Podnájmy pro podlidi

Pavel Himl

Hypoteční ideologii se podařilo změnit samotný jazyk, v němž se mluví o bydlení. Přitom lidským právem není ani hypotéka, ani byt v osobním vlastnictví, ale samo důstojné bydlení.

Sčítací komisařka přichází k panelákovému bytu rodiny někde ve Zlínském kraji, kterou pro statistické účely dlouhodobě sleduje. „Dobrý den, tak jsem tady zase udělat to šetření“, vítá se s asi pětatřicetiletou obyvatelkou. „Pořád bydlíte v podnájmu?“, začíná zjišťovat bytovou situaci rodiny.

I přes asi jen minutovou stopáž televizní reportáže to však nevypadá, že by rodina byt či spíše pokoj v něm obývala spolu s nějakou domácí či domácím. „Podnájem“, tedy označení bydlení sdíleného s majitelem či hlavním nájemcem bytu a dříve typický pro mladé lidi nebo studenty, z češtiny podle všeho úplně vytlačil obyčejný „nájem“.

Bydlet v nájmu se stalo podřadným. Bankám a reklamním agenturám, všudypřítomně nabízejícím „jistotu vlastního domova“ (či přesněji hypotéky), se podařil husarský kousek — změnit jazyk.

„Dosáhnout“ na hypotéku

Druhou polovinu devadesátých let jsem strávil na studiích v Německu a do Česka se vracel provádět výzkum a na prázdniny. To, jak se měnily podmínky bydlení, jsem tudíž vnímal útržkovitě a s údivem o to víc, že v Německu nebyl problém si pronajmout za přiměřenou cenu byt a vztahy mezi nájemníky a pronajímateli byly v drtivé většině korektní. (Na tom se ostatně dodnes zakládá velká pracovní mobilita Němců.)

Mí vrstevníci, stojící na počátku pracovní kariéry v nekomerční sféře, si zde zatím brali druhé a další úvazky, aby „dosáhli na hypotéky“. Sám výraz „dosáhnout“ vyjadřuje víc než co jiného sociální zdatnost — kdo není „bonitní“ a nedosáhne, je vlastně takový mrzák, který se o sebe neumí postarat. Rozhodují a říkají banky.

Od doby, kdy jsem si v roce 1999 po návratu do Česka s platem kolem 7 tisíc korun našel první (skutečný) podnájem, jsem si svou bonitu bankovním úředníkem posuzovat nenechal. Nemělo by to cenu a nechtěl jsem sebe ani jeho vystavovat trapné situaci. Podobných situací mě však neušetřili mí „zahypotékovaní“ přátelé, tázajíce se opakovaně a upřímně, jak že se „zabezpečím na stáří“.

Možná proto, že mě první hypotéční vlna minula, měl jsem často pocit, že ke mně ústy mých známých hovoří reklama, všechny ty slogany o bydlení v zeleni a přeci ve městě a o odpovědném chování k sobě samému a k dětem, a v duchu jsem copywriterům gratuloval k úspěchu.

×
Diskuse
June 11, 2015 v 9.12
Finančnický slovník
Bydlení opravdu není investice. Podobně jako jí není vzdělání. Měli bychom se bránit terminologii finančníků. Někteří lidé jdou tak daleko, že "investují" do vlastních dětí. Asi proto, aby se jim taková "investice" později vrátila.
June 12, 2015 v 19.11
V době první republiky
nebylo bydlení ve vlastním nutným atributem vyššího společenského statusu. Mám dojem, že vlastnit byt v činžovním domě snad ani nešlo a i vyšší vrstvy bydlely v nájmu, pokud neměly vilu nebo jiný dům. Svobodní muži jako třeba F.X: Šalda, tedy universitní profesor, většinou bydleli v podnájmu, měli bytnou, netoužili po tom mít vlastní kuchyň a na koupelny se nekladl takový důraz jako dnes.
June 13, 2015 v 6.22
Vlastnit byt asi tehdy právně nešlo, protože vlastnictví nemovitosti bylo spojeno s vlastnictvím pozenku, na kterém stála.
O potřebě vlastnit byt možná lidi přesvědčily banky, které chtěly udat své hypoteční úvěry.
Potřeba vlastnit také souvisí s tím, zda jsou či nejsou lidé na svůj byt citově vázáni. Tedy nemyslím na konkrétní obec, ale přímo na byt.
LV
June 17, 2015 v 18.13
Když jsem se byla nucena přestěhovat za prací na maloměsto, pronajala jsem si byt. Tržní, dost vysoké nájemné, ale nemusela jsem se o nic starat. Vyhovovalo mi to.
Co mne přimělo k nákupu vlastního bytu, byla dvouměsíční výpovědní lhůta v nájemní smlouvě. S půlroční výpovědní lhůtou bych mohla žít, ale představa, že může nastat možnost, v okamžiku, kdy se mi to bude nejméně hodit, že budu nucena hledat jiné bydlení a především všechno, co mám, zabalit a připravit na stěhování, mne dost děsila.
S hypotékou se mi spí přece jenom lépe.
June 17, 2015 v 23.40
Úžasný úhel pohledu,
ano, i když mi chvíli potrvá domyslet důsledky. Ale podstata je jasná: právo na bydlení je přece důležitějším právem než právo na zisk ze soukromého majetku.
Díky pane Pavle Himle!

Byty zůstávají prázdné zatímco bezdomovců přibývá.
Kdo z toho má prospěch?
Bankovní businessmani, Bílá mafie vlastníků ubytoven, ...