Česká společnost je dnes rozdělená na několikero různých způsobů. Ten v poslední době nejviditelnější a emocionálně nejvíce nabitý symbolizuje prezident Miloš Zeman. Jeho odpůrcům a podporovatelům se dokonce povedlo získat i nejvíce mediálního prostoru v souvislosti se 17. listopadem. To ale není jediný příkop či hranice, které dělí naši společnost.

Jedna z linií, která narušuje koherenci české společnosti, je ta mezi lidmi s domovem a bez domova. V případě těch druhých nejde jen o osoby, které žijí přímo na ulici, ale o všechny, kteří nemají stálý domov. Patří sem lidé, kteří bydlí v azylových domech či na ubytovnách.

Na první pohled se může zdát, že toto dělení u nás není příliš významné. Většinová společnost se snaží tvářit, že lidé bez domova neexistují. Ráda by je ignorovala, protože jejich přítomnost jí není moc příjemná, ale vzhledem k tomu, že těchto lidí přibývá, nejde to tak snadno. Není divu, že se v takové situaci v posledních komunálních voleb stalo vysídlení lidí bez domova někam pryč, tak aby nebyli příliš na očích, jedním z velkých předvolebních slibů.

Bez ohledu na to, jak moc se tuto skupinu lidí podaří vytěsnit z veřejného prostoru, tak aby se na ni mohlo s klidem zapomenout, nic to nemění na skutečnosti, že rozdělená společnost zůstává rozdělená, i když se její část někam schová. Stále se jedná o jeden — byť poškozený a nemocný — celek. Pokud v naší společnosti žijí lidé bez domova, je to něco, co se týká nás všech a za co jsme také v konečném důsledku všichni zodpovědní. Vypovídá to něco o atmosféře, ve které žijeme, a o vztazích, které mezi sebou máme.