V celovečerním dokumentu Vše pro dobro světa a Nošovic zachytil režisér Vít Klusák vznik „supermoderní“ továrny Hyundai na území jedné severomoravské vesnice. Pozemky, na nichž dnes automobilka stojí, přislíbil korejskému koncernu Moravskoslezský kraj, aniž by je vlastnil. A tak nezbylo než přimět k prodeji jejich místní majitele. Ti, kteří se nejvíce zdráhali, museli při svém rozhodování vzít v úvahu i anonymní dopisy následujícího znění: „Tvým špatným rozhodnutím neprodat jsem přišel o peníze. Za to zabiju tebe nebo jednoho z tvých nejbližších.“

Továrna pak na kdysi zemědělské půdě vyrostla snad rychleji než zdejší pověstné zelí a její produkty budou ještě léta zamořovat ovzduší podstatně nebezpečnějšími plyny, než jsou ty, jež pocházejí z konzumace křupavé zeleniny.

Nošovický strašák

Mezi hlavní hrdiny filmu patří Stano Vojkovský, který podlehl nátlaku jako jeden z posledních. Z vlastní prohry se rozhodl učinit memento. Ze součástek posbíraných na vrakovišti svařil „automobilového strašáka“, na nějž připevnil zvětšený text výhružného dopisu. Kontext a účel vzniku dělá ze sarkastického památníku jedno z nejautentičtějších děl českého art brut; je to politická i estetická polemika s nablýskaným designem „lepších zítřků“, jakým je každá reklama na automobil. Bez Klusákova zdokumentování by toto memento patrně zaniklo v další ohlušující Ódě na pokrok.

Nejdůležitější téma s kauzou spojené (a ve filmu bohužel poněkud upozaděné) je však role, kterou zde sehrála veřejná moc. Symptomatická je epizoda, v níž se představitelé Ekologického právního servisu snaží o uzavření dohody, jež by Hyundai zavazovala k dodržování etického kodexu. Pokud se představitelé občanské společnosti obrací přímo na korporaci ve věci práv, které by měla vynucovat veřejná moc, je to příznak stavu, kdy se za držitele skutečné moci všeobecně považuje někdo jiný. Někdo, koho lze sice smluvně zavázat k dodržování nějakých pravidel, ale kdo z principu není veřejnosti zodpovědný. Porušení dohody může mít za následek třeba pokutu (pokud vůbec něco), což ale pro takovou firmu nakonec není nic jiného než součást nákladů na výrobu — a tedy potvrzení převoditelnosti veškerých hodnot na peníze. To ovšem nelze vytýkat té firmě, ona jen naplňuje účel své existence. Kritiku je třeba obrátit jinam.

Není podstatné, kdo a z jaké motivace posílal ony výhružné dopisy. Podstatné je, že samotná existence anonymů nastolila situaci, která celý projekt zbavovala legitimity (pokud vůbec nějakou měl). Od tohoto okamžiku nemohla být řeč o tom, že majitelé prodávají svoji půdu na základě svobodného uvážení a za spravedlivou cenu; neexistuje totiž způsob, jak převést na „spravedlivou cenu“ situaci, v níž se ti lidé v danou chvíli ocitli. Veřejná moc ale i v tomto okamžiku na dotyčné naléhala, aby podepsali, čímž z bezejmenné hrozby učinila objektivně existující vyděračský mechanismus, jemuž vtiskla svoji vlastní tvář.

„Chyťte zloděje!“

Když se Pavel Drobil, někdejší náměstek moravskoslezského hejtmana Tošenovského, stal v létě 2010 ministrem životního prostředí, jedna z prvních věcí, kterou se ve funkci profiloval, bylo „odideologizování“ ministerstva. Tím mínil odchod lidí (a myšlenek) spjatých s nevládními ekologickými organizacemi. Svůj postoj k nim později zdůvodnil i osobními zkušenostmi z nošovických vyjednávání. Kauza Hyundai podle něj ukázala, že je třeba zamezit nevoleným jednotlivcům a skupinám, jako jsou ekologická sdružení, aby mohli svými požadavky vydírat soukromé firmy, které přinášejí dobro celé společnosti. „Já bych velmi rád, aby tyto vyděračské skupiny, tito výběrčí výpalného, nebyli součástí těchto procesů.“ (Parlamentní listy, 16. 11. 2010)

Otočení nošovického případu, jaké jedna z jeho hlavních postav předvádí, není jen nějakou zlovůlí. Má logiku, pokud je zasadíme do patřičného pojetí politické moci. Rétorika, která občanské protesty a snahy podílet se na rozhodování o věcech veřejných označuje za vydírání, patří k základní výbavě současného režimu, zejména jeho představitelů z ODS. Demonstrace, stávky a další akce jsou považovány za akty ohrožující veřejný pořádek a beroucí si občany „za rukojmí“. V případě ekologických organizací se běžně používá i slovní přiřazení k terorismu (a u pouhých slov možná dlouho nezůstane). Zodpovědný zástupce lidu pak má proti těmto nebezpečným rozvracečům společnost chránit. Dobrý politik je hlavně svědomitým protektorem.

