Způsob, jímž se ve veřejném prostoru nakládá s případem pravděpodobného zločinného spolčení pražského podnikatele Romana Janouška a bývalého pražského primátora Pavla Béma, by nás měl varovat. Pozornost sdělovacích prostředků se zvolna rozmělňuje do provozních nepodstatných detailů a zdá se, že nebýt Janouškova zkratu, kdy se pokusil svým strojem přejet paní, do jejíhož vozu předtím narazil, věc by spěla do ztracena tak jako například záznamy o korupci Pavla Drobila, odkloněné Kocourkovy miliony, i další případy rozličných čelných představitelů ODS.

Dobrovolné pozastavení členství v ODS politikem evidentně odpovědným za rozchvácení stovek milionů, ale mnohem spíše miliard, z veřejných prostředků by se snad v českém mediálně-politickém provozu lakonicky vzalo na vědomí jako jakás takás tečka za případem. A umíme si představit, že komentátorské oddělení MF Dnes by dokonce tento čin ohodnotilo jako projev dobré vůle ODS k vlastní očistě.

Přitom v případu Janoušek-Bém se jedná o další, velice závažnou mez na nebezpečné cestě, po níž se česká politika ubírá nejméně od vzniku samostatného státu v roce 1992. Samozřejmě ji lze překročit s pocitem, že se vlastně nic tak zásadního neděje, což je bohužel ve světle ohromující míry dosavadního úpadku vlastně pravda. Lze si počkat, co přijde dál. Nicméně právě vzhledem k tomu, co může přijít dál, by bylo rozumnější přece jen se v tomto zlomovém bodě zastavit a porozhlédnout se po krajině kolem nás.

Na nahrávkách rozhovorů mezi oběma spiklenci je přes všechen jejich otřesný konkrétní obsah nejpodstatnější právě ta okolnost, že o povaze systému, v němž žijeme, neříkají nic, co by o něm již nebylo známo: právě proto ten ambivalentní pocit, že se stalo něco zásadního, ale přitom nic, o čem bychom nevěděli. Je dávno veřejným tajemstvím, že u nás panuje čilý volný trh s politickými rozhodnutími. A je také známo, že ODS je architektkou tohoto systému a jeho hlavní oporou.

Korupční snětí jsou ale zasaženy všechny parlamentní politické strany. Například Miroslav Kalousek zjevně pracuje proti zájmům státu pro hazardní firmy, Věci Veřejné byly od počátku koncipovány nikoli jako politický, nýbrž jako podnikatelský projekt. A bohužel je jasné, že totožná choroba v značné míře rozežírá na mnoha místech i strany opoziční: nejen pražské i mnohé další regionální sociální demokraty, ale i komunisty, jak naposledy výmluvně ukázalo počínání poslankyně Konečné hájící nelegitimní zájmy ostravského průmyslu zbavit se poplatků za znečišťování ovzduší.

Právě okolnost, že TOP 09 je sama do stávajícího systému institucionalizované korupce povážlivě zapletena, je příčinou, proč zůstává u siláckých řečí, ale sama pád vlády, v níž ke své hanbě sedává s Věcmi veřejnými, nevyvolá.

Je sporné, zda politický systém, v nějž se Česká republika proměňuje, lze vůbec ještě pokládat za demokracii. Mínění, že tu vládnou lidé a že svým hlasem ve svobodných volbách mohou něco podstatného změnit, bohužel vytrvale ztrácí oporu ve skutečnosti. Jak označit společenský systém, v němž jsou váha peněz a skupinové zájmy privilegovaných nepoměrně vlivnější nežli hlas občana či věcný argument? Je to kapitalismus?

Ústavní právník Jan Kudrna v jednom z nejlepších textů publikovaných k současné situaci navrhuje pro současné zřízení označení oligarchie, partokracie, kleptokracie... V každém případě z demokracie zbývá už jen slupka: konají se volby, existují politické strany, moc zákonodárná, výkonná i soudní jsou formálně rozděleny, víceméně svobodně působí média i občanská sdružení.

Přitom prakticky o všem podstatném se rozhoduje za těmito kulisami, tržní principy vpadly i do těch sfér společnosti, kde nemají vůbec co pohledávat: obchoduje se s obsahem médií, s politickými rozhodnutími na všech úrovních, s verdikty soudů, s univerzitními tituly, s prezidentskými milostmi.

