Anna Šabatová, ombudsmanka, v rozhovoru pro magazín Lidových novin upozorňuje, že podle ní k nejpalčivějším problémům patří to, „jak jsme nechali přiživovat se na státním rozpočtu, na dávkách, majitele ubytoven“. Tomu se říká bytová lichva, jejíž obětí jsou ponejvíce Romové, a má s ní zkušenosti každé město.

Život na ubytovně je díky sociálním dávkám na bydlení v rámci pomoci v hmotné nouzi poslední stanicí před bezdomovectvím, čehož využívají právě majitelé ubytoven. Za jednu místnost o šestnácti metrech čtverečních se čtyřmi postelemi, stolem a čtyřmi židlemi účtují měsíčně tak říkajíc „co to jde“, tedy aby odsáli sociální příspěvek v plné výši; v poměrech, které znám, to bylo osm tisíc za měsíc.

Příjemcem sociální dávky je tedy majitel ubytovny, v poměrech, o nichž mluvím, skutečně ověšený zlatými řetízky a vyzdobený zlatými prstýnky na každém prstě. Nehorázné na tom dále je, že takový člověk - v poměrech, o nichž mluvím, to byla ženština - s vámi mluví, jako by byl zachránce Romů: Kam by jinak šli, pane starosto, vy snad pro ně máte ubytování?

Veřejnost zpravidla ví jenom to, že Romové jsou příjemci různých dávek, a proto na ně nevraží. Ožebračení lidé z ubytoven se pak živí všelijak, někdy i krádežemi kanálových vpustí, litinových poklopů atd., čímž pochopitelně padají do dalšího zavržení, takže jakákoli krádež je rovnou dílem cikánů.