Vnímaní bydlení a bytové politiky prošlo v posledních dvou letech nebývalým vývojem. Především díky zneužívání dávek na bydlení ze strany majitelů ubytoven a nezájmu řady obcí o bydlení svých občanů v krizových i méně krizovaných sociálních situacích. Ještě před pár lety bylo mluvit o veřejné funkci bydlení téměř zakázané.

Díky působení expertů, neziskových organizací a aktivistů — hlavně pak Platformy pro sociální bydlení nebo iniciativy Bydlení pro všechny, jsme se posunuli k tomu, že si česká společnost začíná uvědomovat nezbytnost nájemního a podporovaného bydlení. Nejprve se začalo hovořit o sociálním bydlení a dnes se mluví dokonce o dostupném bydlení, roli a poslání bytů ve veřejném vlastnictvím.

Naše společnost zažívá diskuze, které před nedávnem byly v českém prostředí nepředstavitelné. Na tlak neziskových organizací reagovala i současná vláda, která si jako jednu ze svých priorit stanovila vznik zákona o sociálním bydlení.

Dnes Ministerstvo práce a sociálních věcí hovoří spíše o bydlení dostupném, které by mělo být pro lidi v bytové nouzi a ty, kteří vynakládají na bydlení významné množství svých příjmů (samozřejmě vzhledem k průměrným příjmům), hovoří se o variantě 40 %.

Chystaný zákon by měl především stanovit systém, který stanoví podmínky nároku na dostupné bydlení pro všechny občany na území České republiky. Zamezí se dělení na občany žijící v osvícenějších obcích, které si potřebu sociálního bydlení uvědomovaly, a občany, jejichž obce na tuto roli rezignovaly. Omezit by se mělo také chování těch obcí, které parazitovaly na úkor jiných obcí.

Proč nezůstat jen u sociálního bydlení?