Na jedné z nahrávek, jejíž přepis odvysílala TV Nova, se Roman Janoušek v rozhovoru s advokátem Janstou pohoršuje: „Dva miliony za hlas? Ty vole, ti poslanci jsou čím dál dražší.“ Prekérní je, že se jednalo o seznam poslanců ČSSD, nakoupených před volbou Klause hlavou státu. Z nahrávky vyplývá, že hlasy stály od dvou milionů korun výš.

To je také nejpádnější odpověď na otázku Jiřího Pehe z jeho úterního sloupku o úloze Václava Klause v celém případu. Hlava státu odposlechy číst nebude ne proto, že by byly nebezpečím pro demokracii, ale protože jejich obsah jako prezident a zvědavý člověk nepochybně dávno dobře zná, takže ví, že životní nebezpečí představují pro něj.

Česká média tento zásadní moment ve zprávě TV Nova ignorují. Nova sama předmětnou sekvenci vymazala ze svého archívu a o den později zveřejnila cosi na způsob omluvy, že se v citaci odposlechu uvedení pánové Tvrdík a Jansta, kteří měli nákup hlasů mezi poslanci ČSSD organizovat, proti informaci bránili i formou trestních oznámení. Trestních oznámení může každý, kdo chce, podat, kolik chce, na koho chce. Znamená to ale, že onen citát z odposlechu je smyšlený? Nebo snad hlas patřil někomu jinému než pánům Janstovi a Janouškovi? Co s tím hodlá dělat ČSSD?

A co k tomu poví česká média? Nic, ticho, ztratila řeč. Zato v rámci svého čím dál plytšího zpravodajství o případu, s nímž jako by nevěděla, co si dál počít, MF Dnes přinesla zdánlivě senzační zprávu Největší podíl na korupci v české politice má Klaus, píšou Slováci.

„Slováci“ ovšem nepřišli na nic nového, napsali prostě jinými slovy totéž, co píšeme v Literárních novinách a posléze v Deníku Referendum nepřetržitě od roku 1999. Od počátku je také jasné, že bez systému všudypřítomné korupce, který Klaus a jeho ODS zavedli, by se nikdy nemohl stát prezidentem. Ale skoro to vypadá, že člověk musí mít aspoň dvanáct let zpoždění za realitou a nejlépe se i odstěhovat na Slovensko, aby si MF Dnes všimla, že se někde napsalo, jak se tu věci opravdu mají.

ODS je nositelkou a základním pilířem současného oligarchického kapitalismu. Není tu nic nového oproti stavu, který Jiří Zlatuška již v roce 2008 popsal a rovněž doložil zveřejněnou nahrávkou o výběru poplatků za přidělování veřejných zakázek stavebním firmám v Brně. Jak má být dost peněz ve státní pokladně, když tu vlastně ODS zavedla systém paralelního výběru daní pro stranickou pokladnu a kapsy svých činovníků?

Takto funguje ODS ale prakticky všude, kde přijde k moci. A není to strana, do níž by kdykoli vstupovala podstatnější část členů z ideových důvodů. Vzhledem ke kulturologicky prozkoumatelnému a popsatelnému charakteru ODS základní motivace pro vstup do ní zákonitě spočívá ve snaze dobrat se skupinových či osobních výhod.

Fakt, že všechna hlavní média nad zveřejněnými odposlechy tápou a marně hledají adekvátní odpovědi, je snadno vysvětlitelný faktem, že prakticky všechna bez výjimky pomáhala svého času budovat kult Klausovy osobnosti a ještě před minulými volbami se účastnila masivní propagandistické kampaně ve prospěch stávající vládní koalice. Český mediální provoz prozatím nesehrával v úsilí, aby se ze slov demokracie a dekorace stala synonyma, o mnoho menší úlohu nežli Klausův Hrad.

Lidové noviny například napsaly s odvoláním na Elišku Wagnerovou, že odposlechy nemohou posloužit jako důkaz v trestním řízení. To je jistě pravda podle stávající právní úpravy. Znamená to snad, že jsou pro to Bémovy zločiny méně zločinem? Pokud nechceme, aby veřejnost ztratila zbytky důvěry ve společenské zřízení, v němž žijeme, je úkolem médií hledat cestu, jak věci opravovat a viníky trestat, nikoli suše informovat o tom, že korupci trestat nelze, protože její pachatelé upravili zákonné normy tak, aby nebyli postižitelní.

