Nobelovka za ukončení bezdomovectví
Štěpán RipkaDalší ze série textů k tématu bezdomovectví a jeho potenciálních řešení. Z americké studie zahrnující téměř tři stovky rodiny vyplývá, že klíčem k řešení bezdomovectví je finančně podporované bydlení.
Místopředseda poslanecké sněmovny Jan Bartošek nedávno ve svém blogu napsal, že kdo najde klíč na absolutní řešení bezdomovectví, měl by dostat Nobelovu cenu. Tu zatím nikdo nedostal, řada vědců se však tímto problémem zabývá. Jaké je nejlepší řešení?
Inspirován panem místopředsedou jsem v nejprestižnější databázi vědeckých výsledků Web of Science zadal jako klíčová slova „ukončení bezdomovectví“. Zdaleka nejcitovanějším článkem je Prediktory bezdomovectví mezi rodinami v New York City: od žádosti o azylový dům po stabilitu bydlení. Napsal ho tým osmi autorů pod vedením psycholožky Marybeth Shinn.
Je třeba ovšem podotknout, že studie se týká rodin, ne lidí bez domova, kteří jsou single. U rodin bez domova u nás je myslím ten problém jiný než v New York city. U u sociálně vylučených rodin v Česku, především romských, není ten problém ani tak v tom, že by nedostávaly fiannční asistenci v bydení ale v tom, že adekvátní bydlení neženou.
Pan Ripka má samozřejmě pravdu v tom, že potřebujeme slušné sociální bydlení. Bez toho se nikam nehneme.
Problémem, který u nás postihuje statistiky o bezdomovectví rodin a neúplných rodin, je odebírání dětí rodinám v sociální nouzi. Pak mohou být rodiče umístěni třeba odděleně a vykazováni jako jednotlivci. Je to děsivá brutalita, ale v naší zemi celkem běžná.
Těším se na to, až si dám cigaretu nebo pivo, ne na to, že můžu mít lepší kvalifikaci, lepší zdraví nebo lepší bydlení za rok. To se často mylně chápe jako čistě individuální psychologická vlastnost, která lidi do těch situací dostává. Ale není to tak, tu schopnost odložené gratifikace je možno ztratit i znovu získat. Patří k tomu individuální i skupinová zkušenost s tím, že se to opravdu vyplatí, že to nejsou jen nějaké umravňující kecy.
V situaci, kdy jste ve stresu, že vás každou chvíli někdo může zas vystěhovat a nemůžete s tím nic dělat, je těžké myslet na nějaké dlouhodobé cíle.
Ve druhé polovině dvacátého století vznikl ten zvláštní fenomén, že chudí lidé jsou často tlustší než bohatí. To k tomu patří. V bohatých zemích jsou potraviny plné cukru a tuku vlastně levné a je to snadno dostupný požitek.