Co člověka vždycky znovu zaskočí, jsou způsoby, jakými se domlouvají ty největší kšefty politiky a podnikatelské sféry. Jako by nešlo o veřejnou správu, ale o velkou vlakovou loupež; Bém: „Než my dva se dohodneme na nějaký taktice. Takže se ptám na tvý noty.“ Chování Bémova komplice pak připomíná libový frajery z povídek Ignáta Herrmanna, co měli (porsche ještě nebylo) v klopě u saka červený karafiát — trochu pasáci lehkých ženštin, trochu sňatkoví podvodnici, zkrátka velcí šíbři karlínského předměstí.

Akorát že neměli ten vliv a když si na ně chtěl pan kriminální rada posvítit, tak si na ně posvítil: „Tak copak jste nám, kmotře Janoušku, prováděl v parku tam nad ulicí paní Pujmanové?“ „Nic, pane komisař, namouduši nic, jen jsem tam vojel jednu ženskou, copa to se nesmí?“ „Já vám dám vojel ženskou, ukažte, nasadím vám klepeta. A copak dělá ten váš komplic, jak s ním honíte kšefty pro Navatyp, už jsem ho dlouho neviděl?“ „Co já vím? Sedí někde v senátu, nebo kde, pane komisař.“ „Já mu dám senát, zavřu ho, až zčerná,“ napsal by Ignát Herrmann v době, kdy na kriminalitu nemusela být BIS a povídky měly dobrý konec.

Smutné čtení, marně vyhlížíš happy end. Proto myslím na naše ježky:

Ani nevím, kdo v domě, kam jsme se přistěhovali před pětadvaceti lety, bydlel dříve — zda my, nebo ježci. Proto mohu říci, že ježci žili na našem dvoře od nepaměti. Do domu přišly s námi kočky, které ježkům nevadily. Ježci chodili večeřet do jejich misky, ovšem až po kočkách, které s povzdálí pozorovaly, jak ježci mlátí jejich miskami. Už pětadvacet let. Měli jsme ale namále:

Za smrákání jednoho pozdněletního dne jsem uviděl naši paní ježkovou, jak obezřetně vyšla z pod našich vrat a podél zámecké zdi si to namířila do města. Za ní poslušně cupitali čtyři malí ježci. Aha, tak oni se od nás odstěhovávají. Co jsme jim provedli? Že bychom kočkám dávali vzhledem k ježkům málo žrádla? Jak se vagónky za paní ježkovou ztrácely v dáli, padl na mě smutek. Konec krásného třískání miskami.

Smutek se rozplynul už druhého večera, kdy misky rachotily znovu. Byla to naše paní ježková, ale bez ježčat. Vyprovodila je do světa. Tak ať vás nikdo nepřejede!

Někdy u nás bydlel také pan ježek, kterého jsme ale od paní ježkové nerozeznávali. Pouze vzácně, když byli u misek oba, bylo jasné, že jeden z nich je on.

Na konci léta nás v noci probudily podivné zvuky. Známe různá pípání a skřehotání, když se v noci ze snu probudí pták. Známe také houkání sov, dokonce puštíků, kteří se někdy usadili ve větvích našeho parku. Rovněž známe zoufalý nářek tvora chyceného šelmou. To se tváříme, že nic neslyšíme. Tyhle zvuky se ale ničemu nepodobaly, zněly jako stížnost neznámého tvora — ptáka, nebo savce? Kdo to tak naříká? Asi nějaký noční pták, kterého ještě neznáme. Jako by ale chodil na dvoře pod našimi okny. I příští noci a přespříští znělo pod okny žalostné kvíkání a já se utěšoval, že vskutku nějaký urputný pták vede spor s našimi kočkami, což ptáci dělávají. Tušil jsem, že je to nesmysl. Noční kvílení po čase utichlo.

Na podzim hrabaje na dvoře listí uviděl jsem pod mřížkou kanálu paní ježkovou. Její pozůstatky. Tak to bylo to noční kvílení! A došlo mi, že za to můžu já. Nechtělo se mi v noci na dvůr. Ani při prvním kvílení, ani při tom posledním. A celých pětadvacet let nejsem schopen na revizní šachtu kanalizace pořídit poklop. Šachtu vždy jen provizorně zakrývám prkny, která po čase shnijí. Jedno se  nedávno prolomilo, a já už byl dokonce línej se shýbnout a vyměnit je. Půl roku! Tam spadl náš ježek, prolezl kanalizací až k mříži pod oknem, kde v noci naříkal.

Příznačné, že nejsem schopen udělal něco jednoduchého, z čehož pak vznikne veliká nesnáz. Kazí mně to celý život. Jako bych pořád očekával otcovskou autoritu: Tak kdy bude ten poklop, konečně! - Jako by mi scházel hlas přísné ženy: Už ani blbé prkno nevymění!

A nyní nejsem schopen pozdvihnout mříž, protože čekám na příkaz: Když jsi toho ježka zabil, aspoň ho zakopej. - Špatné dny, jak bezmocně chodím kolem mříže. Chovám ale malou naději - třeba to nebyla paní ježková. Narovnávám záda a domýšlím si, že tak zoufale kvílet umí jenom samci, protože samičky jsou srdnatější. Doufám, že zjara paní ježková přijde třískat miskami. — Napsal jsem v zimě.

A představte si! No představte si to. Na první jarní den, opravdu na první jarní den slyším večer pod oknem známé zvuky — třískání miskami. Jako by se nic nestalo, ani se mi tomu nechce věřit. Opatrně otevírám dveře — a vskutku: ježek! Upřímně — vůbec jsem v to nedoufal, závěr zimního zápisu jsem pojal jako literární, rozuměj marné doufání.

A on to opravdu je náš ježek, dosti veliký, světle šedě bodlinatý. Náš ježek! Mohu ještě doufat, můžu si to troufat — že by to byla paní ježková? Cožpak něco, kolego Ignáte, může mít dneska tak dobrý konec?