Odkud ale pochází údajná hrozba? Moderní stát ospravedlňuje svoji existenci závazkem, že bude chránit základní práva občanů, jako jsou třeba právo na účast v rozhodování, na příznivé životní prostředí nebo na spravedlivou mzdu. Poté, co je sám porušuje, a způsobuje tím občanský hněv, falšuje stát věrnost svému poslání tak, že nás „chrání“ před „vydíráním“ či „ekoterorismem“, zkrátka právě před projevy našeho spravedlivého hněvu.

Tento paradoxní kruh má možná větší logiku, než se na první pohled zdá. Vykonáváním ochrany proti hrozbě, jejímž aktivním spolutvůrcem je sám ochránce, se vyznačuje jiná forma moci, než je (moderní demokratický) stát. Jako by uvnitř systému přežíval jiný systém, který se nyní probouzí a začíná opanovávat státní organismus.

Pokrytci a pokrývači

Jádrem příběhu, který o českých dějinách tak působivě vyprávěl historik Dušan Třeštík, je zápas mezi „boleslavským“ a „václavským“ principem.

Bez Boleslava by neexistoval samostatný český stát, současně však tento kníže reprezentuje takové pojetí státní moci, které se příliš neliší od mafie. Raně středověký berní systém byl de facto výběrem výpalného. Zeměpanská družina byla loupeživou bandou, chránící před jinými bandami své poddané coby zdroj zisku, a klíčovým zdrojem státní pokladny byl obchod s lidmi.

Naproti tomu Boleslavův zavražděný bratr Václav, spíše symbol než reálná osoba, reprezentuje nikoli stát v podobě konkrétních dobových institucí a lidí, ale státnost jako jeho obecnější formu, jako znamení, jež vede jeho postupné historické proměny v humanističtější projekt. Ve vrcholném středověku už podle oficiální ideologie není skutečným pánem země aktuálně vládnoucí král, ale mýtický vévoda, který mu tuto zemi jen dočasně svěřil. V jazyce moderní demokracie bychom Václava popsali ne jako světce, shlížejícího z nebes otcovsky na svoji „čeleď“, ale jako „ducha zákonů“, které stát vydává a prosazuje a které jsou výsledkem demokratických procedur (nejen parlamentních), artikulujících „vůli lidu“.

Mafianizace státu znamená pohlcení „václavského“ principu principem „boleslavským“. Stát ztrácí vazbu na státnost a mění se jen v nástroj k prosazování zájmů kořistnické elity, politický zápas se redukuje na boj o vlivné posty. Klíčový rys takto proměněného systému už před lety vystihla lidová slovesnost, když známou „opoziční smlouvu“ překřtila na „smlouvu o pozicích“. Její duch se nedávno intenzivně připomenul koalicí občanských a sociálních „demokratů“ na pražské radnici. Jaký to div, že jedna z veřejných zakázek s hlavním městem spojených nás skrze podezření z korupce přivádí zpět k aktérovi nošovické kauzy.

Sám Pavel Drobil při jednom z nahraných rozhovorů vysvětluje řediteli Státního fondu životního prostředí Michálkovi jeho pozici: „(T)am kde já nesu politickou odpovědnost, tak kašlu na to, co je v konkurzech. (…) Prostě vy jste osoba, která byla nominována z mé strany, nakolik jsem v tom respektoval vaši dohodu s Martinem Knetigem, že tuto pozici si nominuje on (…). A Dušana Fibingra prostě nominovala jiná mocná politická struktura uvnitř Občanské demokratické strany, se kterou já mám dobré vztahy a chci je mít, protože to jsou vztahy, které ze mě udělaly místopředsedu. (…) Prostě to jestli si potom kolem sebe vytvoříte týmy… to je vaše věc, vaše odpovědnost (…). Ale ti lidé už jsou vaše nominace, nemají žádné politické krytí, a byl bych rád, kdyby se podle toho chovali k lidem, kteří mají politické krytí, jako vy dva.“

