Řada čtenářů se ptá, za jakých podmínek je možné ukončit spolupráci s domácností, která dostala byt v rámci takzvaného „programu housing first“. Objevují se názory, že pokud bychom začali dávat lidem v bytové nouzi byty, povede to k tomu, že je zničí, že je nebudeme je moci vystěhovat, a že celý „experiment“ nakonec ještě zaplatíme z peněz daňových poplatníků.

V jiných článcích jsem již poukázal na to, že poskytnutí bydlení a podpory podle potřeb a preferencí domácnosti je jediným opravdu funkčním řešením bezdomovectví. Úspěšnost těchto programů v ukončování bezdomovectví se většinou pohybuje nad 90 %.

V tomto článku se zaměřím na proces ukončování spolupráce s klienty programů housing first a na jejich vystěhování. Na pomoc si beru příručku organizace Abode Services, která v Kalifornii spolupracuje s více než pěti sty soukromými majiteli při poskytování bydlení především rodinám s dětmi. Navazuji tak na dříve publikovaný rozhovor s ředitelkou této organizace.

Praxe Abode Services může být inspirací pro plánovanou sociální práci s domácnostmi, které mají v budoucnu dostat sociální byt. Abode Services provozuje model housing first pro domácnosti. Základní teze jejich přístupu se dají shrnout následovně:

1. Bydlení je nutnou podmínkou pro to, aby se lidé byli schopni vypořádat s příčinami jejich bezdomovectví. Pokud někdo například bojuje se závislostí na návykových látkách, je zde větší šance, že zvládne tento problém řešit z pozice stabilního bydlení. Neočekáváme, že lidé budou čistí a střízliví před tím, než dostanou bydlení.

2. Lidé s bariérami bydlení budou možná potřebovat několik pokusů, než se v bydlení stabilizují. To, že bydlení v jednom bytě nefunguje, neznamená, že nebude fungovat v žádném bytě.

3. Pokud klient neporušuje podmínky své nájemní smlouvy, nebude s ním ukončována spolupráce, a to ani v případě, že nečerpá aktivně podpůrné služby.