Podnájmy pro podlidi
Pavel HimlHypoteční ideologii se podařilo změnit samotný jazyk, v němž se mluví o bydlení. Přitom lidským právem není ani hypotéka, ani byt v osobním vlastnictví, ale samo důstojné bydlení.
Sčítací komisařka přichází k panelákovému bytu rodiny někde ve Zlínském kraji, kterou pro statistické účely dlouhodobě sleduje. „Dobrý den, tak jsem tady zase udělat to šetření“, vítá se s asi pětatřicetiletou obyvatelkou. „Pořád bydlíte v podnájmu?“, začíná zjišťovat bytovou situaci rodiny.
I přes asi jen minutovou stopáž televizní reportáže to však nevypadá, že by rodina byt či spíše pokoj v něm obývala spolu s nějakou domácí či domácím. „Podnájem“, tedy označení bydlení sdíleného s majitelem či hlavním nájemcem bytu a dříve typický pro mladé lidi nebo studenty, z češtiny podle všeho úplně vytlačil obyčejný „nájem“.
Bydlet v nájmu se stalo podřadným. Bankám a reklamním agenturám, všudypřítomně nabízejícím „jistotu vlastního domova“ (či přesněji hypotéky), se podařil husarský kousek — změnit jazyk.
„Dosáhnout“ na hypotéku
Druhou polovinu devadesátých let jsem strávil na studiích v Německu a do Česka se vracel provádět výzkum a na prázdniny. To, jak se měnily podmínky bydlení, jsem tudíž vnímal útržkovitě a s údivem o to víc, že v Německu nebyl problém si pronajmout za přiměřenou cenu byt a vztahy mezi nájemníky a pronajímateli byly v drtivé většině korektní. (Na tom se ostatně dodnes zakládá velká pracovní mobilita Němců.)
Mí vrstevníci, stojící na počátku pracovní kariéry v nekomerční sféře, si zde zatím brali druhé a další úvazky, aby „dosáhli na hypotéky“. Sám výraz „dosáhnout“ vyjadřuje víc než co jiného sociální zdatnost — kdo není „bonitní“ a nedosáhne, je vlastně takový mrzák, který se o sebe neumí postarat. Rozhodují a říkají banky.
Od doby, kdy jsem si v roce 1999 po návratu do Česka s platem kolem 7 tisíc korun našel první (skutečný) podnájem, jsem si svou bonitu bankovním úředníkem posuzovat nenechal. Nemělo by to cenu a nechtěl jsem sebe ani jeho vystavovat trapné situaci. Podobných situací mě však neušetřili mí „zahypotékovaní“ přátelé, tázajíce se opakovaně a upřímně, jak že se „zabezpečím na stáří“.
Možná proto, že mě první hypotéční vlna minula, měl jsem často pocit, že ke mně ústy mých známých hovoří reklama, všechny ty slogany o bydlení v zeleni a přeci ve městě a o odpovědném chování k sobě samému a k dětem, a v duchu jsem copywriterům gratuloval k úspěchu.
O potřebě vlastnit byt možná lidi přesvědčily banky, které chtěly udat své hypoteční úvěry.
Potřeba vlastnit také souvisí s tím, zda jsou či nejsou lidé na svůj byt citově vázáni. Tedy nemyslím na konkrétní obec, ale přímo na byt.
Co mne přimělo k nákupu vlastního bytu, byla dvouměsíční výpovědní lhůta v nájemní smlouvě. S půlroční výpovědní lhůtou bych mohla žít, ale představa, že může nastat možnost, v okamžiku, kdy se mi to bude nejméně hodit, že budu nucena hledat jiné bydlení a především všechno, co mám, zabalit a připravit na stěhování, mne dost děsila.
S hypotékou se mi spí přece jenom lépe.
Díky pane Pavle Himle!
Byty zůstávají prázdné zatímco bezdomovců přibývá.
Kdo z toho má prospěch?
Bankovní businessmani, Bílá mafie vlastníků ubytoven, ...