Česká republika je zemí natolik zasaženou systémovou korupcí, že v podstatě žádné reformy ohlašované současnou vládou nedávají smysl, nebude-li korupce nejprve zásadně omezena. Jsou-li rozkrádány veřejné rozpočty v řádech stamiliard ročně, postrádají jakékoliv pokusy ozdravit státní finance legitimitu, neboť značná část ušetřených peněz se rozkrade.

Proč by si měli občané chtít utahovat opasky, jsou-li si vědomi skutečnosti, že peníze, které stát prý na nich potřebuje ušetřit v podobě škrtů a reforem, by si vláda mohla opatřit, kdyby omezila masivní rozkrádání veřejných prostředků?

V takové situaci dokonce není legitimní ani pouhé volání po zmenšení státních deficitů s pomocí škrtů, reforem a zeštíhlování státu, protože zmizí-li v černých děrách korupce ročně více než 100 miliard korun z veřejných peněz, jak ukazují různá data, pak by Česká republika i se svým údajně přebujelým sociálním státem neměla v podstatě žádné deficity, kdyby systémové rozkrádání peněz určených pro veřejné zakázky vymýtila.

Problém je ovšem ještě vážnější. Výše popsaná situace by se totiž dala postupně napravit, pokud bychom mluvili o zemi, kde si politická reprezentace nejen uvědomuje hloubku problému, ale chce ho také řešit.

Současná politická reprezentace sice o problému, který ohrožuje samotnou stabilitu české demokracie, ví, ale řešit ho skutečně nechce, a vlastně ani nemůže, protože je jeho součástí. Boj s korupcí používá jen jako vějičku na voliče, ve skutečnosti neexistuje opravdová vůle zasáhnout samotné kořeny systémové korupce.