Sčítací komisařka přichází k panelákovému bytu rodiny někde ve Zlínském kraji, kterou pro statistické účely dlouhodobě sleduje. „Dobrý den, tak jsem tady zase udělat to šetření“, vítá se s asi pětatřicetiletou obyvatelkou. „Pořád bydlíte v podnájmu?“, začíná zjišťovat bytovou situaci rodiny.

I přes asi jen minutovou stopáž televizní reportáže to však nevypadá, že by rodina byt či spíše pokoj v něm obývala spolu s nějakou domácí či domácím. „Podnájem“, tedy označení bydlení sdíleného s majitelem či hlavním nájemcem bytu a dříve typický pro mladé lidi nebo studenty, z češtiny podle všeho úplně vytlačil obyčejný „nájem“.

Bydlet v nájmu se stalo podřadným. Bankám a reklamním agenturám, všudypřítomně nabízejícím „jistotu vlastního domova“ (či přesněji hypotéky), se podařil husarský kousek — změnit jazyk.

„Dosáhnout“ na hypotéku

Druhou polovinu devadesátých let jsem strávil na studiích v Německu a do Česka se vracel provádět výzkum a na prázdniny. To, jak se měnily podmínky bydlení, jsem tudíž vnímal útržkovitě a s údivem o to víc, že v Německu nebyl problém si pronajmout za přiměřenou cenu byt a vztahy mezi nájemníky a pronajímateli byly v drtivé většině korektní. (Na tom se ostatně dodnes zakládá velká pracovní mobilita Němců.)

Mí vrstevníci, stojící na počátku pracovní kariéry v nekomerční sféře, si zde zatím brali druhé a další úvazky, aby „dosáhli na hypotéky“. Sám výraz „dosáhnout“ vyjadřuje víc než co jiného sociální zdatnost — kdo není „bonitní“ a nedosáhne, je vlastně takový mrzák, který se o sebe neumí postarat. Rozhodují a říkají banky.

Od doby, kdy jsem si v roce 1999 po návratu do Česka s platem kolem 7 tisíc korun našel první (skutečný) podnájem, jsem si svou bonitu bankovním úředníkem posuzovat nenechal. Nemělo by to cenu a nechtěl jsem sebe ani jeho vystavovat trapné situaci. Podobných situací mě však neušetřili mí „zahypotékovaní“ přátelé, tázajíce se opakovaně a upřímně, jak že se „zabezpečím na stáří“.

Možná proto, že mě první hypotéční vlna minula, měl jsem často pocit, že ke mně ústy mých známých hovoří reklama, všechny ty slogany o bydlení v zeleni a přeci ve městě a o odpovědném chování k sobě samému a k dětem, a v duchu jsem copywriterům gratuloval k úspěchu.