třeba to vysvětlovat.

↗

Odpor ke skutečnému (či domnělému) islámskému chování se často demaskuje jako pouhý prvoplánový rasismus. Foto tallahasseescene.com

Politické svědomí

Bohužel tentokrát se na vlně xenofobie veze i česká vláda. Nevím, co si premiér Sobotka a jeho ministři soukromě myslí. Připouštím, že většina z nich nejsou rasisté. Ale silným motivem pro ně je výhled na výsledek příštích voleb a s nimi spojená masová nenávist budoucích voličů k cizincům. S humánním přístupem odpovídající sociálně demokratické tradici by před elektorátem této země neobstáli.

Proto vymýšlejí neuvěřitelné scénáře, jako je selekce běženců podle vyznání nebo domnělá, ale ve skutečnosti nulová pomoc v zemích odkud přicházejí. Připojili se ke klausovské a nečasovské rétorice, tentokrát v té verzi, že bruselští byrokraté nám nebudou diktovat nějaké kvóty.

Vlna nenávisti k lidem jiné etnické, náboženské či státní příslušnosti je nakonec projevem strachu o bezpečí vlastní a blízkých lidí, zejména vlastní rodiny. Poměry, ve kterých je naším smutným údělem žít, opravdu vyvolávají obavu. Rizikem sice nejsou Romové, čeští muslimové nebo utečenci z válečných zón, ale naše bezpečí je doopravdy ohroženo.

Problém xenofobie je totiž nakonec sociálním problémem. Rasismus a též autoritativní, konzervativní nacionalismus má důvod ve ztrátě právních jistot. Lidé zažívají na vlastní kůži dnes a denně, jak jsou ignorována jejich sociální práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, jak vlády pod předsednictvím Topolánka a Nečase odbouraly sociální stát a jak váhavě, a skoro by se zdálo, že neochotně, se k němu vrací parlament a vláda, která se ocitá v půlce svého funkčního období.

Neobnoví-li sociální stát sociální a křesťanská demokracie (které historicky stály u jeho zrodu), spočtou jim to občané za dva roky. Možná se nevrátí k ODS, která balancuje nad propastí zvolitelnosti, ale mohli by nechat sociální stát obnovit třeba Dělnickou stranu sociální spravedlnosti a přidruženou národní frontu. Rozdíl jejich dvou modelů je v tom, že sociální demokracie se pozvolna začíná chovat nacionalisticky a xenofobně, ale nedodržuje důsledně ani svůj tradiční sociální program.

Když si prosadíme s touto vládou nebo proti ní demokratický, pluralitní, důsledně sociální stát, mohla by se většina lidí od bludiček ustrašeného a proto násilného nacionálního šovinismu odvrátit.

Zatím se však zdá, že liberální, a pluralistické principy společnosti spolu s evropanstvím velká část českých obyvatel oželela. Co zbyde, když se při jejich absenci spojí nacionální a sociální program, s tím máme historickou zkušenost.

Demokratický socialista Václav Černý se ve třetím díle svých Pamětí vyslovuje o poválečném období, zejména o zacházení s Němci takto: „Gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému, oč jsme pak chtěli opírat pýchu své mravní nadřazenosti? … Zač lepšího než naši protivníci, než kdokoli se od května 1945 chceme vydávat?“

Tato léta, jakoby to chtěla ve vztahu k jiným komunitám definitivně potvrdit.