Možné scénáře dalšího vývoje jsou nejméně tři. Systémově konformním řešením by bylo, aby Janoušek zjistil, na kolik si přejetá žena cení újmu, kterou jí způsobil. Jak víme z médií, kroky v tomto směru již podniká. Po té, co se s ní vyrovná, měl by dostat od Václava Klause milost: jednak na rozdíl od Týce či Smetany je přesně tím typem charakterního adresáta, v nichž si na Pražském hradě libují, jednak Klaus stejně jako všichni diváci Novy ví, že bez Janouška by na Hradě neseděl. Nedat mu milost po té, co si koupí u postižené pardon, byl by do nebes volající nevděk.

Bylo by to rovněž výmluvné gesto odhodlání odbourávat tlakem peněz fasádu demokracie dál přesně v míře, kterou mocenská elita bude pokládat za potřebnou k udržení stávajícího systému kapitalistické oligarchie. Těžko říct, zda se u nás už dnes například nedějí věci srovnatelné s manipulací volebními výsledky, ba možná i horší. Jaký je rozdíl mezi obchody na právech v Plzni, obchody s hlasováním o volbě prezidenta, obchody se státní regulací hazardu či obchody s procenty ve volebních výsledcích? Neříkejte, že v zemi, kde jsou peníze vždy až na prvním místě, nemají volební výsledky svou tržní cenu. Zákon nabídky a poptávky by si s tím měl hravě poradit.

Další dva scénáře obnášejí systémové změny.

Je pravděpodobné, že při správném postupu dostane ČSSD znovu příležitost se osvědčit jako strana vládní. Není třeba pochybovat o tom, že mnozí z jejích předáků si uvědomují vážnost situace. Oprávněné pochyby ale vzbuzuje otázka, zdali mají sociální demokraté dost odhodlání a sil měnit věci s potřebnou rázností a pronikavostí, a to jak dovnitř, tak navenek. Jedno bez druhého přitom není myslitelné.

Sociální demokracie dnes není přirozeným mluvčím veřejné opozice, protože dluží odpovědi na celou řadu otázek. Tou základní ale je, zda dokáže být v prosazování potřebných změn dost odvážná a dost důsledná. Vyšetření podílu poslanců vlastní strany na korupčním zvolení Klause prezidentem a snaha donutit Klause zodpovídat se před Ústavním soudem z vlastizrady za ohrožení základů ústavního pořádku by měly patřit mezi její priority.

O přesné povaze systémových změn je třeba diskutovat, ale jedno je jisté: bude nutné radikálně vykročit za rámec tradičních sociálně-ekonomických opatření, která jsou sociálním demokratům vlastní. Prioritou budou muset být systémové změny vedené starostí o kvalitu demokracie, počínaje péčí o stát, vládou pravice strašlivě pošramocený, přes velkorysou a dalekodůsažnou kulturní, mediální, vzdělávací politiku až po soubor opatření dlouhodobě posilujících občanskou společnost a formální i neformální občanské iniciativy. To vše souvisí s radikální revizí příjmové složky rozpočtu, kterou je potřeba zásadně zvýšit.

Velmi důležitou roli tu mohou sehrát segmenty politické veřejnosti, které se pokoušejí na sociální demokracii působit. Všechny protestní občanské iniciativy totiž nakonec nemají možnost prosadit své požadavky jinak nežli na parlamentní půdě. Na tom, zda se mezi sociální demokracií a podstatnou částí sociálních hnutí a občanských iniciativ podaří najít shodu, závisí jak budoucí soudržnost české politické veřejnosti, tak i to, zda sociální demokracie v očích velmi podstatné části svého voličstva obstojí.

Pokud se to nepodaří a sociální demokracie systémové změny neprosadí, nastanou jinak a pravděpodobně v jiné podobě, neboť přijde ke slovu scénář třetí: ztráta důvěry v parlamentní politiku provázený protestním chaosem, z nějž spíše nežli nová forma demokracie vzejde vláda něčí pevné ruky. V některých rysech současného dění v ulicích už můžeme rozeznat první příznaky.