Klíčový výraz „politické krytí“ zde označuje ochranu, kterou určitý protektor skýtá klientovi, chráněnci, od nějž ovšem očekává bezpodmínečnou loajalitu. Hlavním Michálkovým hříchem se stane právě neloajalita — v důsledku své snahy odhalit korupci bude obviňován z porušení subordinace a vrcholem jeho „zrady“ (dokonce „špionáže“) se stane zveřejnění poměrů, kterých byl svědkem. Jeden z dotčených aktérů charakterizuje jeho neochotu „držet basu“ slovy celkově nízká sociální inteligence (zřejmě ódeesácký výraz pro svědomí). Svým způsobem je to výstižný termín — popisuje totiž skutečnost, že ten, kdo se v podobné situaci rozhodne jednat jako zodpovědný občan, musí projevit neochotu „mít rozum“ — neochotu přizpůsobit se pravidlům těch, kdo poskytují „politické krytí“.

Je to právě tento rozum, co se s příchodem Pavla Drobila vrátilo na Ministerstvo životního prostředí, jak to ocenil i V(rchní) K(motr), jehož zásahem byla nakonec zcela nepokrytě kauza skryta do nepsané a neveřejné (vlastně neexistující) dohody o pozicích. Státnost je tu už jen plech vhodný k pokrývání, Václav pouhým jménem — ničím než „proudem vzduchu“, jak říkali středověcí nominalisté.

Refeudalizace politiky?

Vstup Hradu do vládní krize je symbolický v tom, že politika tu získává téměř feudální rysy: držitel veřejné moci uděluje určitou pozici jako léno, jehož je pánem. Tato mafiózní „politika“ je ve skutečnosti v rozporu s podstatou politiky, neboť je bytostně neveřejná (viz i Drobilovo vymezování se proti konkurzům).

Exministr vnitra Ivan Langer, jedna z šedých eminencí české politiky, během kauzy příznačně obvinil současného ministra Johna z „lidského selhání“, protože „věděl, že jeho kolegové ve vládě mají být nahráváni nebo budou nahráváni, a neřekl jim to.“ (Novinky.cz, 18. 12. 2010) Tento stav však přesto není zcela přesné označovat za privatizaci politiky, jak se někdy činí. Mafianizace totiž suspenduje samotné rozlišení na soukromé a veřejné, jde napříč a jakoby pod touto hranicí; legitimní spor obou sfér využívá jen ke svému krytí. Nezbytnou podmínkou dobývání soukromého zisku je totiž v tomto případě ovládání veřejných úřadů, jež by byly bezcenné, kdyby si nezachovávaly alespoň minimum autority s nimi spojené. Ostatně i mafie ve vlastním slova smyslu vykonávala částečně veřejnou funkci — zejména udržování pořádku („stability“, jak dnes státnicky říká Vrchní Kmotr). A celá struktura by nemohla fungovat bez jedinců, kteří jsou v určitém okamžiku ochotní se solidárně obětovat ve prospěch celku a vzít vinu „na sebe“.

Oč více je celá hra závislá na vysoké míře pokrytectví, s nímž kandidáti na veřejné funkce slibují voličům přímo výkladní skříň ctností, o to důležitější je, aby se fasáda opravdu leskla. Proto na ministerstvo jedině v obleku a kravatě…

… ale zato bez víry v nějakou myšlenku. Proto „odideologizování“ MŽP či „odpolitizování“ Rady pro vědu a výzkum (MŠMT). Ideje totiž vyžadují jinou věrnost, než je loajalita držitele léna. Nebezpečně snižují „sociální inteligenci“, vztahují totiž jednotlivce k jiné než jen té aktuální obci. Kdysi se jí říkalo obec Boží.

Obsahová vyprázdněnost politiky se týká i tak zdánlivě nedotknutelné hodnoty dneška, jako je soukromé vlastnictví. V Nošovicích nedotknutelné nebylo — alespoň ne pro všechny, čímž se dostává do rozporu s vlastní ideou. A kdoví, zda a jak dlouho bude nedotknutelné třeba v Horním Jiřetíně, stojícím na hraně hnědouhelných dolů. Někteří politikové v podobných souvislostech rádi hovoří o vyvlastňování.

Není ale už dávno vyvlastněna politika jako taková? Pokud ano, můžeme jí vrátit to, co je jí vlastní? Věřím, že stále ještě ano, i když čas se krátí. Ale o tom až někdy příště.