Nobelovka za ukončení bezdomovectví
Štěpán RipkaDalší ze série textů k tématu bezdomovectví a jeho potenciálních řešení. Z americké studie zahrnující téměř tři stovky rodiny vyplývá, že klíčem k řešení bezdomovectví je finančně podporované bydlení.
Místopředseda poslanecké sněmovny Jan Bartošek nedávno ve svém blogu napsal, že kdo najde klíč na absolutní řešení bezdomovectví, měl by dostat Nobelovu cenu. Tu zatím nikdo nedostal, řada vědců se však tímto problémem zabývá. Jaké je nejlepší řešení?
Inspirován panem místopředsedou jsem v nejprestižnější databázi vědeckých výsledků Web of Science zadal jako klíčová slova „ukončení bezdomovectví“. Zdaleka nejcitovanějším článkem je Prediktory bezdomovectví mezi rodinami v New York City: od žádosti o azylový dům po stabilitu bydlení. Napsal ho tým osmi autorů pod vedením psycholožky Marybeth Shinn.
Tým prováděl výzkum mezi 266 rodinami, které požádaly o azylový dům, a kontrolní skupinou dalších 298 rodin. Šetření bylo opakováno po pěti letech. Analýza s pomocí logistického regresního modelu sledovala vliv nejrůznějších proměnných na bezdomovectví, ať už v demografických charakteristikách, osobní historii, stavu duševního a fyzického zdraví, sociálních vztazích a typu bydlení.
Výsledek analýzy je jednoznačný. Prakticky jedinou proměnnou, která vysvětlovala stabilitu v bydlení po dobu sledovaných pěti let, byla otázka, zda bylo domácnosti poskytnuto finančně podporované bydlení. Tyto domácnosti byly 20,6 krát stabilnější v bydlení, než všechny ostatní. Přitom výběr domácností pro finančně podporované nájemní bydlení nebyl ovlivněn žádnými individuálními charakteristikami těchto domácností (s výjimkou rodin, ve kterých probíhalo domácí násilí). Vzdělání a pracovní zkušenosti nevysvětlovaly, proč se rodina dostala do azylového domu, ani neměly vliv na pozdější stabilitu bydlení.
Jak tedy vyřešit problém bezdomovectví?
Jaká slova bychom tedy od laureáta Nobelovy ceny za řešení bezdomovectví mohli čekat? Řešením bezdomovectví je poskytnutí finančně podporovaného standardního nájemního bydlení. Vzdělávání a zaměstnanost nejsou řešením bezdomovectví. Nečekejte, že přidělením bytu a finanční podpory se z rodin bez domova stanou jako mávnutím kouzelného proutku bezproblémoví lidé, je to však jediný opravdu fungující způsob, jak jejich bezdomovectví ukončit.
Podíváme-li se na problém očima lidového rčení, které používá pan místopředseda Bartošek („Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život“), výsledky excelentního výzkumu namítají, že bez prutu se ryby lovit nedají. Je třeba, abychom dali lidem bez domova finančně podporovaný nájemní byt (prut) a pomáhali jim překonávat bariéry stability bydlení pomocí prevence vystěhování, sociální práce, či protidluhového poradenství (umění lovit).
Co to znamená pro nás při projednávání Koncepce sociálního bydlení? Měli bychom se soustředit na fungující řešení a hledat konsenzus při jejich zavádění. Pan místopředseda uvádí, že „přelít státní peníze směrem do krajů a obcí s cílem zajistit sociální a dostupné bydlení je sice myšlenka líbivá a s chvályhodným záměrem“, ale je to pouze řešení důsledků a ne příčin.
Myslím, že toto vyjádření je nepřesné. Důsledky bezdomovectví — každý další den, který stráví rodina či jednotlivec bez vlastního domova — jsou devastující. Řešení bezdomovectví netkví v řešení individuálních příčin, ale v poskytnutí finančně podporovaného nájemního bydlení. Pokud by se nám podařilo zavést fungující systém sociálního bydlení, který si nebude vybírat podle zásluh, můžeme konečně začít ukončovat bezdomovectví v České republice. A to by už na tu nobelovku možná bylo.
Je třeba ovšem podotknout, že studie se týká rodin, ne lidí bez domova, kteří jsou single. U rodin bez domova u nás je myslím ten problém jiný než v New York city. U u sociálně vylučených rodin v Česku, především romských, není ten problém ani tak v tom, že by nedostávaly fiannční asistenci v bydení ale v tom, že adekvátní bydlení neženou.
Pan Ripka má samozřejmě pravdu v tom, že potřebujeme slušné sociální bydlení. Bez toho se nikam nehneme.
Problémem, který u nás postihuje statistiky o bezdomovectví rodin a neúplných rodin, je odebírání dětí rodinám v sociální nouzi. Pak mohou být rodiče umístěni třeba odděleně a vykazováni jako jednotlivci. Je to děsivá brutalita, ale v naší zemi celkem běžná.
Těším se na to, až si dám cigaretu nebo pivo, ne na to, že můžu mít lepší kvalifikaci, lepší zdraví nebo lepší bydlení za rok. To se často mylně chápe jako čistě individuální psychologická vlastnost, která lidi do těch situací dostává. Ale není to tak, tu schopnost odložené gratifikace je možno ztratit i znovu získat. Patří k tomu individuální i skupinová zkušenost s tím, že se to opravdu vyplatí, že to nejsou jen nějaké umravňující kecy.
V situaci, kdy jste ve stresu, že vás každou chvíli někdo může zas vystěhovat a nemůžete s tím nic dělat, je těžké myslet na nějaké dlouhodobé cíle.
Ve druhé polovině dvacátého století vznikl ten zvláštní fenomén, že chudí lidé jsou často tlustší než bohatí. To k tomu patří. V bohatých zemích jsou potraviny plné cukru a tuku vlastně levné a je to snadno dostupný požitek.