Ocitáme se v Británii roku 2008. Barking and Dagenham je jednou z nejdeprivovanějších městských částí severovýchodního Londýna. Kdysi prosperující živé dělnické městečko vystavěné kolem automobilky Ford dnes působí jako místo oživlých duchů. Zásah Maggie Thatcher způsobil zastavení výrobních pásů Barkingského Fordu, dělníci zde zůstali. Jejich děti a děti jejich dětí bezcílně bloumají ulicemi ošuntělé čtvrti.

Červené cihlové domky, které obklopují prázdnou fabriku, byly a zůstanou jejich jediným domovem, a tak dnes v Barkingu vyrůstá již třetí generace nezaměstnaných, (někdy nezaměstnatelných) starších i mladých (někdy grázlů), kteří s tepláky u kolen postávají na rozích ulic, kouří tuny skunku, kopou do plechovek od piva a své stejně frustrované nabušené pitbuly oslovují jmény „Maličký”, anebo „Sladký”. Jsou cool, jsou drsní a mají rádi rap.

Jak jsem nedostal job

Na výběrové řízení sociálního pracovníka v Barkingu jsem dorazil v košili a svetru, a navíc v kostěných brýlích. Spolužačka se neubránila poznámce, že mi to sekne jako oxfordskému studentovi. Ze všech účastníků pohovorů jsem dopadl nejhůře. Nemám pitbula ani tepláky, neznám rap, nekouřím trávu a nikdy jsem nežil v britském sociálním bytě. Červený diplom nikoho nijak zvlášť neoslnil. Totální neznalost cockey slangu můj neůspěch zřejmě zpečetila.

Manažer týmu mi taktně sdělil, že je mu to líto, ale hledá skutečného „odborníka”. Navíc ani ti kluci a holky v rolích „uživatelů/ek služeb”, kteří se standardně (na základě legislativních pravidel) v Británii výběrových řízení v sociálních službách účastní, nebyli z mého vystoupení nijak zvláště nadšeni. Uznalé povzbuzení jsem nicméně vyfasoval za svou neutrální genderovou identitu, za status imigranta a za to, že jako bývalý squatter mám přímou zkušenost s bezdomovectvím i policejním násilím, se kterou se tito mladí lidé tak často setkávají.

Vylezl jsem do slunného dne bez práce, ale s úsměvem na tváři. Setkal jsem se s něčím, co je v britské společnosti běžné, říká se tomu pozitivní snaha o dosažení společenské rovnosti skrze zapojování znevýhodněných skupin. Někdo by to nazval pozitivní diskriminací. Sociálně pracovní týmy v Barkingu a Dagenhamu to vidí jinak. Podle selského rozumu totiž chápou, že zmínění lidé mohou být nejen experty na své vlastní problémy, ale hlavně sociální pracovníci jim zkrátka musí být partnery, aby se vůbec někde něco hnulo.

Snaha o záměrné zapojování a zaměstnávání znevýhodněných skupin v oblasti sociální pomoci má v Británii již dlouhou tradici. Konec konzervativně-liberálního thatcherismu totiž přinesl citlivější sociální přístupy, které se postupně ukotvovaly také v legislativě i v etickém kódu sociální práce. V praxi to vypadá tak, že se s cívíčkem a motivačním dopisem při obesílání pracovních nabídek často vyplňujete také krátký dotazník, který zkoumá vaši etnicitu, sexualitu, genderovou identitu, zdravotní status, osobní zkušenost s problematikou, věk a rodičovský status.

Dotazník je dobrovolný, a je zcela na vás, jestli chcete získat extra body třeba za to, že jste v minulosti fetovali. Jste-li černá/černý transgender a chcete pracovat s drogovými queer teenagery někde v Brixtonu — super. Jako bílý middle class rodinný typ byste se uchytili spíše ztěží. Stejně tak je  nemyslitelné, že jako muž získáte pracovní pozici v azylovém zařízení pro ženy bez domova. Důvody jsou očividné.

Košťata a lopaty